Zápas o duši:

Sola Scriptura a praktický křesťanský život

Verze pro tisk

Osobní přiznání

Když mi rada „Zápasu o duši a Poutníkovy četby“ přiřkla, abych promluvil na téma „Sola Scriptura a praktický křesťanský život“, tak jsem se nevzpíral, ale hned jsem si uvědomil a taky jsem všem oznámil, že právě udělali kozla zahradníkem. Z jakého titulu, já, hříšník zevnitř i z venku, neustále bojující s hříšným jazykem a vtírajícími se hříšnými myšlenkami, mohu promluvit na tak vážné a svaté téma? Než si mne Pán Bůh přitáhl, žil jsem „veselým“ životem. Jen si představte ty večírky, cesty do terénu, ponocování, táboráky s geologicko-hornickou partou Vysoké školy báňské! Na kytaru jsem uměl jen sprosto-národní písničky, jejichž lechtivé texty se mi dodnes vkrádají do mysli, když slyším jejich melodii. Když si mne Bůh k sobě přitáhl, přestal jsem hrát, a že jsem bývával populární nejen ve škole, ale i v Sokole Los Angeles u táboráků. I jinak jsem se „veselil…“ Můj spolužák z báňské (říkali jsme mu Princ, dodnes je nevěřící, žije v Calgary, v Kanadě, dosud si skypujeme), když shledal v roce 1978, že jsem v 37 letech uvěřil v Pána Ježíše Krista, svého Pána a Spasitele, tak jen kroutil hlavou. Vyjmenoval snad všechny spolužáky: „Kdyby uvěřili Tonda, Keclík, Fógl, Duďa…, tak bych se vůbec nedivil. Ale že uvěřil Steiger, a jako jediný, to vůbec nechápu!“ Abych řek‘ pravdu, já taky ne. Jak jsem měl prakticky žít křesťanský život s takovou osobní zkušeností, která se mi v černých barvách zjevuje a dodnes mě pronásleduje?

Celistvé spasení a víra zahrnuje praktický život křesťana

Praktický křesťanský život je proces pokání a posvěcování; a posvěcování je součást celistvého spasení. Abychom pochopili pokání a posvěcování, tedy praktický křesťanský život, musíme se obrátit pouze na Písmo, na Sola Scripturu. Pouze Písmo nám odhalí, co je to celistvé spasení a víra; a jakou úlohu v něm má pokání a posvěcování, tj. praktický křesťanský život, který opravdového křesťana provází až do konce jeho pozemských dnů.

Jediná příčina spasení a víry je nepodmíněná Boží milost. Spasení a víra jsou neodlučitelné, jsou jeden Bohem stvořený celek. Spasení nepředchází víru a víra nepředchází spasení. Tak jako je oko neoddělitelnou součástí stvořeného těla, tak je víra neoddělitelnou součástí nově stvořeného, znovuzrozeného, duchovního, vnitřního člověka. Kdo je spasen, věří, a kdo věří, je spasen. Kdo se narodil, ten vidí, kdo vidí, ten se narodil. Víra je duchovní zrak, skrze který vidíme a prožíváme svoje spasení. Spasení a víra zahrnuje, zjednodušeně řečeno, čtyři složky:

NEPODMÍNĚNÁ BOŽÍ MILOST

(jediná příčina)

SPASENÍ & VÍRA

DUCHOVNÍ

1. VZKŘÍŠENÍ

ZNOVUZROZENÍ Z DUCHA

OSPRAVEDLNĚNÍ

POKÁNÍ    

A POSVĚCOVÁNÍ

AŽ DO KONCE

ŽIVOTA

TĚLESNÉ

2. VZKŘÍŠENÍ

VYKOUPENÍ TĚLA

Uskuteční se v okamžiku udělení

Boží milosti, spasení, víry…

Uskuteční se v okamžiku udělení

Boží milosti, spasení, víry…

Je zaručeno v okamžiku udělení milosti. Uskuteční se při 2. příchodu Krista

Nás zprošťuje z moci hříchu

Nás zprošťuje vin hříchu

Nás zprošťuje z účasti na hříchu

Nás zprošťuje z bytí naší duše bez těla

Je učiněno v nás

Je učiněno pro nás

Je učiněno pro nás a v nás

Je učiněno pro nás a v nás

Je tvořivý počin

Je zákonný výnos

Je průběh růstu

Je tvořivý počin

Způsobuje změnu naší přirozenosti

Způsobuje změnu našeho postavení

Způsobuje změnu v našem životě

Způsobuje změnu života naší duše bez těla

Abychom byli

znovuzrozeni

Abychom byli

prohlášeni spravedlivými

Abychom byli pro Boha odděleni

Abychom byli

v těle s Kristem

 

