Zápas o duši:

Zkažený systém (2)

Verze pro tisk

První krok: Apoštolská posloupnost

Kolem roku 96 napsal Klement Římský dopis, ve kterém představil svou myšlenku „apoštolské posloupnosti“. Mnozí pokládali tento dopis v podstatě za Písmo, a proto na celá staletí ve velké míře ovlivnil myšlení křesťanů, „apoštolská posloupnost“ se stala zbraní, se kterou se vedly války proti heretikům, a nástrojem k přetváření a udržování pravdy. Nebo tak si to lidé alespoň mysleli. Samozřejmě, církev potřebuje v každé generaci ustanovení nových starších (2Tm 2,2), ale Klement prohlašoval, že apoštolové učili myšlenku po sobě jdoucích generací apoštolů. Když jedna generace ustanovených následovníků apoštolů odchází, volí další generaci a tak dále. Protože se tvrdilo, že tento proces započali apoštolové, byla takto v každé generaci zajištěna „apoštolská posloupnost“, tedy muži, kteří se stanou vůdčími učiteli – tajemně, mysticky – napojenými na apoštoly, budou schopní s jistotou definovat víru všech sborů a poskytovat bezpečnou obrannou zeď proti omylu. Hm!

Klement ve svém dopise pozoruhodně, ačkoliv mám za to, že nevědomky, předvídal budoucí bludný vývoj. Hrál si s ohněm, když mluvil o církevní hierarchii a službě v termínech starozákonního kněžského systému. Na druhou stranu, i když uznával tři stupně starozákonní služby, v rámci novozákonního sboru se stále držel pouhých dvou stupňů – dohlížitele (staršího) a diákona. K levitům se obracel jen proto, aby na nich ilustroval Boží lásku k řádu. Nese zodpovědnost za učení o „apoštolské posloupnosti“, – a to je více než dost pro jednoho člověka – ale neuvedl do církve starozákonní principy. Přesto k tomu stejně časem dojde. Čtěte dál.

Klement se dopustil ještě jedné boty. Používal slovo „laik“, když mluvil o věřících – důrazně protestuji proti výrazu „laikové“ nebo „laik“, je to hrubé zneužití biblického slova „loas“, které znamená „lid“. Pokud staré hříchy vrhají dlouhé stíny, stín vržený tímto zdánlivě nepatrným pokleskem byl obrovský. Stále ještě tápeme v jeho přítmí.

Další krok: Třístupňová hierarchie

Ignác z Antiochie udělal kolem roku 105 další nebezpečný a svévolný krok, když jmenoval jednoho ze starších v každém sboru do pozice stálého svobodného pastora nebo předsedy a nazval ho biskupem. Jeho nápad se v té době ve sborech uchytil a je s námi až dodnes. Je jádrem problému, o kterém píšu.

Proč kolem toho dělat tolik vzruchu? Ignácův počáteční zásah se bezpochyby může zdát někomu nepatrný, on však vytvořil nový úřad, a tak se radikálně odklonil od učení Nového zákona. Někteří mohou namítnout, že se jen ukročil, a vzpomeneme-li si na Lota (Gn 19,20), můžeme říct: „Nebyl to snad jen malý krůček?“ – Malý krůček? Byl to skok, obrovský skok! Skok do tmy. S omluvou Neilu Armstrongovi, prvnímu muži, který vstoupil na Měsíc: Byl to malý krok pro člověka a obrovský skok pro Kristovy sbory. Byla to inovace, zbrusu nový vynález!

