Začínat křesťanský život vírou v pevnou doktrínu je velmi důležitá záležitost. Někteří lidé slyšeli dvacet různých „evangelií" v průběhu stejného počtu let. Kolik jich ještě uslyší, než se dostanou na konec své cesty, lze jen těžko předvídat. Děkuji Bohu, že mě v počátku vyučil takovému evangeliu, že jsem se s ním dokonale ztotožnil a nechci znát žádné jiné. Stálé změny vyznání jsou totiž ztrátou. Je to totéž, jako když budete jabloň očesávat dvakrát nebo třikrát ročně. Nebudete potřebovat velký sklep, kam byste úrodu jablek uskladnili. Když věřící stále mění principy své doktríny, je málo pravděpodobné, že přinesou bohatou úrodu pro Boží slávu.

Pro nové věřící je důležité, aby správně pochopili základní doktríny, které Pán ve svém Slově učí. Kdybych například věřil učení o dočasném spasení, těžko bych mohl prožívat vděčnost jen za naději spasení. Když však vím, že ty, které Bůh sám oslovuje, zachraňuje trvalým spasením, když vím, že jim dává věčné ospravedlnění, když vím, že moje spasení je dokonáno na základě Boží věčné lásky a že mě vede do svého věčného království, potom stojím před Bohem v údivu a jsem překvapen, že takové požehnání bylo dáno právě mně!

Zastav se, moje duše!

Obdivuj a div se! Ptej se:

„Ach, proč taková láska ke mně?"

Milost mě přivedla mezi členy

Spasitelovy rodiny: Halelujah!

Díky, věčné díky Tobě!

Vím, že mezi námi jsou mnozí křesťané, jejichž mysl přirozeně tíhne k doktríně svobodné vůle. Za sebe mohu říci, že ta moje tíhne stejně přirozeně k doktrínám svrchované milosti. Když na ulici potkávám některé z těch nejhorších charakterů, cítím, jako kdyby moje srdce mělo propuknout v pláč a současně prožívám i vděčnost, že mě Bůh nenechal jednat tak, jak jednají oni! Uvědomuji si, jakým hříšníkem bych byl, kdyby mě Bůh nechal bez povšimnutí a nedotkl se mě svou milostí! I já bych se vydal na cestu krajností hříchu, potápěl bych se do největších hloubek zla, nezastavil bych se u žádné špatnosti nebo pošetilosti, kdyby mi v tom Bůh nezabránil.

Uvědomuji si, že kdyby mě Bůh ponechal sobě samému, byl bych králem hříšníků. Nechápu proč a z jakého důvodu jsem zachráněn – jedině proto, že to Bůh tak chtěl. Pokud hledám opravdu upřímně, nenalézám sám v sobě žádný klad, pro který bych se stal účastníkem Boží milosti. Pokud v této chvíli nežiji bez Krista, je to jen proto, že Kristus Ježíš měl Svůj cíl, a tím bylo, abych byl s Ním, kde je On, a abych s Ním sdílel Jeho slávu. Nemohu vložit korunu spasení nikam jinam, než na hlavu Toho, jehož mocná milost mě zachránila před pádem do propasti.

Při zpětném pohledu na svůj život vidím, že počátek všeho vycházel jen od Boha. Neuchopil jsem pochodeň, abych jí zapálil slunce, ale slunce osvítilo mě. Nezačal jsem svůj duchovní život – naopak, vzpíral jsem se věcem Ducha a bojoval jsem, když mě k sobě přitahoval, neběžel jsem za Ním – v mé duši byla přirozená nenávist ke všemu svatému.

Každé úsilí mě přilákat a oslovit nic neznamenalo; varování bylo mluvením do větru, pohrdal jsem hromobitím, a co se týče šepotů Jeho lásky, ty jsem odmítal, jako kdyby šlo jen o zbytečnost a marnost. Ale nyní mohu sám za sebe vyznávat: „Jen On je mé spasení." Byl to On, kdo změnil mé srdce a přinutil mě padnout před Ním na kolena. Mohu opravdu říci s Doddridgem a Topladym:

Milost naučila mou duši modlitbě,

a způsobila, že mé oči vidí.

Když se vracím k té chvíli,

mohu jen dodat,

že milost, která mě vedla až dodnes,

mě nenechá odejít.