1. První vzkříšení, tj. znovuzrození z Ducha

Uskuteční se v okamžiku udělení nepodmíněné Boží milosti, spasení a víry. Způsobuje změnu naší přirozenosti. Zprošťuje nás z moci hříchu. Již nejsme otroci hříchu a nejsme nuceni hřešit.

2. Ospravedlnění

Uskuteční se v okamžiku udělení nepodmíněné Boží milosti, spasení a víry. Zprošťuje nás vin hříchu. Před Bohem jsme pozičně v Kristu, jsme prohlášeni spravedlivými, očištěni od hříchu, protože Kristus je spravedlivý, tj. bez hříchu.

3. Pokání a posvěcování až do konce života

Toto je praktický křesťanský život v Kristu. Začíná v okamžiku udělení nepodmíněné Boží milosti, spasení a víry. Rozvíjí se, roste až do konce života. Postupně nás zprošťuje z účasti na hříchu. Je to duchovní růst, poznávaní Boha, způsobuje změnu našeho života, abychom byli odděleni od světa a vyhrazeni Bohu.

4. Druhé vzkříšení, tj. oblečení oslaveného těla

Je zaručeno v okamžiku udělení milosti. Uskuteční se při druhém příchodu Krista. Zprošťuje nás z bytí naší duše bez těla. Je to završení celistvého spasení.

Pokání a posvěcování = praktický křesťanský život

České slovo pokání se odvozuje od slovesa „káti se“ a souvisí se staročeským „(ne)kajalý“ (odtud moderní „nekalý“). Ve Skutcích 3,19 čteme:

  • Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy.

Činit pokání, káti se, může jen kajícník, který se odvrací od nekalého způsobu světského života. Jestliže se kajícník odvrací od světa, tak to ale na druhé straně znamená, že se obrací ke Kristu. Skutky 3,19 rozkazují: čelem vzad, od nekalosti ke Kristu; od tmy ke světlu. Jestliže se kajícník nyní dívá do Kristova světla, nemůže nebýt jím usvědčován, nemůže nebýt jím posvěcován. Kristovo světlo mu osvěcuje, tedy vysvětluje Písmo, Sola Scripturu. Kajícníkovo osvícení, tedy znalost Písma, jej odděluje od světa a vyhrazuje pro Boha:

  • Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (J 15,19)

Jestliže nám Boží nepodmíněná milost skutečně darovala spasení spolu s vírou a víru spolu se spasením, (1) jestliže jsme byli skutečně znovuzrozeni z Ducha Božího (tj. duchovně vzkříšeni, tedy zproštěni moci hříchu); (2) jestliže jsme byli skutečně ospravedlněni (tj. zproštěni vin hříchu); potom je nemyslitelné, abychom nečinili pokání (tj. neustále se odvraceli od světa ke Kristu) a nebyli osvíceni, průběžně posvěcováni Božím Duchem, až do konce našeho pozemského života v tomto padlém, rozkladu podléhajícím těle:

  • Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil [=dokonalosti], protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. (Fp 3,12–14)

Celý proces pokání a posvěcování je růst, je to běh na dlouhou trať v Kristu. Protože se nás Kristus zmocnil, uchvátil nás na kříži ze satanova domu, jsme vlastnění Bohem, jsme Boží otroci; nejsme už vlastněni ďáblem, nejsme už ďáblovi otroci. Protože je naše pokání a posvěcovaní zahrnuto v celistvém Božím spasení, potom je náš praktický křesťanský život generován tvořivou Boží mocí:

  • Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13)

