„Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“  Mt 24,13

V dnešní době není teologie pro spoustu křesťanů ničím atraktivním. Běžný znovuzrozený křesťan má jen velmi omezené teologické znalosti. Zná starozákonní příběhy a má své oblíbené verše z Nového zákona. Mnohdy nevnímá potřebu správného teologického pohledu na život a na svět.

Téma spasení je jednou z nejzákladnějších oblastí teologie. Na jedné straně asi máme všichni zcela jasno v tom, co musí člověk udělat, aby byl spasen a také v tom, že spasení si nikdo nemůže zasloužit. Na druhé straně si však očividně nevíme rady s některými výstrahami spojenými se spasením. Jedním z takových míst je i výše uvedený verš.

I když je spasení stoprocentně jen z milosti (Ef 2,8-9), je zde vytrvalost jasně uvedena jako podmínka dosažení spásy. Při pohledu na tento verš v různých komentářích najdeme nejrůznější vysvětlení. Pro spásu však nemohou najednou platit nové podmínky. Podmínkou spasení je vždy víra, která vytrvá až do konce. V knize Zjevení je myšlenka vytrvalosti vyjádřena termínem „zvítězit“ (Zj 2 a 3). Tato vytrvávající víra není lidský výkon, ale Boží zásluha.

Proč je ale toto téma tak důležité? Podíváte-li se někdy na starší seznamy domácích víry ve vašem sboru (pokud něco takového máte), anebo na seznam lidí, kteří chodili do mládeže, najednou s hrůzou zjistíte, kolik je těch, kteří sice s vírou začali dobře, ale po nějaké době se vrátili ke starému způsobu života. Každému, komu na lidech záleží, přijdou na mysl aspoň dvě otázky. První je: „Co bude s takovými lidmi?“ Druhá zní: „Co můžeme dělat, aby byl počet takových lidí v budoucnu co nejmenší?“

Oč půjde?

Chceme se v několika článcích věnovat otázce vytrvalosti a podívat se na toto téma z různých pohledů.

V tomto prvním článku chceme ukázat, že citovaný verš opravdu myslí to, co se na první pohled zdá, že myslí, a sice že člověk musí vytrvat ve víře až do konce, aby byl spasen.

Ve druhém článku se chceme zabývat významem slova „milost“. Dosažení cíle, který je před námi, je Boží milost. Je ale Boží milost vždy bezpodmínečná?

Jeden článek chceme věnovat Ježíšovým aktivitám a učení, které měly probudit nábožensky zaměřené lidi z falešné jistoty spasení. Další článek bude věnován tomu, jak je důležité mít neustále před očima nebeský domov a Boží zaslíbení ohledně věčnosti. V několika dalších článcích se chceme podívat na lidskou odpovědnost ohledně vytrvalosti. Které praktické oblasti našeho běžného života mají velký vliv na naši vytrvalost? Podíváme se i na tři hlavní oblasti, ve kterých satan na věřící útočí a jak v nich obstát.

Věnujeme se také důležitosti správného výběru přátel a společenství jako lidské odpovědnosti ve vztahu k vytrvalosti.

Dva druhy textů o spasení:

Žijeme v době, kdy lidé nejsou zvyklí něco vydržet. Mnohdy na první pohled vidíme, že existují snadnější cesty, než žít obtížný život. A tak se z lidského myšlení hodnota vytrvalosti vytrácí. Mnoho lidí nevydrží v práci, ve studiu, ve službě ve sboru a ani v manželství.

I když jsou to všechno důležité oblasti našeho života, nic z toho není tak důležité, jako vydržet ve víře. Vždyť přece jde o naše věčné spasení. Je to tak opravdu? Na to se teď chci zaměřit. Prosím, abyste všechny uvedené verše četli a zkoumali, zda opravdu potvrzují to, co říkám.

Pokud jde o spasení – v Bibli jsou zaslíbení, ale také varování a výstrahy.

Na jedné straně máme jasná zaslíbení, že naše spasení představuje jistotu. Např.:

„Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život“ (1 J 5,13). Podle tohoto verše je věčný život něčím, čím si můžeme být jisti. Potvrzuje to celá řada dalších míst, která říkají, že nás už nikdo nevytrhne z Boží ruky (J 10,28) a že spasení je Božím darem bez lidských zásluh (Ef 2,8-9). Bůh nám také jasně říká, že svého rozhodnutí přijmout nás nebude nikdy litovat a že ho nikdy nevezme zpět (Ř 11,29).

Bylo by to zcela jasné, kdyby neexistoval zmíněný verš z Mt 24,13 a řada podobných veršů, které spojují spasení výrazně s vytrvalostí.

V jiném verši např. čteme: „Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly“ (Zj 3,5).

Navíc máme v Bibli několik úseků, které varují před odpadnutím:

• „ Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky.Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno (2 Pt 2,20.21).
• Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. (Žd 6,4-6).
• Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem a žárem ohně, který stráví Boží odpůrce.“ (Žd 10,26.27).

