Troufám si říct, že nám tento text ukazuje jezero, řeku, džbán a doušek. „Bůh tak miloval svět“ – to je jezero. Jezero si samo vytváří řeku  - „Bůh tak miloval svět, že dal svého... Syna“. Ale ta řeka neuhasí ničí žízeň, dokud nemá něco, čím by vodu přenesl k ústům: „Bůh tak miloval svět, že dal svého .... Syna, aby žádný, kdo v něho věří“. Jako poslední přichází doušek: „nezahynul, ale měl věčný život.“

1. Veliké jezero, Boží láska

Než přišel Ježíš Kristus na tento svět, nikoho ani nenapadlo říct: „Bůh miluje.“ Někteří starozákonní žalmisté tuto pravdu částečně zahlédli a velmi se přiblížili jejímu vyjádření. Mezi všemi těmi „mnohými bohy a pány“ byli sice chlípní bohové a nádherní bohové, líní bohové, bojovní bohové a mírumilovní bohové, avšak ani o jednom z nich jejich ctitelé neprohlásili, že „miluje“. Náhle to byla nová a téměř neuvěřitelná zpráva, ale my jsme si na ni zvykli a už nám nepřipadá zvláštní. Kdybychom se však pokusili přemýšlet, co znamená, celá pravda by nám zasvítila zcela nově a veškeré utrpení a smutky a zmatky našich životů by odnesl vítr a my už bychom se s nimi netrápili. „Bůh miluje“ – to je ta největší věc, kterou lze ústy pronést.

„Bůh ... miloval svět.“ Když teď mluvíme o milování určitého počtu jednotlivců – čím je proud širší, tím je mělčí, že? Největší anglický patriot nemiluje svou zem ani z jedné tisíciny tak, jak miluje svou vlastní holčičku. Když myslíme na velký zástup lidí nebo když k němu něco cítíme, je to jako se dívat na les. Nevidíme jednotlivé stromy, vidíme celý les. Takto však Bůh svět nemiluje. Představte si, že bych pronesl, že miluji lidi v Indii. Neměl bych tím na mysli, že chovám nějaké city k  jedné duši ze všech těch nesčetných milionů, ale jen to, že je vnímám jako celek; nebo že jsem si je, jak se říká, zobecnil. To však není způsob, jakým miluje Bůh. Miluje všechny, protože miluje každého. A když říkáme: „Bůh tak miloval svět,“ musíme rozbít celek na atomy a přemýšlet o každém atomu jako o objektu Jeho lásky. Všichni vyčníváme v Boží lásce stejně tak, jako kdybychom stáli na vrcholu horského hřebenu s jasným západem slunce za námi. Každý malý černý bod dlouhého zástupu by byl odděleně viditelný. A my všichni takto vyčníváme, každý člověk odděleně, a dostáváme tak mnoho Boží lásky, jako kdyby v celém vesmíru nebylo jiného tvora, jen Bůh a my. Už jste si všimli, že když říkáme: „miloval svět“, že to doopravdy, pokud jde o každého z nás, znamená, že miluje mě? A právě tak jako všechny sluneční paprsky dopadají do všech očí lidí v zástupu, kteří vzhlíží ke slunci, tak celá Boží láska dopadá ne na zástup, abstraktum, společenství, ale na každou jednotlivou duši, která to společenství tvoří. Miluje nás, protože miluje každého z nás. Nikdy z této myšlenky nevyčerpáme všechno dobré, dokud si ji nepřeložíme a neuložíme do srdce. Je velmi dobré říkat: „Ach ano! Bůh je láska“, a je velmi dobré říkat, že On miluje „svět“. Avšak řeknu vám, že je daleko lepší říkat to, co řekl Pavel: „Zamiloval si mne a vydal sebe samého za mne.“

Předtím než budu pokračovat, představím vám ještě jednu myšlenku, a to, že v celém Novém zákoně, ale obzvláště v Janově evangeliu, „svět“ neznamená pouze lidi, ale hříšné lidi, lidi oddělené od Boha. A veliká a požehnaná pravda, která je zde vyučovaná, je ta, že ať se od Boha odtahuji, jak chci, nemohu Ho od sebe odehnat, a i když o Něj nestojím nebo Ho nemiluji nebo o Něm nepřemýšlím, nemá to žádný vliv na skutečnost, že On miluje mě. Vím samozřejmě, že pokud Mu člověk Jeho lásku neoplácí, Boží láska na sebe musí vzít podobu, kterou by jinak nevzala, což může být pro člověka krajně nevýhodné. Ačkoliv se však její podoba může měnit, musí měnit, skutečnost zůstává; a na každé hříšné duši na zemi, včetně Jidáše Iškariotského, který je prý na seznamu zločinců první – spočívá Boží láska.

