Zápas o duši:

Odpočívej v Kristu – každý den!

Verze pro tisk

(O křesťanském pojetí dne odpočinku)

 

I. Den odpočinku? Když už, pak v sobotu, ne v neděli!

Proč se shromažďujeme před Boží tváří právě v neděli? Proč chodíme do kostela chválit Boha a naslouchat jeho Slovu právě v jeden určitý den?

Každá neděle nám připomíná Je­ží­šo­vo vzkříšení. Na tom se shodneme. Ježíš Kristus byl vzkříšen den po sobotě, tedy v neděli. A v neděli se vzkříšený Ježíš také zjevil svým učedníkům, jak dosvědčují všechna čtyři evangelia (Mt 28,1; Mk 16,2.9; Lk 24,1; J 20,1.19). A první následovníci zmrtvýchvstalého Krista se též scházeli k bohoslužbám v neděli. Evan­gelista Lukáš vzpomíná:

  • První den v týdnu (první den po sobotě) jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Pro­to­že chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci (Sk 20,7 KRAL).

Korintské církvi zase apoštol Pavel nařizuje, aby první den po sobotě vykonali sbírku (1K 16,2). A apoštolu Janovi, pisateli knihy Zjevení, se zjevil sám oslavený Ježíš. Kdy? V den Páně (Zj 1,10), tedy v den vzkříšeného Pána. V neděli.

Proto se my, křesťané, scházíme k bohoslužbám právě v neděli. Abychom pro­ži­li přítomnost vzkříšeného Krista skrze působení Ducha svatého, tak jako ji prožívali první křesťané. Ne proto, že by snad neděle byl lepší den než ostatní dny. Je to stejný den jako třeba úterý. Ovšem někdy se společně shromažďovat musíme. Tak proč ne v neděli – v den, kdy se Kristus setkal se svými učedníky?

Ale někteří z vás k tomu možná mají ještě jeden závažný důvod. Spousta křes­ťanů pokládá neděli za den odpočinku. Mnozí se domnívají, že právě neděli Bůh ustanovil, aby právě tento den křesťané odpočinuli od své práce, od své každodenní činnosti. Že právě neděle je dnem, ve kterém my křesťané plníme 4. přikázání desatera.

Ale s tím nemůžu souhlasit. To si vymyslela církev v průběhu staletí. To z Pís­ma, z Božího slova, nevyčteme. Je to sice silná tradice, ve které jsme od malička vyrůstali, že v neděli se nepracuje, v neděli se odpočívá. Ale je to nakonec jen lidská tradice. Tradice, která nemá své opodstatnění v Písmu. Tradice, od které nás Bo­ží slovo může osvobodit, pokud se ovšem osvobodit necháme.

Zaměřme se nejprve na židovský šabat, který Hospodin daroval izraelskému lidu. Šabat, sobota, sedmý den v týdnu – to je den, ve kterém Izraelci neměli vykonávat žádnou práci. Veškerá jejich činnost a námaha měla ten den ustat. To je také význam hebrejského slova šabat: ustání, přestání, pominutí, odpočinutí. Hospodin skrze Mojžíše sděluje svému lidu:

  • Po šest dní budete to (tedy: manu) sbí­rá­vati, den pak sedmý sobota jest. (Ex 16,26 KRAL)

V sobotu sbírat nemáte. V sobotu máte odpočinout od své práce. A ze 4. přikázání slyšíme:

  • Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeli­ké dílo své; Ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dce­ra tvá, služebník tvůj i děvka tvá, ho­va­do tvé i příchozí, kterýž jest v bra­nách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho. (Ex 20,8–11 KRAL).

A z dnešního oddílu pak:

  • Protož ostříhati budete soboty, nebo svatá jest vám. Kdož by ji poškvrnil, smrtí umře; a kdokoli by dělal v ní dílo, vyhlazena bude ta duše z pro­střed­ku lidu svého (Ex 31,14 KRAL).

Šabat je tedy sedmý den v týdnu. Den odpočinku, ve kterém Izraelci neměli vykonávat žádnou práci. Sobota, jak jsme sly­še­li z překladu Kralických. Sobota! Ne neděle!

Bůh nikde v Písmu nemění den odpočinku – ze sedmého dne na první den. Ani Ježíš Kristus, ani apoštolové nikde v Bibli nemění den odpočinku – ze soboty na neděli. Den odpočinku, který Bůh nařídil Izraeli, je sobota. Pokud tedy máme pocit, že musíme zachovávat 4. přikázání o dni odpočinku, pak jej ale dodržujme poctivě, odpočiňme od své práce v sobotu! Ne v neděli.

To až církev se později snažila přemístit den odpočinku ze soboty na neděli. A povedlo se jí to. Ovšem pověření od Boha k tomu neměla.