Je to smutné, ale to není konec příběhu. Teprve jeho začátek! Jak jsem řekl, aby Ignác odlišil tohoto vymyšleného vedoucího–staršího od ostatních, vzal biblické slovo, zneužil ho a nazval tohoto diskutovaného muže biskupem. To byl samozřejmě další odklon od Nového zákona, inovace praxe tehdejších sborů, které se do té doby držely v této záležitosti Písma, kde jsou „biskup“ a „starší“ synonymy. Od Ignáce už tomu tak nebylo. Ignác tuto svou inovaci nikdy nevysvětlil. Měl v úmyslu odklánět se od Písma? Ať to bylo jakkoliv, stalo se tak. A měl se k tomu postavit zpříma. Měl si vybrat nebo vymyslet nebiblické slovo pro úřad, který zavedl. Např. ‚mistr sboru‘ nebo ‚předseda sboru‘, nebo dokonce ‚šéf sboru‘. Ignác si s takovou drobností hlavu nelámal. Výsledkem jeho pochybení bylo, že zkreslil význam biblického slova a zkroutil ho do podoby zcela nového úřadu, a tím radikálně změnil novozákonní systém ustanovený Kristem skrze apoštoly. Způsobilo to velké škody. Vítězství v prvním kole patří Valihrachovi!

Ignác, posedlý svými vynálezy, nedokázal o „biskupovi“ přestat mluvit. A i když o starších mluvil v množném čísle, neustále zdůrazňoval biskupa coby svobodného pastora nad ostatními staršími. Starší byli sníženi do role pomocníků a poradců svého biskupa–pastora, který jim předsedal. Tento předseda, ačkoliv formálně stále starší, byl takto vyzdvižen do vyššího postavení nad ostatní. Samozřejmě se nejednalo jen o formální záležitost. V myšlence, která stála za tím vším, vězel ďábel (čímž myslím jed, zlo – ačkoliv ďábel sám v tom byl také!). Byl učiněn první krok, který v budoucnu umožní biskupovi převzít roli apoštola. Nakonec si jeden z těchto biskupů „ukořistí“ Kristovo postavení hlavy církve na zemi, stane se tzv. vikářem Kristovým. Jinými slovy, tím, že se biskup v prvním kroku stal hlavou místního sboru, v dalším už bude hlavou národní církve, potom hlavou katolické církve, hlavou státu a nakonec monarchou, císařem, papežem. Jakmile se zohavení Kristova systému uchytilo, už nebylo návratu. A po 1 300 let si podrobovalo a ničilo obyvatele západní Evropy, vedlo k úděsným krvavým následkům a staletím nezaznamenané bídy milionů lidí, zatímco se stát a církev přetahovaly o moc. S každým vyhoupnutím a samospádem houpačky se zmocňoval vlády nejprve stát, potom církev, pak stát…. A miliony lidí za to platily vysokou cenu – jak dočasnou, tak věčnou.

Po letech se Jeroným pokusil myšlenku obhájit, když prohlásil, že ačkoli první sbory byly vedeny staršími (v množném čísle), učinit jednoho staršího biskupem bylo účelné opatření (dodal bych, že církevními otci vybájené – obzvláště Ignácem), které vedlo k řešení problému popsaného v 1. Korintským 1,12, totiž problému stranického ducha. Ale to nikoho neomlouvá. Otcové neměli měnit Kristův systém, ať byl jejich úmysl jakkoliv chvályhodný. V každém případě platí, že Pavel napsal většinu svých dopisů na téma dvoustupňové hierarchie služebníků sboru až po 1. Korintským. Jinými slovy, i když si apoštolové byli vědomi problému v Korintu, nezačali fušovat do Kristova systému, aby ho vyřešili, ale až do konce Nového zákona prosazovali Kristův režim. Například, když se Petr setkal s porušováním Kristova systému, nezačal jej měnit. Naopak – dožadoval se jeho řádného dodržování (1Pt 5,1–4) – stejně jako Pavel v 1. Korintským 14, jak už jsem zmínil. Celý ten nesmysl s episkopií – že biskup má v církvi vyšší stupeň postavení, jako generál nad armádou, nemá žádnou oporu v Písmu, jak Jeroným sám (slabě) připustil. Je to jen lidský výmysl a tradice, nic jiného.