Čtyři pohledy na texty s varováním a výstrahou

Co si počít s těmito texty? Mluví opravdu o tom, že znovuzrozený křesťan může od Krista odpadnout? Výklady se dají shrnout do čtyř zcela odlišných pohledů.

První pohled je ten, že křesťan může odejít od Pána, a tak ztratit spasení. Tento pohled mají lidé, kteří se dívají hlavně na varování ohledně spasení a vnímají je tak silně, že „zapomínají“ na jasná zaslíbení, že spasení je něco jistého.

Druhý pohled na tyto „varovné úseky“ je ten, že křesťan může odejít od Pána, ale že tím neztratí své spasení, ale „jen“ svou odměnu v nebi. Tito lidé věří, že zaslíbení stejně jako varování a výstrahy jsou napsána pro věřící a že odpadnutí od víry je možné. Nevěří však, že by odpadnutí mělo za následek ztrátu spasení. Na podporu svého tvrzení citují místo z 1 K 3,15: „Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ Podle něj člověk neztratí spasení, ale odměnu.

Třetí pohled nevěří, že by se tyto texty týkaly znovuzrozených křesťanů. Podle nich tyto texty mluví o lidech, kteří se stali součástí církve, prožívali Boží přítomnosti i moc a vydávají i svědectví o své víře, ale přesto nikdy neprožili znovuzrození. Podle tohoto pohledu je smysl těchto výstrah v tom, aby vystřízlivěli z falešné jistoty a aby je přivedly k opravdovému pokání. Podle jejich výkladu znovuzrozený křesťan nikdy neodpadne od víry. Na důkaz svého pohledu citují hlavně verš: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi“ (1 J 2,19).

Čtvrtý pohled říká, že tyto varující texty ve skutečnosti nepopisují žádnou reálnou možnost. Popisují jen hypoteticky, co by bylo, kdyby… Mají spíše ukázat strašné důsledky odpadnutí, před kterými nás náš Pán ve své milosti ochraňuje. Tyto verše nás mají vést k vděčnosti a ke chválám. Důležitý verš, který zastánci tohoto pohledu citují, je napsán na konci snad nejdůraznější výstrahy:  „I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse“ (Žd 6,9).

Kromě prvního pohledu se všechny odvolávají i na citát z dopisu apoštola Pavla: „A jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Fp 1,6).

Popis těchto pohledů je velmi zjednodušený a tím možná i trochu zkreslený, ale pro naši úvahu by měl být dostačující, v principu správný.

V tuto chvíli není třeba se pro jeden z nich rozhodnout. Podívejme se nejprve na další skutečnosti ohledně spasení.

Dvě skutečnosti o spáse – spaseni jsme anebo budeme?

V Bibli stojí téměř vedle sebe dvě teologické skutečnosti, které se na první pohled vzájemně vylučují. O čem to Bible hovoří? „Jsme“ spaseni anebo „budeme“ spaseni? Je naše spása budoucí událostí anebo událostí z minulosti? Spasil mne Kristus v den, kdy jsem uvěřil, anebo nás spasí v den, kdy nás vezme k sobě?

Verše, které potvrzují to první, jsou mimo jiné tyto:

„Milostí tedy jste spaseni skrze víru (Ef 2,8) a jedinému Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho Pána, buď sláva…“(Ju 1,25).

Verše, které mluví o spasení jako o budoucí události jsou např.:

„… vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili“ (Ř 13,11). Nebo: „I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse“ (Žd 6,9).

Dalo by se uvést mnoho dalších veršů, které nám ukazují, že spasení je obojí. Jsme spasení od okamžiku, kdy jsme přijali Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Ale zároveň platí, že budeme spaseni, když vydržíme ve víře až do konce. Něco, co nám Kristus už vydobyl a zaslíbil, dostaneme, pokud vydržíme. „Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno“ (Žd 10,36).

Co když někdo nevydrží? Nebude spasen! Musí vydržet! Možná si teď myslíš, že na to nemáš, abys vydržel. To je pravda. Nikdo na to nemá. Existuje tedy vůbec jistota spasení? Ano! V čem? V jistotě, že Bůh je věrný a dokončí se mnou dílo, které ve mně započal. Nemusím tím pádem už nic dělat? Musíš! Musíš vydržet do konce!

Zní to jako paradox a z lidského hlediska to paradox je. Je to ale to, co učí Bible. Navíc to není jediný paradox. V Bibli jich máme hodně, a to dokonce i co se týká spasení….