Dobře si vzpomínám na to, když jsem v jednom okamžiku pochopil doktríny milosti. Musím přiznat, že se všichni rodíme jako arminiáni. I já jsem přicházel ke Kristu s přesvědčením, že vše dělám o své vůli. Byl jsem přesvědčen, že jsem upřímně hledal Pána, ale ještě jsem netušil, že Pán hledal mě. Myslím si, že nově obrácený člověk si toho není zpočátku vědom. Věřil jsem starým věcem, které jsem bez ustání slýchal z kazatelny, ale vůbec jsem neviděl Boží milost. Vybavuji si přesně den a hodinu, kdy tyto pravdy poprvé pronikly do mé duše a kdy byly, jak říká John Bunyan, jakoby vypáleny rozžhaveným železem do mého srdce. Vzpomínám si, jak jsem cítil, že jsem v okamžiku vyrostl z dítěte v muže – že jsem udělal pokrok v duchovních znalostech prostřednictvím nalezení klíče k Boží pravdě. Jednoho večera jsem seděl v Božím domě, nepřemýšlel jsem moc o tom, co kazatel říká, protože jsem tomu, co obvykle kázal, stejně nevěřil. Náhle mi přišlo na mysl: Jak jsi se stal křesťanem? Hledal jsem Pána. Ale jak jsi přišel k tomu, že jsi hledal Pána? Pravda osvítila moji mysl v okamžiku – nehledal bych Ho, ledaže by něco ovlivnilo mé myšlení, abych Ho začal hledat.

Modlil jsem se, napadlo mě. Ale potom jsem se zeptal sám sebe: Jak jsi přišel k modlitbě? K modlitbě mě přivedlo čtení Písma. Jak jsi přišel ke čtení Písma? Ano, četl jsem ho, ale co mě k tomu vedlo? V jednom okamžiku jsem uviděl, že příčinou toho všeho byl Bůh sám a že On je původcem mé víry. Doktrína milosti se otevřela a do dneška jsem se od ní neodchýlil. Celou změnu zcela připisuji Bohu a mojí touhou je, aby byla mým stálým vyznáním.

Jednou jsem se zúčastnil bohoslužby, kde se probíral text „Kdo určí náš dědičný podíl". Ten dobrý muž za kazatelnou byl více než mírný arminián. Proto, když začal, řekl:

Tento úsek mluví jasně o našem dočasném dědictví, které nemá nic společného s naším věčným osudem, protože, my nechceme, aby Kristus za nás rozhodoval mezi nebem a peklem. Je to tak jasné a jednoduché. Každý, kdo má jen špetku zdravého rozumu, by měl zvážit své rozhodnutí, než odmítne milost a rozhodne se pro peklo. Nemusíme být super inteligentní, ani aby za nás rozhodovala vyšší Bytost a určovala zda se rozhodneme pro nebe, nebo peklo. Rozhodnutí je ponecháno naší svobodné vůli. Máme dostatek moudrosti, abychom sami posoudili, jak se rozhodneme.

Pak velmi logicky dospěl k závěru, že výběr za nás nedělá Ježíš Kristus ani nikdo jiný. Své dědictví si můžeme vzít bez vnější pomocné ruky. Ale, pomyslel jsem si: „bratře, možná že je to pravda a my se sami můžeme rozhodnout, ale myslím, že dříve než se správně rozhodneme, měli bychom použít něco víc, než selský rozum.

Nejprve se zeptám: Nemusíme my všichni uznat rozhodnutí Prozřetelnosti a jednání Hospodinovy ruky, pokud jde o okolnosti toho, že jsme se na tomto světě objevili? Musíme!

Ti, kdo jsou přesvědčeni, že jsme od určité doby ponecháni vlastní svobodné vůli, abychom si vybrali to nebo ono, co řídí naše kroky, musí uznat, že náš příchod na svět nebyl z rozhodnutí naší svobodné vůle, ale že o tom za nás rozhodl Bůh. Co bylo v naší moci a jaké síly nás vedly k výběru určitých osob – našich rodičů? Mohli jsme pro to něco udělat? Nebyl to Bůh sám, kdo pro nás určil rodiče, místo narození a příbuzné? Nemohl On způsobit, že bych se narodil s kůží Hottentota, porozený špinavou matkou, která by mě vychovávala ve své „osadě" a učila mě klanět se pohanským bohům? A to stejně jednoduše jako mi dal zbožnou matku, která každé ráno a každý večer klekala na kolena a modlila se za mě? Pokud by se Mu zalíbilo, mohl mi dát za rodiče nějakého prostopášníka, z jehož rtů bych od dětství slýchal jen klení a oplzlosti. Nemohl mě umístit někam, kde bych měl za otce opilce, který by mě vsadil do kobky nezájmu a vychovával mě v okovech zločinu? Nebyla to Boží Prozřetelnost, že oba moji rodiče byli Jeho dětmi a usilovali o to, aby mě vychovali v bázni před Hospodinem?