A co se týče problému z 1. Korintským 1,12, Pavel mu ve svém dopise věnoval poměrně dost místa (1. K 1,10 – 4,21). Proč tedy Otcové vynalezli své vlastní „řešení“? Proč nenásledovali v Písmu se nacházející apoštolský precedens jak řešit takový problémem? To je moje otázka. Otcové, kteří zastávali „apoštolskou posloupnost“, se ve skutečnosti od apoštolů odchylovali! Ať už „apoštolská posloupnost“ znamená cokoliv, jistě by přinejmenším měla zahrnovat takové jednání, při kterém se sbory od apoštolské doktríny a praxe neodvracejí a nic k ní nepřidávají. Zdá se, že lidé, kteří vytrubují „apoštolskou posloupnost“ nejhlasitěji, mají představu, že si mohou pohrávat s tím, co apoštolové vyučovali, předepsali a ustanovili jako neměnné pro Kristovu církev. Pozoruhodné!

V praxi „apoštolská posloupnost“ znamená, že poslední apoštol má plné právo zavést do církve novoty a změny – „zjevení“ nebo „nové světlo“. Takový byl a je význam této myšlenky od chvíle, kdy se ujala. Když věřící, sbory nebo denominace ustanovují muže ze svého středu za apoštoly (i když jim tak neříkají!), očekávají, že jim budou říkat, co je co – a také definovat význam nových věcí.

Ignác se dopustil tří omylů. Zaprvé, vymyslel nový úřad. Zadruhé, zdeformoval biblické slovo a touto deformací pokřivil Kristův dar starších jeho sborům. A zatřetí, započal nový směr, ve kterém platí, že biskup je roven apoštolovi. A tak kolem roku 200 byl biblický systém zohýbán do třístupňové hierarchie s biskupem, který stál nad staršími, a ti zase nad diákony. To všechno se dělo ve jménu zachování jednoty. Čím větší byla autorita muže na vrcholu – předsedy, nikoho menšího, tím silnější byla jednota. Nebo tak se to alespoň tvrdilo.

Zpočátku biskup vedl jen jeden sbor. I tak byl v rámci každého sboru králem, centrem, kolem kterého se všechno ostatní točilo. Sbor byl vlastně jeho sborem. A navíc, žádný biskup – žádné svátosti (další termín, který Otcové zavedli – viz výše). Žádné svátosti – žádný sbor. Žádný biskup – žádná jednota. Ignác zašel až tak daleko, že prohlásil, že by lidé měli přistupovat k biskupovi jako k Bohu, Kristu samotnému. Jinak, jak řekl, nebude žádný sbor.

Tento revoluční koncept, krajně odlišný od Nového zákona, se zpočátku nesetkal s obecným přijetím. Mnohé nám prozrazuje skutečnost, že Ignác byl ve své obhajobě nového systému velmi důrazný. Pravdou je, že o své nové třístupňové hierarchii nedokázal přestat mluvit – jeho dopisy (jen v jednom se o ní nezmiňuje) se hemží výzvami k nejpřísnější poslušnosti biskupům. Proč? Odpověď je zřejmá. Setkal se s tvrdou opozicí a pocítil potřebu ji překonat trvalým utužováním – pokušení společné všem, kdo se horlivě obrátili k příčině. Pokud napoprvé neuspějete, tlučte znovu a znovu. Pokud jste ani posledním úderem kladiva nezatloukli hřebík, možná to dokážete tím dalším.

Jeho snahy zafungovaly. Z pohledu Ignáce to fungovalo velmi dobře! Většina nové uspořádání rychle akceptovala a všechna praktická opozice proti třístupňové hierarchii byla překonána natolik, že myšlenka svobodného biskupa nad staršími a diákony se brzy stala univerzálním, hluboce zakořeněným pravidlem. Z pares se vyvinul primus inter pares, a poté primus. Z „všichni rovni“ se stalo „první mezi rovnými“ a nakonec „první“. Od této chvíle biblický systém balancuje na hraně porážky a je nahrazen vynálezem Otců. Rovnost starších zmizela. A brzy lidé navzájem soupeří, kdo najde ten nejokázalejší termín, který by popisoval novou hierarchii. Například Klement Alexandrijský (r. 195) se nenechal zahanbit, když prohlásil, že „stupně“ v třístupňové hierarchii napodobují „andělskou slávu“!