Trojjediný Bůh, zejména Kristův kříž a všechno, co se postupně v našem křesťanském růstu o Bohu z Písma, dovídáme, duchem chápeme a prožíváme, je tedy naše motivace a příčina k praktickému, posvěcenému, křesťanskému životu. Bez Boží příčiny nelze křesťanský život ani žít. Naše skutky, náš praktický křesťanský život, není příčinou spasení; naše skutky, náš praktický křesťanský život, který se Bohu líbí, je součástí a důkazem spasení. To všechno víme pouze z Písma. Bez Sola Scripury bychom si mohli myslet, jako všechna náboženství, která se Sola Scripturou neřídí, že se k Bohu probijeme humanistickými „dobrými“ skutky. Pouze Písmo je naprosto zásadní stanovisko pro nového člověka, je to návod, jak žít v Kristu zapečetěn Duchem svatým.

Dovolte mi ilustrovat důležitost principu Sola Scriptura na nedávné zkušenosti. Jeden bratr mi ve sboru vytkl, že nemám brát Písmo jako jediné; musíme se prý také spoléhat na další zjevení a prožitky, které nám náš Pán dnes dává. Potom popsal jakési neuchopitelné, osobní Boží zjevení. Naprosto to odmítám! Prožitky, emoce a praktický křesťanský život nikdy nesmí předcházet Písmo. Prožitky, emoce a praktický křesťanský život musí vždy vyplývat z Písma. Písmo je příčina, prožitky, pocity, emoce, praktický křesťanský život jsou důsledek. Vždy, když jsem ponořen pouze do Písma skrze Ducha Božího a uvědomím si nějakou novou pravdu, nějaké nové souvislosti, obyčejně vztažnost mezi Starým a Novým zákonem, tak vstanu od stolu nebo počítače a chodím jako lev v kleci sem a tam. Každému v Kristu přeji stejné emoce, jaké mne v tu chvíli zaplaví, až bych všechno kolem sebe štěstím roztřískal! Nikdy nezapřahejme vůz před koníka.

Ježíš Kristus ukazuje pouze na Písmo, Sola Scripturu

Sousloví „je psáno“ se v Ekumenickém překladu vyskytuje 71 krát, z toho 9 krát ve Starém a 82 krát v Novém zákoně. Se souslovím „slyšeli jste“ je to podobné. Pán Ježíš Kristus nám musí být příkladem. Satan na poušti pokoušel Ježíše Krista třikrát a dostal od našeho Spasitele a Boha třikrát tutéž odpověď: „Je psáno!“ 

  • Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ [všimněme si, že i ďábel vychytrale použil Ježíšovu argumentaci Písmem] Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ (Mt 4,3­–10)

Pán Ježíš nám jistě chtěl ukázat, jak máme prakticky žít, jak se máme zachovat vůči svodům světa, jemuž vládne ďábel. Jestliže Sola Scriptura bylo měřítkem Kristova chování, potom musí být i naším měřítkem jak žít praktický křesťanský život. Pán Ježíš Kristus tak potvrdil autoritu Písma nejen satanovi, ale i nám všem. Dále,

Ježíš potvrdil nepomíjitelnost Písma:

  • Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. (Mt 5,18)

Ježíš potvrdil platnost Písma:

  • …Písmo musí platit… (J 10,35b)

Ježíš potvrdil, že Písmo je jediný zdroj doktríny:

  • Ježíš jim odpověděl: „Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží.“ (Mt 22,29)

Ježíš potvrdil pravdomluvnost Písma:

  • Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. (J 17,17)

Ježíš potvrdil historickou spolehlivost Písma:

  • Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. (Mt 12,40)
  • Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu… (Mt 24,37–38)

Ježíš potvrdil přírodovědnou spolehlivost Písma:

  • S těmi dny přijde takové soužení, jaké nebylo od počátku světa, který stvořil Bůh… (Mk 13,19a)
  • Odpověděl jim: „Nečetli jste [=je psáno], že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘?“ (Mt 19,4)

Ježíš potvrdil spolehlivost starozákonního kánonu, tj. Písma:

1. Zákon a proroci jsou jeden celek:

  • Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. (Mt 5,17)