John Newton často vyprávěl příběh ženy (a také se mu smál), která řekla, aby doložila doktrínu vyvolení: „Ach!, pane, Bůh mě musel milovat předtím, než jsem se narodila. Po mém narození by ve mně neviděl nic k milování." Totéž platí i v mém případě. Proto věřím v doktrínu vyvolení, protože jsem si zcela jistý, že kdyby mě Bůh sám nevyvolil, o své vůli bych si Ho nikdy nevybral. Rovněž jsem si jistý, že o vyvolení bylo rozhodnuto ještě před mým narozením. Musel si mě vybrat z mně neznámých důvodů, protože já sám jsem v sobě nikdy nenašel příčinu toho, proč by na mne měl Bůh hledět se zvláštní láskou. Takže jsem nucen přijmout jedinečnou biblickou doktrínu.

Vzpomínám si na jednoho bratra arminiána, který tvrdil, že četl celé Písmo mnohokrát a nikde v něm doktrínu vyvolení nenašel. Dodal, že by ji určitě našel, pokud by tam byla, protože četl Slovo s modlitbou a na kolenou. Odpověděl jsem mu: „Myslím, že jste četl bibli ve velmi nepohodlné pozici. Kdyby jste ji četl ve svém křesle, pravděpodobně byste lépe porozuměl tomu, co čtete. Samozřejmě, modlete se za všech okolností a čím více, tím lépe, ale myslet si, že pochopení Božího slova záleží na pozici, ve které se člověk věnuje čtení, to hraničí s pověrou. A pokud jste přečetl bibli dvacetkrát a nenalezl nic o doktríně vyvolení, divím se, že jste vůbec něco našel. Asi jste četl takovým tempem, že jste ani nemohl získat žádnou srozumitelnou představu o smyslu Písma."

Asi by bylo nádherné vidět první řeku tryskající z právě dokončené Země. A co teprve dívat se na obrovský pramen, z něhož se najednou naplní všechny řeky Země a zrodí se miliony řek? Kdo si něco podobného dokáže představit? A právě Boží láska je takovým gejzírem, z něhož tryskají všechny řeky milosrdenství, které kdy potěšily lidské pokolení, všechny řeky milosti v přítomnosti a slávy v budoucnu. Moje duše stojí u svatého pramene, obdivuje a vyvyšuje na věky věků Boha, našeho Otce, který nás miluje!

