Zápas o duši:

Luther po 500 letech

Verze pro tisk

Dne 31. 10. 1517 se na dveřích kostela v německém Wittenbergu objevilo 95 tezí, podepsaných mladým profesorem místní univerzity – bylo mu tehdy 34 let – Dr. Martinem Lutherem. Byly uvedeny těmito slovy: „Z lásky k pravdě a ve snaze přivést ji na světlo budou následující (slova) předmětem disputace ve Wittenbergu, za předsednictví ctihodného otce Martina Luthera, magistra sedmi svobodných umění a svaté teologie, jakož i řádného učitele tamtéž. Proto žádá, aby ti, kdo by s ním nemohli diskutovat osobně, učinili tak na dálku písemně. Ve jménu našeho Pána JEŽÍŠE KRISTA. Amen.“ Je možné, že k tomu legendárnímu přibití na chrámové dveře ve skutečnosti ani nedošlo, že teze jen poslal jako přílohu dopisu mohučskému arcibiskupovi. V každém případě se však rychle začaly šířit po celé německé říši a spustily lavinu událostí, které pak do dějin církve vstoupily pod označením reformace.

Zde stojím, nemohu jinak

Martin Luther se narodil 10. 11. 1483 v německém Eisleben, v letech 1501–1505 studoval filozofii v Erfurtu, v roce 1508 se stal profesorem na univerzitě ve Wittenbergu, kde také v roce 1512 získal doktorát teologie a zahájil kazatelskou činnost. Jako jiné Boží svědky před ním – např. oxfordského teologa Johna Wycliffa či našeho Mistra Jana Husa – ho nenechávaly chladným nepořádky v církvi. Způsobem, kterým chtěl na tuto situaci upozornit, bylo sepsání 95 tezí zaměřených na skandální podobu odpustkových praktik. Uveďme si z nich tři příklady: Teze (1) „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: ‚Čiňte pokání‘, chtěl, aby celý život věřících byl pokáním.“ Teze (11) „Přeměny kanonického trestu v trest očistcový je koukol jistě zasetý v době, kdy biskupové spali.“ (Sarkastické vyjádření v narážce na Ježíšovo podobenství u Mt 13,24–26). Teze (48) „Je zapotřebí učit křesťany, že papež potřebuje mnohem více modlitby než peníze.“ Odezvu, kterou to vyvolalo, mohl očekávat: Místo tolik potřebné reflexe se ho církev snažila umlčet, stejně jako v dalších podobných případech. Luther se však nenechal odradit, v roce 1519 se zúčastnil disputace v Lipsku, na které popřel neomylnost papeže. Když pak následovala bula papeže Lva X. s hrozbou klatby, odpověděl Luther vydáním svých spisů, ve kterých své názory obhajoval. A když po jejich veřejném pálení sám reagoval veřejným spálením papežské buly, nařídil Lev X. jeho exkomunikaci.

V roce 1521 svolal císař Karel V. do Wormsu říšský sněm, který měl situaci vyřešit: Luther tam byl vyzván, aby své teze odvolal. Místo toho tam však zazněla jeho památná slova, která vešla do dějin: „Hier stehe ich, ich kann nicht anders – Zde stojím, nemohu jinak.“ Výsledkem pak bylo vydání tzv. Wormského ediktu, kterým byl Luther prohlášen za kacíře, a jeho spisy byly zakázány. V této kritické chvíli, ne nepodobné Husově situaci na koncilu, zasáhli Lutherovi vlivní příznivci z řad šlechty. Kurfiřt Filip Moudrý ho nechal ukrýt na hradě Wartburg a Luther využil vynucený azyl k překladu Nového zákona. Do Wittenbergu se vrátil po dvou letech, kdy už se reformní hnutí nedalo zastavit.  

V 95 tezích se učení o ospravedlnění ještě neobjevuje, Luthera však kritika odpustků vedla dál k hledání odpovědi na otázku, v čem tedy spočívá odpuštění? Jak vlastně může být hříšník ospravedlněn před Bohem? Odpověď našel v Písmu, zejména v Pavlově listu k Římanům: Pouhou vírou, proto, že za mne zemřel Kristus. Když na dalším sněmu ve Špýru císař žádal, aby se přívrženci reformace –  šest knížat a zástupci 14 říšských měst – podřídili ve věcech víry (tedy ve výsostné věci svědomí!) stanovisku většiny a požadavkům Wormského ediktu, odpověděli prohlášením, které vešlo do dějin jako Protest ze Špýru (1529, odtud „protestanti“). Pak už byla otevřena cesta k Augsburskému vyznání víry (Melanchton, 1530), které dodnes představuje shrnutí víry luterských evangelických církví na celém světě.