Tímto způsobem episkopát brzy dosáhl toho, co bylo úmyslem jeho stvořitelů. Přinejmenším… vytvořil navenek sjednocenou katolickou církev hemžící se biskupy, kteří se mohli přerazit, aby ovládli organizaci – expandující globální korporaci, jejíž chapadla sahala dál a dál. Konference biskupů určovaly, co je pro univerzální církev ortodoxní a co a kdo není. Mottem bylo přizpůsobit se. Nepřizpůsobit se znamenalo dopustit se hereze. Souhlas znamenal samozřejmě souhlas s katolickou církví, jak byla definována biskupy. A jak se dalo očekávat, umocňoval pýchu člověka a jeho bažení po moci, hon za ambicemi a autoritativnost řádu, jež v této horečnaté atmosféře prosperovala.

Co Kristova slova a apoštolský vzor? Zabránily tomu šílenství? Nezabránily. Jak jsem již zmínil, Otcové a sbory druhého století se nikdy ani nezajímali, zda Nový zákon ospravedlňuje jejich inovace. Podobně jako politici se spíše ohlíželi na to, co považovali za praktický pokrok v přijetí jimi navržené organizace, i když to byl výrazný odklon od způsobu vedení novozákonních sborů. Pokrok? Jaký pokrok? Například bylo jistě daleko jednodušší soustředit moc a rozhodování do jednoho muže. To byl ale výrazný pokrok! Pluralita sobě rovných starších v každém sboru již nepřicházela v úvahu. Je vždy jednodušší jednat s jedním mužem – šéfem! Pokud chcete, aby se něčeho dosáhlo, jděte k tomu nejvyššímu! Stejně jako Izrael v dávných dobách, když vyžadoval krále, „jako je tomu u všech národů“ (1S 8,5–10;19–20), i sbory druhého století odmítly – spíše ignorovaly – Kristovu vládu a daly přednost svému vlastnímu systému, systému, který napodoboval svět, obzvláště Římskou říši. Líbilo se jim to, chtěly to a dostaly to, i když Kristus výslovně varoval právě před konáním, jehož se dopouštěly:

  • Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mt 20,25–28).
  • Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi… (Mk 10,42–45).
  • Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží… já jsem mezi vámi jako ten, který slouží (Lk 22,25–27).
  • Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat… Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte (J 13,13–17).

Čtenáři, všichni známe tyto verše, že? Všimněte si obzvláště jednoho konkrétního verše: Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte (J 13,17). Tuto knihu jsem nenapsal proto, abych sestavil seznam zajímavých, i když smutných historických faktů, nad kterými můžeme všichni moudře a vážně přikyvovat nebo kroutit hlavou. Můj důvod je daleko důležitější a naléhavější. Chci udělat, co budu moci, abych přivolal dnešní sbory od lidí jako Ignác zpět k Ježíši Kristu. Nepochybuji o tom, že mnohé uráží, když tvrdím, že možná i většina reformovaných a evangelikálních sborů v této oblasti „služby“ a principech, na kterých stojí, vzhlíží spíš k Ignáci, než k Ježíši Kristu. Možná to dělají nevědomky, ale na tom nezáleží. Bible nám jasně říká, že se jedná o omyl! Nemocný člověk nemusí znát název své nemoci nebo způsob, jak se nakazil, a přesto ví, že je nemocný. A především ví jistě, že potřebuje léčbu – ne jen detailní vysvětlení nástupu a rozšíření jeho infekce. Chce léčbu. A to samé platí pro toto zohyzdění sborů, že?

Dodnes tyto patristické nepřístojnosti tvoří základ téměř univerzálního důrazu na jednoho muže v církvi – i tam, kde se vede mnoho řečí o pluralitě starších a kde pluralita starších je rysem vyznání víry nebo zakládací listiny. Jsem rád, že mohu říct, že je to „téměř“ univerzální a ne „zcela“ univerzální. Obávám se však, že to je jen drobeček útěchy tváří v tvář zlostně rozšklebenému odpadnutí od Nového zákona v této záležitosti.

