Zápas o duši:

Je nyní římskokatolická církev oddaná učení „Sola gratia“, „jedině milostí“?

Verze pro tisk

Mnozí komentátoři, včetně těch evangelikálních, s dobrými úmyslem upozornili na to, co se zdá být srdcem Společného prohlášení o učení o ospravedlnění (dále jen Společné prohlášení) z roku 1999, které podepsaly římskokatolická církev a Světová luterská federace. Bod 15 slavnostně říká:

„Toliko z milosti, ve víře ve spásné dílo Ježíše Krista, nikoli pro své zásluhy jsme u Boha přijati a dostává se nám Ducha sv., který obnovuje naše srdce a volá a vyzbrojuje nás k dobrým skutkům.“

Pokud budeme číst mimo kontext a teologicky naivním způsobem, mohla by tato věta být odpovídajícím a ukázkovým shrnutím biblické zprávy, která se týká způsobu ospravedlnění (jedině z milosti, a ne na základě skutků), prostředků ospravedlnění (jedině vírou), základů ospravedlnění (zachraňující dílo Ježíše Krista) a důsledků ospravedlnění (přijetí Bohem a dar Ducha svatého, obnova srdce a začátek křesťanského života). Ovšem každé správné cvičení v teologické hermeneutice (což zahrnuje i čtení dokumentů z ekumenických dialogů) musí brát ohled na bezprostřední i širší kontext, na význam použitých slov a na důsledky, které z dokumentu vyplývají. Bod 15 vytržený z kontextu by z evangelikální perspektivy dával dobrý smysl. Přesto ho musíme považovat za nedílnou součást Společného prohlášení, a proto ho musíme chápat v kontextu celého dokumentu.

Svátostná milost

Při prezentaci různých aspektů učení se katolická a luterské církve shodují na svátostném pochopení milosti. Právě tento svátostný rámec staví vyjádření „toliko milostí“ z bodu 15 do pravého světla. Ve skutečnosti to znamená, že „spása je mu [hříšníkovi] darována Duchem sv. ve křtu“ (bod 25), což podkopává myšlenku, že Bůh zachraňuje hříšníky jedině z milosti skrze samotnou víru. Luterská teologie se svým učením o znovuzrození skrze křest toto riziko skutečně podstupuje. Dále v bodě 28 Společného prohlášení stojí (a obě strany to vždy potvrzují), že „Duch sv. ve křtu připojuje člověka ke Kristu, ospravedlňuje jej a skutečně obnovuje“. Nemělo by nás překvapit, že katolické vysvětlení v tomto bodě silně zdůrazňuje, že „člověk je jako posluchač Slova a jako věřící ospravedlněn skrze křest“ (bod 27). Společné prohlášení chce tedy na jedné straně zdůraznit význam Boží spravedlnosti přijímané skrze víru, ale na druhé straně znovu mluví o tom, že pro ospravedlnění, a tedy pro spásu jsou nezbytné svátostné prostředky zprostředkované církví.

Postoj katolíků je dále posilován tvrzením, že katolíci se drží učení, ve kterém milost Ježíše Krista je „propůjčena“ ve křtu (bod 30). Podle tohoto pohledu není milost přijímána jedině vírou, ale je poskytována Bohem skrze církev, která ji předává (propůjčuje) křtem. Tento názor nemůže být smířen s učením, podle něhož je spása jenom z milosti bez skutků, dokonce i bez těch svátostných. Takže navzdory všem dobrým úmyslům a obdivuhodnému úsilí o dialog výsledek daleko zaostává za očekáváním a za poslušným dodržováním Božího slova zjeveného v Písmu. Současný římský katolicismus je plně konzistentní s tradičním učením, které říká, že k ospravedlnění dochází svátostným aktem při křtu.

Posilování Tridentu místo reformování Říma

Pro katolickou církev znamená „toliko z milosti“ z bodu 15, že milost je niterně, zásadně a nutně spojená se svátostí, a tedy s církví, která tuto svátost vysluhuje, a se skutky, které jsou s touto svátostí spojené. To znamená, že spasení nemůže být jedině z milosti, pokud ovšem vyjádření „jedině z milosti“ nerozumíme jako milosti, která je organicky začleněná do svátostí církve. Tím se ovšem zjevně dostáváme ke zcela odlišnému chápání milosti. Společné prohlášení se pokouší znovu popsat teologické pochopení spasení jazykem, který vypadá jako luteránský (a který si katolická církev přivlastňuje používáním takových vyjádření jako „toliko milostí“ v bodě 15 a vysvětlením, že skutky „přicházejí po ospravedlnění jako jeho plody“ v bodě 37). Nicméně tento nový popis spasení nebudí dojem, že by došlo ke změně teologie vyjádřené tridentským koncilem (1545-1563), podle které je milost svátostná a je nahlížena z hlediska lidské spolupráce na procesu spasení. Toto chápání milosti se zdá být cele v souladu s katolickou tradicí tridentského koncilu, která byla formálně aktualizována podle tradiční protestantské teologie. V tomto smyslu je Společné prohlášení jasným pokusem o rozšíření „katolicity“ (jde o schopnost absorbovat různé myšlenky bez toho, že by došlo ke změně podstaty) na straně Říma, aniž by zde došlo k jakémukoliv posunu k biblickému pochopení evangelia. 

VaticanFiles.org