V roce 1522 se Luther oženil s Kateřinou Bora, ve které měl trvalou životní oporu; roku 1534 dokončil – spolu s dalšími spolupracovníky – překlad Starého zákona. Zemřel 18. 2. 1546, v 62 letech. Začátek světové reformace je neoddělitelně spojen s jeho jménem.

Těžce vybojovaný zápas

Ve Wormsu je dnes velký působivý památník reformace. Uprostřed je pomník Martina Luthera v nadživotní velikosti obklopeného čtyřmi sedícími postavami. Jsou to Petr Valdo, John Wycliff, Jan Hus a Girolamo Savonarola. Luther tak obrazně stojí na ramenou svých předchůdců. Tuto centrální kompozici obklopuje další linie postav, která zahrnuje dva z Lutherových šlechtických příznivců (Fridrich Moudrý a Filip Hesenský), jeho blízkého spolupracovníka Filipa Melanchtona, hebreistu Johanna Reuchlina a symbolicky i tři říšská města: Magdeburg jako město utrpení (krvavě dobyté a vypleněné během náboženské války), Špýr jako město odvahy (Protest, 1529) a Augsburg jako město smíření (luterská konfese, 1530).

Připomeňme si krátce i Lutherovy předchůdce: Petr Valdo (2. pol. 12. stol.) byl bohatý lyonský kupec, který prožil Boží zastavení, rozdal všechen svůj majetek a stal se putujícím kazatelem. Následoval spor s církví, klatba, pronásledování… Nevíme, kdy a za jakých okolností zemřel. Zanechal za sebou ale Valdenské hnutí, nesené čistým étosem evangelia a tvrdě pronásledované, které prof. Molnár označil jako „červánky reformace“. John Wycliff (1320–1384) byl teolog působící na Oxfordu, který církev podrobil zásadní kritice. V traktátu O pravdivosti sv. Písma (1378) prohlásil Bibli za jediný základ pro život křesťana. Ve spisku O moci papeže (1379) označil papežství za úřad vytvořený člověkem. V traktátu O eucharistii (1380) odmítl transsubstanciaci. Díky ochraně šlechty dožil svůj život – na rozdíl od ostatních Lutherových předchůdců – v poklidu. Důvod té přízně spočíval v tom, že církev v Anglii tehdy vlastnila 1/3 půdy a v mocenském zápase přicházela Wycliffova kritika šlechtě vhod. Odveta církve ho přesto dostihla, avšak až posmrtně. Na koncilu v Kostnici bylo 45 tezí vybraných z Wycliffových spisů odsouzeno jako hereze a na základě toho byly jeho ostatky roku 1428 vyhrabány a spáleny.

Jan Hus (1371–1415) byl Wycliffem silně ovlivněn, jeho spis O církvi obsahuje citace z patnácti Wycliffových traktátů, jejich podíl činí téměř čtvrtinu latinského originálu. Akta Husova procesu se nedochovala, je však známo 30 článků, pro které byl odsouzen. Článek 25 zní: „Odsouzení 45 článků Johna Wycliffa od doktorů je nerozumné a nespravedlivé; nejedná se o herezi.“  Ani Hus – podobně jako Luther – „nemohl jinak“. Pro své svědomí a poznanou Boží pravdu – důvody stejné jako u Luthera – neodvolal a skončil na hranici. Luther Husa zpočátku neznal. Když se ale seznámil s jeho spisy, tak prohlásil: „Dodnes, aniž jsem to věděl, učil jsem a zastával všechny nauky Jana Husa.“

Girolamo Savonarola (1452–1498) působil ve Florencii, kde získal podobné postavení jako Kalvín v Ženevě. Pak se ale dostal s církví do konfliktu, byl obžalován, odsouzen a upálen. Ve 45 letech, v podobném věku jako Hus.