2. Řeka

Abych se nyní vrátil ke své metafoře, jezero vytváří řeku. „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna.“

A tak to nebyla Kristova smrt, co odvrátilo Boha od nenávisti a hněvu, ale byla to Boží láska, která ustanovila Kristovu smrt. Když na to budete pamatovat, mnoho mělkých a oblíbených námitek vůči velké doktríně vykoupení  okamžitě zmizí. „Bůh tak miloval... že dal.“ Když však kážeme, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, říkají někteří lidé, že Boží hněv nemusí na člověka dopadnout, že naše vyučování je nemorální, protože přece „Kristus přišel, a tak Bůh miloval.“ Je to však naopak, příteli. „Bůh tak miloval... že dal.“

Nyní mi však dovolte, abych vás přenesl do Starého zákona. Pamatujete si příběh o otci, jak vzal svého chlapce, který nesl dřevo na zápal a oheň, a putovali spolu přes hory, dokud nedorazili na místo, kde měla být přinesena oběť? Pamatujete si chlapcovu otázku, která vhání slzy do očí čtenáře: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek?“ Nemyslíte, že bylo pro otce těžké ukáznit svůj hlas a říct: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné“? A pamatujete si na konec toho příběhu? Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama: „Protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám“ atd. Vzpomeňte si, že jeden z apoštolů řekl a použil stejné slovo, které je použito v Genesis při popisu události, kdy se Abraham vzdal svého syna vůči Bohu - „neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal“. Neukazuje to snad na tajuplnou paralelu? Tak či onak – nemáme právo se pokoušet říct, jak – tak či onak, Bůh nejenže poslal svého Syna, jak je řečeno v dalším verši tohoto textu, ale daleko jemněji, nádherněji, dojemněji, Bůh dal-vydal Svého Syna, a oběť byla o to větší, že to byl jeho jediný Syn.

Ach, bratři, nenechme se zastrašit následováním všeho, co je zahrnuto v tom velkém slově: „Bůh... miloval svět.“ Protože neexistuje láska, která se netěší z dávání, a neexistuje láska, která se netěší z toho, že v určitém smyslu připravuje sebe samého o to, co dává. A já za sebe věřím, že Pavlova slova mají být brána v celé své požehnané hloubce a nádheře významu, když říká: „vydal“ – stejně jako dal – „Ho za nás.“

A teď, myslíte si, že jsme schopní v nějaké míře ohodnotit velikost toho slůvka „tak“? „Bůh tak miloval“ – tak hluboce, tak svatě, tak dokonale, že „dal svého jediného Syna“; a dar toho Syna je jako řeka, jíž Boží láska připlouvá ke každé duši na světě.

Existuje mnoho lidí, kteří by rádi vložili střední část tohoto skvělého textu do závorky. Říkají, že bychom měli dát první slova a poslední slova tohoto textu dohromady a nikdy nedbat na to, co leží mezi. Lidé, kterým se nelíbí nauka o Kříži, by řekli: „Bůh tak miloval svět, že dal... věčný život.“; a tady konec. „Pokud existuje Bůh a pokud miluje svět, proč nemůže zachránit svět bez dalších okolků? Není třeba těchto vložených vět. Bůh tak miloval svět, že každý půjde do nebe“ – to je evangelium mnoha z vás; a to je evangelium mnoha moudrých a učených lidí. Není to však Janovo evangelium a není to Kristovo evangelium. Počátek a konec textu nelze spojit tímto hrubým způsobem bez rozmyslu. Musí být spojeny řetězem; a v řetězu jsou dvě pojítka: Bůh tvoří jedno a my musíme tvořit druhé. „Bůh tak miloval svět, že dal“ – tím udělal svou práci. „Aby žádný, kdo věří“ – to je vaše práce. A je jedno, jestli Bůh utvořil své pojítko, dokud vy nevytvoříte to své a nenapojíte ho na Jeho. „Bůh tak miloval svět“ – to je krok číslo jedna v procesu; „že dal“ – to je krok číslo dva; „aby žádný, kdo věří“ – to je krok číslo tři; a jsou všechny potřeba, než dojdete k číslu čtyři, který je přistávací plochou, a ne krokem – „aby nezahynul, ale měl život věčný“.