Na počátku, když byl velký vesmír v Boží mysli stejně jako nenarozené lesy v číšce žaludu, dlouho předtím, než byly pozvednuty hory, a dlouho předtím, než světlo zazářilo skrz oblohu, Bůh miloval své stvoření. Dříve než existovala jediná stvořená bytost, když ani vesmír ještě neexistoval, nebylo nic, co by bylo mimo Boha – i v tomto osamocení, velkém tichu a hloubce, se Jeho nitro chvělo láskou ke Svým vyvoleným. Jejich jména byla v Jeho srdci a už tehdy byli drazí Jeho duši. Ježíš miloval Svůj lid před založením světa, dokonce od věčnosti! On mě povolal prostřednictvím své milosti, aby mi oznámil: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství." Když se naplnil čas, vykoupil mě svou prolitou krví. Krev a hluboká rána v srdci Syna, který skonal kvůli mě, byla přijata Otcem dlouho předtím, než jsem si Ho zamiloval. Když ke mně poprvé přišel, neodmítl jsem Ho? Když klepal na dveře, aby vstoupil do mého srdce, neposlal jsem Ho pryč navzdory vzácné milosti? Ano, pamatuji si, že jsem to dělal často a až do chvíle, kdy nakonec mocí své neodolatelné milosti řekl: „Vejdu dovnitř." Obrátil mé srdce a způsobil, že jsem Ho začal nejen vnímat, ale i milovat. Nebýt Jeho milosrdného rozhodnutí, vzdoroval bych dál. Jestliže mě vykoupil, když jsem byl mrtvý v hříchu, není právě tato skutečnost logickým závěrem, že On mě musel milovat první? Zemřel za mne můj Spasitel, protože jsem v Něho věřil? Ne, já jsem tehdy neexistoval, neměl jsem žádné bytí. Mohl tedy Spasitel zemřít, protože jsem měl víru, když jsem se ještě ani nenarodil? Mohla být má víra zdrojem Spasitelovy lásky ke mně? Vůbec ne! Můj Spasitel za mne zemřel dlouho předtím, než jsem se rozhodl a uvěřil. „Ale," může někdo namítnout, „On věděl, že budeš mít víru, a proto tě miloval." Co předvídal o mé víře? Předvídal, že budu mít víru sám ze sebe a že sám uvěřím? Ne, tohle Kristus nemohl předvídat, protože žádný křesťan netvrdí, že víra přišla sama od sebe, bez obdarování a bez práce Ducha Svatého. Setkal jsem se s mnoha věřícími a mluvil s nimi o tom, ale nepoznal jsem nikoho, kdo by si položil ruku na srdce a řekl: „Uvěřil jsem v Ježíše Krista bez pomoci Ducha Svatého." Jen tak mohu být smířen s doktrínou o zkaženosti lidského srdce, protože sám sebe považuji za zkaženého v srdci. Mám všechny důkazy, že se v mém těle nic dobrého nenachází. Když Bůh vstupoval do smlouvy s bezhříšným člověkem [Adamem], byl to na straně Pána čin laskavosti, neboť člověk je jen nepatrné stvoření. Ale když vstupuje do smlouvy s hříšným člověkem, a člověk je v očích Boha nehodné stvoření, musí to být z Boží strany čin čisté, hojné a svrchované milosti. Jsem si jist, že když Pán vešel do smlouvy se mnou, bylo to jen z milosti. Když si vzpomenu, jaké doupě nečisté zvěře a ptáků bylo mé srdce a jak silná byla moje neobnovená mysl, jak byla zatvrzelá a vzpurná vůči svrchovanosti Boží vlády, mívám pocit, že v domě mého Otce je pro mne připraven ten nejskromnější pokojík a až vejdu do nebe, pošlou mne mezi ty poslední ze všech svatých.

Zesnulý pan Denham dal na náhrobek pod svůj portrét nádherný text:

Spása je od Hospodina.

To je závěť kalvinismu, to je jeho shrnutí a jeho podstata. Kdyby se mě někdo zeptal, co mám na mysli slovem „kalvinista", odpověděl bych: „Je to někdo, kdo vyznává, že Spasení přichází od Hospodina." Nemohu v Bibli najít jinou doktrínu, než je tato. Je to totiž základ evangelia.

„Jen On je má skála, má spása." Řekněte cokoliv, co odporuje této pravdě, a bude to hereze. Vyřkněte herezi a já odhalím její podstatu. Dokážu, že se oddělila od základního a pravdivého základu víry: „Bůh je má skála a mé spasení." Co je římská hereze, když ne přidání něčeho k dokonalým zásluhám Ježíše Krista – přidání skutků těla, které nám mají pomoci v ospravedlnění? A co je hereze arminianismu, když ne přidání něčeho k dílu Vykupitele? Každá hereze se sama odhalí, pokud je přinesena ke zkušebnímu kameni.

Můj osobní názor je, že neexistuje nic takového jako kázání Krista, a to toho ukřižovaného, dokud nekážeme to, co dnes nazýváme kalvinismem. Kalvinismus je jen přezdívka. Kalvinismus je evangelium a nic jiného. Pokud nekážeme ospravedlnění vírou, bez skutků, pokud nekážeme svrchovanost Boha v Jeho výkonu spravedlnosti milostí, nevěřím, že kážeme evangelium, které vede ke spasení. Ani si nemyslím, že můžeme kázat evangelium, které není založeno na konkrétní spáse vyvolených a vybraných lidí, za něž Kristus na kříži vydobyl spasení. Nemohu se ztotožnit s evangeliem, které by nechalo svaté odpadnout po jejich povolání a dovolilo by, aby Boží děti byly páleny v ohni zatracení poté, co jednou uvěřili v Ježíše. Takové evangelium se mi hnusí.

Kdyby se něco takového mělo stát

a ovce Kristova by odpadla,

moje nestálá, slabá duše

by žel bohu padla tisíckrát za den.