Limity dorozumění

Je potěšitelné, že ta doba urputného pronásledování, násilných konverzí, pálení knih a vraždění pro víru je za námi. Základním postojem je dnes snaha o rozhovor, není ale jasné, jakými motivy je vlastně nesena a k čemu tato nová situace směřuje. Aktivity spojené s Lutherovým výročím vyvolávají pozornost, mohou být ale i matoucí: Zahájení jubilejního roku 500. výročí Lutherova vystoupení dne 31. 10. 2016 ve švédském Lundu se zúčastnil papež František. Na mezinárodním kongresu historiků v Římě ve dnech 30. – 31. 3. 2017 na téma „Luther po 500 letech“ se setkali – vedle dalších akademiků – emeritní předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinál Walter Kasper a zemský biskup Evangelické církve v Německu prof. Heinrich Bedford-Strohm. 11. 3. 2017 se v Německu konala „Smírná bohoslužba“, na které zástupci katolíků i protestantů nešetřili optimismem: „Připomínka reformace má být novým začátkem, který vede k jednotě církví“, uvedlpředseda římskokatolické církve v Německu. „Je to rozhodující krok k jednotě církví“, souhlasil generální sekretář Světové rady církví. Předseda Světové luteránské federace biskup Munib Younan vyjádřil v relaci pro Vatikánský rozhlas dokonce názor, že „ekumenismus dnes už nespočívá výlučně na teologickém dialogu, ale také na vzájemné důvěře a přátelství“. Věří, že za deset, patnáct let dojdou obě strany k dohodě i v takových věcech, jako je učení o církvi, duchovní služba (kněžství) a eucharistie. Atp.

Mnozí tento optimismus sdílejí, avšak přesná znalost věci a zkušenosti s povrchní, akademickou ekuménou poválečné doby varují. Hesla o důležitosti toho, co nás spojuje, nemohou stačit, zejména pokud jdou – jako právě v případě reformace – na úkor čistoty biblického učení. Limity dorozumění jsou zřejmé i z výsledku nedávného pokusu o rehabilitaci Mistra Jana Husa. V roce 1993 byla při České biskupské konferenci ustavena Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem Mistra Jana Husa, za účasti arcibiskupa Miloslava Vlka, paulána Františka Holečka a řady dalších. Práci ukončila na symposiu o Mistru Janu Husovi v roce 1999, výsledek byl ale velkým zklamáním. Zazněla slova lítosti nad jeho smrtí a ocenění Husovy osoby, avšak bez revize jeho procesu, bez zneplatnění Husova odsvěcení a bez stanoviska k jeho učení. V podobném duchu se neslo i vyjádření papeže Jana Pavla II. během jeho návštěvy v České republice v prosinci 1999: „Cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán, a nad následnou ranou, zdrojem konfliktů a rozdělení, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českého lidu.“ Obdobně se vyslovil i papež František v Římě při příležitosti Husova výročí v roce 2015. Je výmluvné a varující, když ani v případě tak jednoznačném nedokáže katolická církev říci více.

Reformace nebyla omylem

Vysvětlení podává historie. Oficiální odpovědí na reformaci byl Tridentský koncil (1545–1563), jehož závěrečnou část ovládli jezuité a jehož závěry jsou platné i dnes. Tak např. ve věci eucharistie prohlásil: „Jestliže někdo odmítá zázračnou změnu podstaty chleba a vína, kteroužto změnu Církev nazývá transsubstanciací, budiž proklet!“ Obdobné je to i ohledně učení o církvi, o postavení papeže, kněžství, uctívání svatých, později k tomu přibyla i mariánská dogmata, dogma o papežské neomylnosti atp. Rozdíly prostě zůstávají, není jich málo, a především, mají povahu fatálních omylů a těžkých hříchů. Můžeme si také připomenout dokument vatikánské Kongregace pro nauku víry Odpovědi na některé otázky o aspektech církevního učení z roku 2007: „Církev Kristova se uskutečňuje v katolické církvi… Tato církev je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ Tento dokumentu dále uvádí, že křesťanské komunity vzešlé z reformace 16. století nenazýváme církvemi: „Podle katolické nauky tato společenství nemají apoštolskou posloupnost, nezachovala pravou a celistvou podstatu eucharistie, a proto postrádají konstitutivní prvek bytí církve.“ Toto stanovisko římsko-katolické výlučnosti potvrdil papež Benedikt XVI. Jejich smysl je zřejmý: Cílem je návrat „odloučených bratří“ pod autoritu Říma.

Co říci závěrem? V době Lutherova vystoupení promeškala tehdejší církev svoji příležitost. Místo obnovy nastalo rozdělení, po pravoslavném schizmatu z roku 1054 se další část církve dostala mimo autoritu papeže. A už se tam nevrátí. Reformace, to nebylo jen nějaké hašteření, situace, kdy se dva pohádají a pak, když hlavy vychladnou, se usmíří a všechno je zase v pořádku. Byl to těžce vybojovaný a draze zaplacený zápas o důležité biblické principy, které katolická církev odmítla. Doba se změnila, principy vzešlé z reformace ale zůstávají stále stejné: Sola Gratia, Sola Fide, Sola Scriptura. Protestanti na svých postojích nemohou nic měnit, aniž by výsledky reformace oslabili či zpochybnili. Reformace nebyla omylem. Její smysl a význam potvrdila historie. Solus Christus, Soli Deo Gloria.