Zápas o duši:

Nebesa vypravují o Boží slávě

Verze pro tisk

Vynikající svatí lidé starých dob byli velmi bdělými pozorovateli přírody i jejích jevů. V každé události spatřovali Boží zásah, a proto bylo jejich potěšením, jestliže ji mohli zkoumat. Vždyť ne­moh­li jinak než mít rozkoš v úkazech moudrosti a do­brodiní toho, kterého ctili a milovali. Nedovedli jako my, lidé nové doby, klást přírodní neměnné zákony mezi Stvořitele a jeho dílo a potom, po udělení moci těmto zákonům, prakticky odstranit Boha od stvoření a umístit ho do nějaké nadzemské, mimosvětské sféry odpočinku a bla­že­nosti. Netvrdím, že toto je povšechné mínění současné doby. V církvi však převládá a ještě více ve světě.

Ti nejschopnější filozofové moderní doby zastávají názor, že přirozený zákon není ničím jiným než jednotným způsobem, jímž Bůh jedná, ale není to tento zákon a jeho účinnost, ale Boží síla, jež udr­žu­je běh veškeré přírody. Tv­r­d­í, že Bůh jedná ihned a přímo v každé události, ne vzdáleně a všeobecně, a že každá změna v přírodě je právě tak skutečným Božím dílem, jako kdybychom na vlastní oči viděli jeho ruku točící koly stvoření. Ale i když ti nejschopnější filozofové moderní doby dospěli k tomuto závěru, velká část lidí, mezi nimi i křes­ťa­né, dosud tápe ve tmě mechanického systému, který připisuje veškeré přírod­ní jevy ve světě jen přirozeným zákonům místo zákonům Bo­žím. Obhájci tohoto učení, dle jakéhosi vý­počtu, připouští, že je správné mluvit o Bohu jako o stvořiteli, původci přírod­ních jevů a jejich zákonitostí. Ale nenapadne je už, že on je vykonává, řídí a svým pohotovým zásahem je i provádí. Proto, hle­dí-li na tyto jevy, nepociťují Hospo­di­no­vu přítomnost ani jeho aktivní jednání.

Avšak, jak jiné byly, jak jsme se již zmínili, city svatých lidí starých dob! David nemohl pohledět k nebi, aniž by zvolal: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet“ (Ž 19,1–2). Když se zahledí do dáli na zemi, jeho srdce je přeplněno a volá: „Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno si učinil moudře; země je plná tvých tvorů“ (Ž 104,24). Jeho zrak spatřoval všude Boha. Bůh to byl, kdo „prameny vysílá do potoků, které mezi horami se vinou“ (Ž 104,10). Když hleděl na bouři, „přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky!“ (Ž 79,19). Když slyšel rachot a díval se na kouř sopky, byl to Bůh, který když „shlédne na zemi a ta se třese, dotkne se hor a kouří se z nich“ (Ž 104,32).