Jsme předurčeni a vyvoleni k věčnému životu už před založením světa. Ještě než jsme se narodili, bylo jasné, že uvěříme a budeme spasení (Ef 1,4-5). Bible ale přitom stejně klade důraz na to, že člověk musí uvěřit a že k tomu musí slyšet Boží slovo (Ř 10,14). Proč tedy zvěstujeme evangelium a proč vyzýváme lidi k obrácení? Je to proto, že člověk není spasen na základě předurčení nebo vyvolení, ale protože věří. Lidská odpovědnost je navzdory vyvolení a předurčení plně na místě. Není odsunuta.

Úplně stejně tomu je s vytrvalostí do konce. I když máme spasení jasně slíbené a Bůh slibuje i dokončení toho, co v nás započal, je naší lidskou odpovědností vydržet do konce.

Jsou to dvě velmi podobné skutečnosti. Vyvolení a jistota spasení na Boží straně a obrácení a vytrvalost na straně lidské. Přesto ale vnímám, že v praxi děláme mezi lidskou odpovědností obrátit se a lidskou odpovědností vytrvat ve víře velký rozdíl. Při evangelizaci slyšíme jasné a silné výzvy k obrácení, protože máme jasně před očima lidskou odpovědnost. Málokdy ale slyšíme tak jasné a silné výzvy k vytrvalosti. Je to ale tak potřebné, protože obojí je pravda. „Uvěř a budeš spasen“ – ale právě tak platí „vydrž a budeš spasen!“

Zaslíbení a varování

Pro náš lidský mozek je velmi těžké přijmout myšlenku předurčení a vyvolení a současně klást důraz na lidskou odpovědnost přijmout Pána Ježíše jako Spasitele a Pána. Stejně těžké je pro nás nechat stát vedle sebe Boží zaslíbení, že nás povede až do cíle a lidskou odpovědnost vytrvat až do konce.

Nikdo z nás, kteří teď čteme tyto řádky, ještě není v cíli. Ještě jsme ho nedosáhli. Jsme všichni ještě na cestě. Pořád nám hrozí velké nebezpečí. „Vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky, aby svedli vyvolené, kdyby to bylo možné“ (Mk 13,22). Díky Bohu máme zaslíbení, že jako vyvolení nebudeme svedeni. Ale zároveň máme jasnou výzvu k tomu, abychom se před svody chránili a vytrvali. “Ale vy, milovaní, protože to víte předem, chraňte se, abyste nebyli svedeni bludem bezuzdných lidí a neodpadli od vlastního pevného základu“ (2 Pt 3,17). „Bratři, snažte se stále více potvrzovat své povolání a vyvolení, protože když to budete dělat, nikdy nepadnete“ (2 Pt 1,10).

Boží působení v nás

Jak to Pán Bůh dělá, že dojdeme až do cíle, že vytrváme až do konce? Dělá to všemi způsoby. Jedním z nich je to, že do svého Slova nechal napsat vážné varování před důsledky odpadnutí a působí v nás, abychom je brali vážně a bojovali všemi způsoby, aby k tomu nedošlo.

Nejsou ta varování zbytečná, když je jasné, že vyvolený člověk neodpadne a každý znovuzrozený křesťan dojde do cíle? Nejsou! Představte si velkou nebezpečnou bažinu. Všude kolem ní jsou cedule, kde je napsáno: „Pozor, bažina. Nebezpečí života. Nevstupovat!“

Po dvaceti letech se zjistí, že do bažiny ještě nikdo nevstoupil. Znamená to, že ty výstražné cedule jsou zbytečné a že mohou být demontovány, anebo to znamená, že fungují? Mám za to, že platí to druhé!

Problém není v tom, že varování jsou zbytečná, ale v tom, že už je nebereme vážně. Pokud učení o jistotě spasení má v tvém životě za následek, že se už hříchů nebojíš, jsi na špatné cestě. Stále platí: „… s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení“ (Fp 2,12). Přesný překlad tohoto řeckého verše zní takto: „S bázní a chvěním konejte své spasení.“ Ale ještě než v nás může vzniknout strach a zaměření na vlastní slabost, Pavel dodává: „Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle“ (Fp 2,13). Je-li tvůj pohled na spasení tak jednostranný, že zapomínáš na vlastní odpovědnost, potřebuješ získat zpátky rovnováhu.

A na druhé straně, máš-li před očima jen své nedostatky a pochybuješ o svém spasení, podívej se znovu na Boží zaslíbení: „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás… je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“ (Ef 2,8-9).

Co ale přesně znamená brát vážně biblická varování před odpadnutím a výzvy k vytrvalosti? Co to znamená prakticky? Dělat všechno, co můžeme, abychom vydrželi až do konce? Co přesně je naše odpovědnost?

Těmto praktickým otázkám se chci věnovat i v dalších článcích. Postupně se chci podívat na nejdůležitější oblasti křesťanského života a na to, kde nám hrozí nebezpečí. Modlím se, abychom na konci svého života mohli všichni říci s Pavlem: „Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Teď na mne čeká koruna spravedlnosti“ (2 Tm 4,7-8, B21).