Pokud by jen jeden svatý Boží zahynul, mohlo by se to stát všem. Kdyby se jen jeden z těch, s nimiž Bůh vstoupil do smlouvy, ztratil, mohlo by se to stát všem. Kdyby tomu tak bylo, pak neplatí ani jeden slib evangelia a bible je lež. Není v ní nic, co bych mohl s jistotou přijmout. Když uvěřím, že svatý Boží může odpadnout s konečnou platností, nemám žádné ujištění víry a stane se ze mne nevěřící. Pokud mě Bůh jednou miloval, potom mě bude milovat věčně. Bůh je příčinou všeho. Jeho gigantický intelekt určil vše dlouho předtím, než cokoliv učinil. A co jednou stanovil, nikdy nebude měnit. „Tak se stane," říká a železná ruka osudu dohlédne, že vše proběhne tak, jak bylo určeno. „Toto je můj záměr," a ani země, ani peklo to nezmění. „Toto je mé rozhodnutí," říká On, „vyhlaste to, vy svatí andělé, od brány nebes neste mé rozhodnutí, a vy ďáblové, pokud chcete, stejně nemůžete změnit mé rozhodnutí, které trvá navěky."

Bůh své plány nezmění; proč by měl cokoliv měnit? On je všemohoucí, a vše, co činí, koná pro své potěšení. A proč ne? Vždyť je vševědoucí, a proto nemůže plánovat špatně, nemůže se mýlit. Proč by měl cokoliv měnit? On je věčný Bůh. Ve své nesmrtelnosti a neměnnosti své plány dokoná. Proč by měl něco měnit? Uvědomme si, že jsme jako atomy prachu země, jako jednodenní jepice. Vy můžete měnit své plány, ale On nikdy, nikdy nezmění ty Svoje. Oznámil mi, že je Jeho plánem mě zachránit? Pokud ano, věřím, že jsem zachráněný navěky.

Mé jméno z Jeho dlaní

nevymaže ani věčnost,

zůstane vyryto na Jeho srdci

ve znacích nesmazatelné milosti.

Nechápu, jak lidé, kteří věří, že křesťan může odpadnout, mohou být šťastní. Musí v nich být něco mimořádného, když dokáží prožít den bez naděje a zoufalství. Kdybych nevěřil doktríně vytrvalosti svatých, myslím, že bych byl ze všech lidí ten nejubožejší, protože by mi chyběl jakýkoliv zdroj útěchy. Nemohl bych říct, podle toho v jakém stavu se právě nachází moje srdce, že jsem stálým zdrojem vody, jehož pramen nevysychá. Spíše bych se musel srovnávat s pramenem vody, který může znenadání přestat tryskat, nebo s nádrží, o níž nemám důvod očekávat, že bude vždy plná. Věřím, že nejšťastnější a nejopravdovější křesťané jsou ti, kdo se nikdy neodváží pochybovat o Bohu. To jsou ti, kdo berou Jeho Slovo tak, jak stojí, a věří mu. Nejsou malověrní, ale žijí z jistoty, že co Bůh řekl, to platí.

Vyznávám, že nemám nejmenší důvod o mém Pánu pochybovat a vyzývám nebe, zemi i peklo, aby podaly jakýkoliv důkaz, že Bůh není pravdivý. Z hlubin pekla volám moci zla a z této Země volám zkoušené a trpící věřící, a v nebi se dovolávám a vyzývám dlouhou zkušenost zástupů obmytých Jeho krví. V těchto třech sférách není k nalezení jediná lidská bytost, která by přinesla svědectví o jednom jediném faktu, který by mohl vyvrátit důvěryhodnost Boha, nebo oslabit důvod pro naprostou důvěru Jeho služebníků. Mnoho věcí se může nebo nemusí stát, ale tato se stane, to vím:

On představí moji duši

neposkvrněnou a dokonalou

před slávou Jeho tváře

v radosti a plné nádheře.

Všechny záměry člověka jsou poraženy, ne však záměry Boha. Sliby člověka mohou být porušeny (mnohé se dávají, aby byly porušeny), ale Boží sliby budou všechny naplněny. On slibuje a své sliby nikdy neporušuje. Bůh dodržuje sliby a každý z Jeho vyvolených může dosvědčit, že to tak je. Věřím, že Pán zdokonalí vše, co se mne týká – mne bezcenného, ztraceného a nehodného. On mě přesto zachrání, a …

„…Já, v zástupu krví obmytých,

budu mávat ratolestí a mít korunu,

a hlasitě provolávat vítězství."