2. Ježíš interpretoval Písmo jako jeden celek:

  • Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (Lk 24,27)

3. Ježíš odkazoval na celý starozákonní kánon:

Ježíš ve svém učení totiž zahrnul všechny umučené, starozákonní proroky od Abela až po Zachariáše:

  • … aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Bachariášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. (Mt 23,35)

Pavlovo doznání

Naprostá zkaženost, duchovní neschopnost člověka je empiricky, ze zkušenosti, nejprokazatelnější, přesto je intelektuálně, rozumově, nejodmítanější, protože přirozený, humanismem prosáklý člověk je zahleděn do sebe. Že přirozený člověk je naprosto duchovně neschopný, dokazuje i jistý stupeň duchovní, zbytkové „nákazy“ znovuzrozeného člověka, v kterém již přebývá Duch svatý. Apoštol Pavel, duchovně snad nejvyzrálejší následovník Ježíše Krista, ve svém nejniternějším vyznání svůj praktický život křesťana popsal takto:

  • Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli [=znovuzrozené], pak souhlasím se zákonem [=s Písmem, Sola Scripturou] a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já [=nové stvoření], kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro [=moje tělo ještě není vykoupeno, Ř 8:23]. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já [=nové stvoření], ale hřích, který ve mně přebývá [=ještě v nevykoupeném těle]. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl [=znovuzrozená z Ducha], a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. (Ř 7,15–25)

I znovuzrozený křesťan, přitažený ke Kristu Otcem, nový vnitřní člověk, nové stvoření s novým srdcem, který je Duchem svatým neodvolatelně udržován v Kristu, je stále uvězněn v přirozeném, hříšném těle. Proto se Pavel doznával:

  • Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. (1K 9,25–27)

Praktický křesťanský život podle Pavla, podle Písma, podle Sola Scriptury je zápas mezi novým, duchovně znovuzrozeným, vnitřním člověkem a vnějším, starým, tělesným člověkem. V celistvém spasení a víře je tento zápas ztotožněn s trvalým pokáním a posvěcováním až do konce. Kdo nás vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bůh!

  • Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Ř 8,22)

Tělesné vzkříšení, vykoupení těla, obdržení oslaveného těla je poslední fáze celistvého spasení.

Praktický Křesťanský život

Jestliže křesťan opravdu věří, že jej Kristus zastoupil v potrestání, že jej Bůh kvůli sobě (1) znovuzrodil, (2) ospravedlnil, (3) dává mu sílu k pokání, posvěcuje jej a že (4) jej v poslední den tělesně vzkřísí, vykoupí jeho tělo, oslaví jej, potom nemůže a nechce Pána Ježíše Krista mučit svým hříchem a znovu jej „přibíjet na kříž“. Milovanému člověku chceme vždy prokazovat lásku, nikdy jej nechceme trýznit. Láska ke Kristu je křesťanova motivace nehřešit, je to jeho životní styl. Ten, kdo skutečně miluje Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou a svého bližního jako sám sebe, nemůže nežít křesťanský život, který je přece nedílnou součástí jeho spasení a víry.

Boží člověk žije ve světě, ale není ze světa. Plaví se po oceánu světa, ale Boží Duch, který v něm přebývá, zabraňuje, aby voda pronikla do jeho lodi. Pro opravdového křesťana je hřích nemalá katastrofa, která jej vrhá ze světa do Kristovy náruče. To je pokání, důsledek osvícení pravdou.

  • Víme, že jsme z Boha[=jsme Boží děti], kdežto celý svět je pod mocí Zlého [=lidé ze světa jsou ďáblovy děti]. Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1J 5,19-20)

K popsání životního stylu přirozeného člověka není zapotřebí připomínat války, koncentráky, gulagy, účelové hladomory, genocidy a nesčetné další děsy způsobené padlým člověkem. Stačí, abych jej vykreslil nepatrnou, ale naprosto typickou historkou. Je to „nevinný“ příběh, s jakým se setkáváme denně.