3. Džbán

Přicházím k tomu, co jsem nazval džbánem, tím, čím nabíráme vodu pro svou vlastní potřebu – „aby každý, kdo věří“. Možná řeknete: „Ano, věřím. Přijímám každé slovo evangelia, docela věřím, že Ježíš Kristus zemřel, že se to odehrálo; a docela věřím, že zemřel za hříchy lidí.“ A co potom? Tím měl Ježíš Kristus na mysli víru? Věřit něčemu o Něm není to samé jako věřit v Něho – a dokud v Něho neuvěříte, nezískáte z Něho nic dobrého. Tady je jezero a řeka musí plynout kolem chatrčí na mýtinách v lese, pokud ji mají lidé pít. Může však protékat široká jako Mississippi a hluboká jako oceán u jejich dveří; pokud však do ní neponoří ruce jako Gedeonovi muži a nedonesou vodu ke svým ústům, zemřou žízniví. Drahý příteli, to, co musíš udělat – a na čem záleží spasení tvé duše a tvůj pokoj a radost a ušlechtilost v tomto životě i v tom příštím – je jednoduše složit důvěru v Ježíše Krista a Jeho smrt za tvé hříchy.

Někdy si přeji, abychom nikdy neuslyšeli to slovo „víra“. Jakmile totiž začneme mluvit o „víře“, lidé si začnou myslet, že jsme daleko nahoře v nějakém teologickém území, daleko nad každodenním životem. Představte si, že se pokusíme ji přenést dolů, maličko blíže našim záležitostem a náručí, a místo používání slova, které je střeženo jako posvátné pro zaměstnance v náboženských otázkách, místo abychom říkali „víra“, říkejme „důvěra“. To je to, co vkládáte do svých manželek a manželů, že? A to je přesně to, co musíte dát Ježíši Kristu, jednoduše se Ho chopit stejně jako se člověk chápe srdce, které ho miluje, a celou svou vahou na něm spočine. Spočiňte na Něm svou tíhou, zavěste se na Něho nebo, abych použil jinou metaforu – jedno ze slov Starého zákona pro důvěru – „utečte se k Němu do útočiště“. Představte si muže s krevním mstitelem v zádech, jak mu kopí jeho pronásledovatele téměř probodává záda – nemyslíte si, že by do útočištného města utíkal hodně rychle? Přesně to musíte udělat. Ten, kdo věří, a důvěrou se chápe Ruky, která ho drží, nikdy neupadne; a ten, kdo se té Ruky nechopí, se nikdy nepostaví, nemluvě o tom, že nikdy nevstane. A tak je těmito dvěma pojítky Boží láska ke světu spojena se spásou světa.

4. Doušek

Konečně zde máme doušek živé vody. Už jste se někdy zamysleli nad tím, proč tento text uvádí, „aby nezahynul“ na prvním místě? Není to proto, že pokud v Něho nevložíme svou důvěru, jistě zemřeme, a proto musí být nejprve jistota smrti odvrácena, než můžeme získat „věčný život“?

Nechystám se teď rozebírat tyto dva závažné výrazy „zahynutí“ a „věčný život“. Jen říkám toto: Lidé nemusí čekat do své smrti, aby „zahynuli“. Na světě v současnosti existují muži a ženy, kteří jsou mrtví-mrtví, zatímco žijí, a až budou umírat, zahynutí, což je odsouzení a zkáza, jen v jiné formě existence zviditelní jejich současný stav. Drazí bratři, nemusíte zemřít, abyste zahynuli ve svých hříších, a, ať je Bůh požehnán, můžete získat věčný život, než zemřete. Můžete ho získat teď a existuje jen jediný způsob, jak ho získat, a to je chopit se Toho, kdo je Život. A když máte Ježíše Krista ve svém srdci, kterého tam jistě mít budete, pokud Mu budete důvěřovat, potom budete mít život-život věčný, tady a teď, a smrt jen způsobí, že se věčný život, který jste měli, když jste žili zde, projeví, a zdokonalí ho způsoby, o kterých ještě nic nevíme.

Jen si zapamatujte pořadí, které je v tomto textu tak, jak jsem se vám ho pokusil ukázat. Pamatujte si pořadí těchto poslední slov a to, že musíme nejprve být zachráněni od věčné a konečné smrti, než nám může být udělen věčný a úplný život.

Drazí bratři, troufám si říct, že jsem před velikou většinou z vás nikdy předtím nehovořil; je docela možné, že k některým z vás už nikdy mluvit nebudu. Žádal jsem Boha, aby mi pomohl mluvit tak, aby byly duše taženy ke Spasiteli. A zapřísahám vás, a to budou má poslední slova, abyste naslouchali ne mně, ale Jemu. Protože je to On, kdo nám říká: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný – žádný, prázdný šek, jako iniciály M. nebo N. na modlitební knížce; můžete tam vložit své vlastní jméno – aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl – tady, teď – život věčný.“

Překlad Julie Petrecká