Jdu do země, kterou pozemský pluh nikdy neobrátil, kde je všechno zelenější, než nejlepší pastviny na Zemi, a bohatší, než nejúrodnější kraj. Jdu do nádhernějšího domu, než který kdy věhlasný architekt vystavěl. Nemá pomíjivý vzhled, ale je to „Boží věčné stavení v nebesích, příbytek nepostavený lidskýma rukama". Všechno, co budu v nebi znát, a vše, z čeho se budu radovat, mi dá Pán. Až se konečně před Ním objevím, řeknu:

Ať milost korunuje všechny skutky

během věčných dní,

v nebesích položil základní kámen

a zaslouží si chválu.

Vím, že existují lidé, kteří jsou přesvědčeni, že je nutné, aby v jejich teologickému systému omezili význam prolité Ježíšovy krve. Pokud by můj teologický systém potřeboval takové omezení, hodil bych ho do větru. Nemohu a nedovolím, aby se taková myšlenka usadila v mé mysli, vždyť se podobá rouhání. V Kristově dokončeném díle vidím oceán předností, mé klesání nenachází dna, mé oči nevidí žádný břeh. Protože to Bůh tak chtěl, byla Kristova krev dostatečně účinná k záchraně všech nejen v tomto světě, ale všech deseti tisíců světů, které překročily zákon svého Tvůrce. Připusťte v této věci Boží nekonečnost a každé omezení jde stranou. Oběť Boží osoby se neslučuje s vírou v omezenou hodnotu obětování. Hranice omezení nejsou termíny aplikovatelné na Boží oběť. Boží záměr určil užití nekonečné oběti, ale nemění ji v omezený skutek. Pomysli na počty těch, jimž Bůh již udělil Svou milost. Pomysli na nespočetné zástupy v nebi: kdybys tam dnes přišel, bylo by stejně jednoduché spočítat hvězdy nebo mořský písek, jako spočítat davy stojící před Jeho trůnem? Přicházejí z východu a ze západu, ze severu a z jihu, sedí s Abrahamem, Izákem a Jákobem v Božím království. A kromě těch v nebi pomysli na všechny zachráněné na Zemi. Jeho vyvolených na Zemi jsou miliony. Ať je Bůh pochválen. Věřím, že přicházejí dny, jasnější dny než tyto, kdy budou nespočetné zástupy a davy přiváděny k poznání Spasitele a k radosti v Něm. Otcova láska není určena jen pro několik málo lidí, ale pro velké množství lidí. V nebi bude „velký zástup, který by nikdo nemohl sečíst". Člověk může počítat ve vysokých číslech, ale jen Bůh sám spočítá zástupy Jeho vykoupených. Věřím, že v nebi bude víc lidí, než v pekle. Pokud se mě někdo zeptá, proč si to myslím, odpovím: protože Kristus „drží ve všem prvenství". Nemohu pochopit, jak by mohl mít prvenství, kdyby bylo více těch, kdo jsou pod nadvládou Satana. Navíc jsem nikde nečetl, že v pekle bude velký zástup, který by nikdo nemohl sečíst.

Raduji se, protože vím, že duše malých dětí, jakmile zemřou, zamíří rychle do ráje. Pomyslete, jaký zástup jich tam je! Dále v nebi jsou nespočetné zástupy duší spravedlivých – vykoupených ze všech národů, pokolení a jazyků. A přicházejí lepší časy, kdy víra v Krista bude celosvětová, kdy: „On bude kralovat od pólu k pólu neomezitelnou vládou." Kdy se celá království před Ním pokloní a národy se zrodí v jednom dnu a během tisíce let velkého miléniového království zde bude dost spasených, aby zaplnili všechny mezery tisíců let, které proběhly předtím. Kristus bude Pánem všude a Jeho chvála bude znít v každé zemi. Kristus bude mít ve všem prvenství. Jeho konvoj bude daleko větší než ten, který nastoupí do válečného vozu ponurého vládce pekla.