Škrábnul jsem si v garáži bok auta. Ve značkovém servisu navrhovali jako jedinou možnost výměnu dveří, kterou spočítali na 40.000 Kč. Když jsem protáhl obličej, příjemce oprav mi řekl: „Podívejme se na to jinak. Máte pojistku? Co takhle, že jste parkoval před supermarketem, a když jste se vrátil k autu…“ Hned mi to došlo. Pokušení je velké, 40.000 je 40.000. Chvíli se mi to v hlavě hříšně točilo, a kdyby mne Bůh neodvrátil mocí Sola Scriptury od světa k sobě, jistě bych podlehl. To by ovšem byla moje nemalá duchovní katastrofa, zase Krista znovu křižuji.

Nejsem v žádném případě 100 % svatý. Navenek probublá z mého srdce jen zlomek mých vnitřních hříchů. Naše vnitřní hříchy myšlenek jsou tak obrovské a tak urážlivé, že komunikace pouze slovy je praktické Boží požehnání. Kdybychom komunikovali beze slov, duchem, přímým pohledem do našich srdcí, komunikace celého světa by se okamžitě zhroutila, jakákoliv domluva kohokoliv s kýmkoliv by byla znemožněna, tak je člověk padlý.

Jak tedy minimalizovat vnitřní hřích? Neustálým pokáním, neustálým obracením se od toho Zlého k Bohu. V modlitbách neustávejme. Bůh nás k tomu uzpůsobil znovuzrozením, stvořením nového vnitřního člověka, hřích a ďábel už nemá nad námi moc, jsme uschopněni vzepřít se mu na rozdíl od přirozeného člověka:

  • Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. (Jk 4,7)

Přiblížení k Bohu je poznávání Boha pouze skrze Písmo, které by bylo bez Božího Ducha v nás jen prázdnou literou. Znát Boha znamená milovat jej.

Josef by měl být naším dalším příkladem (Gn 39,1–12). Ačkoliv byl Josef den co den sváděn Potífarovou ženou, která jistě byla přitažlivá, protože bohatí a vlivní páni mají obyčejně mladé krasavice, odolal. Ne, že by se mu nelíbila, ale nemohl se prohřešit proti Bohu (Gn 39,9), odvracel se neustále od světa k Bohu. Bůh a jeho zákon byli pro Josefa přitažlivější než krásná Potífarka. A když jej chytila, vysmekl se jí a vzal nohy na ramena. Tak by měl vypadat náš praktický křesťanský život podle Písma; nepodlehnout jakkoliv vábivému pokušení, které stojí proti zákonu, jímž je dnes pro nás Kristus. Josefově situaci rozumí každý muž, ale i ženy mají svá pokušení, třeba mnohomluvnost. Nepůjdeme do podrobností, ty by vydaly na celou knihu. Každý víme, co je hřích: smilstvo, modlářství, cizoložství, nemravnost, zvrácenost (samcoložení), krádež, lakota, opilství, lež, pomluva, závist, dychtění, mnohomluvnost, obžerství, svárlivost, nenávist (což je nedokonaná vražda), sobectví, intriky, pletichy, upření se na sebe, sprostota, atd. atp. Seznam je nekonečný.

Jsem pokoušen snad vším. Nejčastěji podléhám dvojsmyslným řečem. Už jsem se naučil s jistým úspěchem slušněji projevovat zachmuřenost — „do prkvančic“. A také si už uvědomuji, že i Rusové jsou stvořeni Bohem a že si z nich Bůh povolává mé bratry v Kristu. Tímto se jim omlouvám.

Všechno pokušení nenávidím jako Pavel. Vím, že Kristův zákon je dobrý a chci jej pro Boží slávu žít. Těším se na nové, oslavené tělo, v kterém žádné pokušení už nebude řinčet. Paradoxně se krmím prášky, abych si tuto existenci v těle na vezdejším světě prodloužil. Nelituji, protože znát Krista vynahradí všechno strádání. Chci se řídit Pavlovým:

  • …táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. (Fp 1,23–24)

A když pokušení podlehneme? Když se hřích stane přitažlivější než Kristus? Stalo se to i Petrovi, když zapřel Krista. Pak je to nemalá katastrofa, která nás vrhne do pokání. Musíme se obrátit zpět ke Kristu – on je naším zastáncem:

  • Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešily. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1J 2,1b)

AMEN