Tolik k obrovské škodě, kterou Ignác způsobil Kristově věci. Způsobil? Páchání škody pokračuje!

Další krok: Apoštolská posloupnost a třístupňová hierarchie se spojují

Irenej z Lyonu (180) posunul sbory ještě o krok dál, když spojil myšlenky Klementa Římského a Ignáce a snažil se dokázat, že „apoštolská posloupnost“ přichází skrze biskupy, což, jak se pokoušel tvrdit, bylo původně ustanoveno apoštoly. Domníval se, že to samo o sobě zajistí ortodoxnost. Když psal Irenej proti těm, jež odmítal jako heretiky, argumentoval: „My, katolická církev, máme biskupy – následovníky apoštolů. Vy ne! Nemáte biskupy posvěcené do  nástupnické linie. To vede nutně k anarchii a omylu! A proto máme pravdu. A proto vy se mýlíte. Q. E. D.“ K završení toho všeho Irenej prohlašoval, že tato apoštolská posloupnost se vztahuje v první řadě na římskou církev – podle jeho názoru hlavní církev, církev, se kterou by měly všechny ostatní souhlasit.

Dovolte mi podívat se na Irenejův výrok o „biskupech, jež byli původně ustanoveni apoštoly.“ Musíme zde být opatrní. Nesmíme zapomínat, že slovo „biskup“ se nachází v Novém zákoně. Ano, ale slovo „biskup“ tak, jak ho používali Otcové, je úplně jiné zvíře. Biskup Otců má v sobě geny Valihracha. To je rozdíl – a veliký! Navíc to byly sbory, kdo v Novém zákoně ustanovoval své starší – apoštolové je sborům nevnucovali. Pravda, apoštolové a jejich zástupci, evangelisté Timoteus a Titus, zabezpečili, že starší byli ve sborech ustanoveni – ale byly to jednotlivé sbory pod vedením Ducha svatého, kdo ustanovovaly své starší (Sk 14,23; 20,28; 1Tm 3,1–7; Tt 1,5–9). Ostatní sbory do toho nezasahovaly. O skutečnosti, že Pavel a Barnabáš v každé té církvi ustanovili starší (Sk 14,23), si povíme později. Tento verš zcela jistě neznamená, že „v každé té církvi apoštolové ustanovili biskupa, který měl apoštolskou autoritu, takže on mohl na druhou stranu ustanovit další generaci (apoštolských) biskupů, a tak dále ad infinitum“. Irenej se mýlil. Až tak je to jednoduché. Naneštěstí mu uvěřily miliony a miliony pořád věří jemu a jeho valihrachovskému žvanění a ignorují a odmítají Písmo.

Zádrhel: Origenova lumpárna

Co se týče zabezpečení jednoty prostřednictvím apoštolské posloupnosti, některé fundamentální omyly v systému byly odkryty v případě s Origenem (184–254/5). Díky němu se odhalilo, že nastolený systém přinesl totální zmatek. Údajný nástroj pro zachování jednoty se naopak ukázal být příčinou sporů. Stalo se to takto: Origenes, „laik“, znemožnil svého domácího alexandrijského biskupa Demetria tím, že za svého pobytu v Palestině kázal. Proč to bylo nepřípustné? „Laik“ a vykládat Písmo na setkání, kde je přítomen biskup? Šokující! Starý konzervativní Demetrius napadl caesarejského a jeruzalémského biskupa, Origenovy podporovatele v této „neslýchané“ praxi, a rebel byl vypakován z domova. Alexandr Jeruzalémský však Demetriovi oponoval a Origena se zastal. Později byl Origenes uveden do služby – navzdory všem pravidlům – dvěma biskupy mimo jeho domovinu a to opět zvířilo Demetriův hněv. Origenes svým vyučování a konáním porušoval eklesiastický řád, a tím si přivodil obvinění z hereze a stal se předmětem sporů mezi biskupy. Tolik k jednotě, kterou měl zabezpečit tento episkopální systém! Mohu se zeptat všech současných příznivců Otců: Je Origenes pravým Otcem nebo není?