Někteří lidé milují doktrínu univerzálního vykoupení. Říkají: „Je to tak krásná myšlenka, že Kristus zemřel za všechny lidi." To se shoduje, jak říkají, „s instinkty lidskosti, v nichž je plno radosti a krásy". Připouštím, že je. Jenže krása může být součástí lži. Na teorii obecného vykoupení je mnohé, co bych mohl obdivovat. Ukážu však, co taková domněnka nutně zahrnuje. Pokud Kristus na Svém kříži zamýšlel zachránit každého člověka, potom zamýšlel zachránit i ty, kdo byli ztraceni, dříve než zemřel na kříži. Pokud je doktrína univerzálního vykoupení pravdivá, tedy že zemřel za všechny lidi, pak zemřel i za ty, kteří už byli v pekle předtím, než přišel na tento svět. Nepochybně i tenkrát existovaly zástupy těch, kteří byli zatraceni pro své hříchy. Ale pokud bylo Kristovým úmyslem zachránit všechny lidi, jaké žalostné zklamání zažil. Vždyť máme Jeho osobní svědectví o existenci jezera, v němž je oheň a síra, a do této propasti trápení byli uvrženi někteří lidé, kteří by podle teorie obecného spasení byli vykoupeni Jeho krví. Taková představa se mi zdá tisíckrát odpudivější, než kterýkoliv z následků, o nichž se říká, že jsou spojovány s kalvinistickou a křesťanskou doktrínou zvláštního vyvolení a spasení. Pomyšlení, že můj Spasitel zemřel za všechny, tedy i ty, kteří byli nebo jsou v pekle, se mi jeví jako příliš absurdní představa, než abych se jí zabýval. Představa, že On byl Zástupcem všech lidských synů a že Bůh poté, co nejprve potrestal jejich Zástupce, potrestal i hříšníky samotné, odporuje všem mým představám o Boží milosti a spravedlnosti. Kdyby Kristus skutečně vydal svůj život za všechny hříšníky a Otec by některé z nich za tytéž hříchy potrestal znovu, které Kristus na kříži odčinil, byla by to nehorázná nespravedlivost, která by mohla být přisouzena Saturnu, Janusu, bohyni Thugs nebo nejďábelštějším pohanským božstvům. Kristova oběť by nebyla dokonána, nebyla by ani dokonalá, ale jen částečná. Křesťané by měli dávat pozor, aby Kristus nebyl v žádném případě vystaven takové potupě. Ať Bůh nedovolí, abychom takto smýšleli o Jehovovi, o tom pravém, moudrém a dobrém! Neexistuje živá duše, která stojí pevněji za doktrínou milosti, než já. A jestli se mě někdo zeptá, zda se stydím, když mě nazvou kalvinistou, odpovím: „Nepřeji si být nazýván jinak než křesťanem, ale jestli se mě zeptáte, zda se držím doktrinálních hledisek, které hlásal Jan Kalvín, odpovím: ano a radostně to vyznávám. Nechť je mi však vzdálena jakákoliv představa, že Sión má mezi svými zdmi pouze kalvinistické křesťany nebo že nikdo, kdo nesdílí naše názory, nebude spasen.

O charakteru a duchovním stavu Johna Wesleye, moderního prince arminianismu, bylo řečeno to nejodpornější. Co se jeho osoby týče, mohu jen potvrdit, že ačkoliv si ošklivím mnoho z doktrín, které káže, jako člověka ho mám v takové úctě, jako žádného jiného Wesleyána. A pokud by se hledali další dva apoštolové, aby se přidali k počtu dvanácti, nevěřím, že by se našli lepší dva muži než George Whitefield a John Wesley. Charakter Johna Wesleyho se tyčí nad všechna obviňování pro osobní oběť, zápal, svatost a komunikaci s Bohem. Žil nad obvyklou úrovní běžných křesťanů a byl jedním z těch, co „jich svět nebyl hoden".

Věřím, že existují zástupy lidí, kteří tyto pravdy nevidí, nebo je alespoň nevidí způsobem, kterým je prezentujeme, ale přijali Krista jako svého Spasitele a jsou stejně tak milí srdci milostivého Boha jako přesvědčený kalvinista uvnitř nebo vně nebe. Nemyslím si, že se liším od mých hyper-kalvinistických bratrů v tom, čemu věřím, ale liším se v tom, čemu oni nevěří. Je zde několik základních doktrín, podle kterých můžeme řídit naši loď na sever, jih, východ nebo západ, ale když studujeme Slovo, dozvíme se něco o severozápadu a severovýchodu a tom, co leží mezi čtyřmi hlavními směry. Systém pravdy odhalené v Písmu není jednoduše v jedné přímce, ale ve dvou. Žádný člověk nedostane správný pohled na evangelium, dokud se nedozví, jak může nahlížet na dvě přímky najednou.

Například: Čtu v jedné knize Bible:

  • Duch a nevěsta praví pojď. A řekni též pojď. A kdo žízeň má, pojď. Z vody života zadarmo můžeš pít."

V jiné části toho samého inspirativního Slova je psáno:

  • A tak nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo usiluje, ale na Bohu, který se smilovává."

Na jednom místě vidím, že Bůh v prozřetelnosti všechno řídí, ale současně vidím a nemohu si pomoci, že člověk jedná, jak se mu zlíbí, a že Bůh nechal jeho skutky většinou jeho svobodnému rozhodnutí. Kdybych prohlásil, že člověk je tak svobodný v jednání, že Bůh nemá žádnou kontrolu nad jeho skutky, blížil bych se k ateismu. Na druhou stranu, kdybych prohlásil, že Bůh ovládá všechny věci takovým způsobem, že člověk nemá dost svobody, aby za své činy nesl odpovědnost, dospěl bych k antinomianismu nebo fatalismu.

To, že Bůh předurčuje a zároveň že člověk je zodpovědný, jsou dvě skutečnosti, které jen málokdo jasně chápe. Někteří věřící je považují za neslučitelné a navzájem si odporující. Pokud tedy najdu v jedné části Bible, že všechno je předurčeno, je to pravda, a pokud najdu v jiné části Písma, že člověk je zodpovědný za všechno svoje jednání, je to také pravda. A jen moje pošetilost mě vede k představě, že se tyto pravdy vzájemně vylučují. Nevěřím, že mohou být spojeny do jedné pravdy na pozemské kovadlině, ale na věčnosti budou pravdou jedinou. Boží předurčení a lidská odpovědnost jsou jako dvě téměř rovnoběžné přímky, ale lidská mysl nevidí, že se sbíhají, tak, že splynou až na věčnosti, v blízkosti Božího trůnu, kde pramení veškerá Pravda.

Často se říká, že doktríny, kterým věříme, mohou vést věřící k hříchu. Slyšel jsem, že doktríny Boží milosti, které tak milujeme a které nacházíme v Písmu, jsou nehoráznost. Nevím, kdo má odvahu vyslovit takové prohlášení, když zváží, že mnozí velikáni víry doktríny Boží svrchovanosti přijali. Ptám se těch, kteří se odvažují tvrdit, že kalvinismus je špatná náboženská víra, co si myslí o charakteru Augustina, Kalvína, nebo Whitefielda, kteří jsou velkými příklady víry v Boží milost? Nebo co řeknou o puritánech, jejichž díla jsou plná Boží milosti? Kdyby byl člověk arminiánem ve dnech puritánů, byl by považován za nejodpornějšího heretika. Nyní [1890] jsme za heretiky označeni my a oni jsou ortodoxními zastánci víry. My jsme se jen vrátili do staré školy, abychom vystopovali úpadek naší církve od dob apoštolů. Jedinečná žíla bezplatné milosti, která určuje kázání baptistů, nás zachránila jako denominaci. Můžeme běžet zlatou uličkou k Ježíši Kristu samotnému, skrze zástupy svatých a mocných otců, kdo drželi tyto slavné pravdy, a můžeme se ptát za ně samotné: „Kde najdete svatější a lepší muže ve světě?" Žádná doktrína není tak dokonalá, aby držela člověka od hříchu, jako doktrína Boží milosti. Ti, kteří ji nazývali „nehoráznou doktrínou", o ní vůbec nic nevěděli. Tito kritici nevěděli, že jejich vlastní názory jsou tou nejodpornější doktrínou pod nebem. Kdyby znali Boží milost v plnosti, brzy by poznali, že není žádná ochrana před lží než vědomí, že jsme byli vyvoleni před založením světa. Pevná víra ve věčné trvání a v neměnnou náklonnost Boha Otce, nás udržuje v Jeho blízkosti z motivu jednoduché vděčnosti. Člověk nemůže mít nesprávnou víru, aniž by začal vést nesprávný život. Věřím, že jedna věc přirozeně plodí druhou. Víra a spasení je dar od Boha. Nic nedělá člověka tak čestným, jako víra v pravdu. Lživá doktrína brzy vyvolá lživé skutky:

  • Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. (Římanům 8:13-14)

Ze všech lidí prokazují nejnestrannější zbožnost, mimořádnou vážnost, nejvřelejší oddanost ti, kdo věří, že jsou spaseni milostí, bez skutků, skrze víru, a ne na základě vlastního rozhodnutí, tedy sami ze sebe.

Stará pravda, kterou kázal Kalvín, kterou kázal Augustin, kterou kázal Pavel, je stejná pravda, kterou musím kázat i já dnes, jinak bych byl nepoctivý vůči svému svědomí a vůči svému Bohu. Pravdu nemohu určovat já; neznám nic takového, jako je obroušení ostrých hran doktríny.

– Charles H. Spurgeon –

Obrana kalvinismu, 90. léta 19. století.