Ale někdo by mohl namítnout: „Není to jedno, jaký den držíme den odpočin­ku? Jestli v sobotu, nebo v neděli, nebo v pondělí?“ Není to jedno! Jen si představte, že by Ježíš za svého pozemského života dodržoval šabat v neděli. Všichni židé by se scházeli v synagóze v sobotu. Ale Ježíš v neděli… A jak byste vy, kterým bylo od malička vštěpováno, že neděle je den odpočinku, asi přijímali, kdyby vašim sousedům celou neděli běžela cirkulárka s vysvětlením, že oni mají den odpočinku až zítra.

Je to tvrdé, ale pravdivé, zachovávat den odpočinku v neděli a ne v sobotu – to je porušení 4. přikázání Mojžíšova de­sa­tera.

A přitom Hospodin bere toto přikázání velmi vážně. Smrtelně vážně! Bůh sděluje Izraelcům:

  • Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý sobota odpočinutí jest, svatost Hospodinu. Každý, kdož by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře. (Ex 31,15)
  • Když Izraelci prodlévali na poušti, přistihli muže, který v den odpočinku sbí­ral dříví. Ti, kdo jej přistihli, jak sbí­rá dříví, předvedli jej před Mojžíše a Árona a před celou pospolitost. Dali ho stře­žit, neboť nebylo zřejmé, co se s ním má stát. Hospodin řekl Moj­ží­šovi: ,Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej uka­menuje venku za táborem‘. (Nu 15,32–35)

Proč Hospodin trestá porušení šabatu tak tvrdě? Protože šabat je znamením smlouvy Hospodina s Izraelci, které Bůh vyvedl z egyptského otroctví. A jakožto znamení smlouvy šabat zastupuje celou smlouvu Hospodina s jeho lidem. Kdo tedy poruší znamení smlouvy, ten jakoby porušil celou smlouvu. Kdo v čase šabatu pra­cu­je, ten jako by naplival Bohu do tváře.

Je to podobné, jako kdyby si muž sundal snubní prstýnek (znamení manželské smlouvy), hodil by ho ženě pod no­hy, práskl dveřmi a odešel. Takové gesto si člověk nejdřív dobře rozmyslí, než to udělá. Protože tím dává jasně najevo, že ruší celé manželství.

Proto je porušení soboty pro Hospodina dostatečným důvodem, aby Izraelce nechal odvléct ze zaslíbené země do ba­by­lonského zajetí (Jr 17,19-27; 2Pa 36,21).

II. První křesťané nedodržovali den odpočinku – ani v sobotu, ani v neděli 

A teď se ptejme: Když je porušení a nedodržování šabatu tak závažné přestoupení Božího zákona, jak to, že první křes­ťané šabat nedodržovali? Jak si to mohli dovolit? Jak to, že z Nového zákona ne­sly­šíme jedinou zmínku, že by křesťané zachovávali 4. přikázání? Důvodem je, že Ježíš Kristus šabat svým životem, svou smrtí na kříži a svým vzkříšení naplnil. Po jeho vzkříšení není důvod den odpočinku zachovávat.

Proto šabat, den odpočinku, drželi následovníci Pána Ježíše naposledy na „bílou sobotu“! Tedy těsně před setkáním se vzkříšeným Kristem. Z Lukášova evan­gelia to slyšíme:

  • Byl pátek a začínala sobota. Ženy, které šly s Ježíšem z Galileje, šly za ním; viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid. (Lk 23,54–56)

To byla poslední sobota, kterou následovníci Krista zachovali. Od té chvíle už neslyšíme ani slovo o tom, že by křesťané pamatovali na šabat, na 4. přikázání – a to ani v sobotu, ani v neděli. Oni totiž šabat nedrželi vůbec!

Často sice v knize Skutků čteme, že apoštol Pavel chodil v sobotu do synagógy (např. Sk 13,14-15; 17,1-3; 18,4). Ale to proto, že Pavel chtěl zvěstovat evangelium židům. Kdy jindy by našel tolik židů pohromadě než v sobotu v synagóze? Je to stejné, jako kdybychom se rozhodli zvěstovat Ježíše Krista muslimům. Kdy a kam bychom šli, abychom jich potkali co nejvíce najednou? V pátek bychom se vydali do mešity. Apoštol Pavel po svém obrácení ke Kristu šabat nedodržoval. Ani v sobotu. A už vůbec ne v neděli. A stejně na tom byli i první křesťané.

K tomu musíme dodat ještě jednu důležitou věc: Víte, které přikázání z Moj­ží­šo­va desatera se už v Novém zákoně neobjevuje? Víte, které z deseti přikázání Nový zákon křesťanům neukládá? Můžete hádat třikrát. Je to 4. přikázání. V No­vém zákoně se nacházejí všechna přiká­zání desatera (v určitých obměnách) – jen ne přikázání zachovávat den odpočinku.

Bratři a sestry, shrňme to: Ten, kdo věří v Krista, je osvobozen od zachovávání dne odpočinku – ať už v sobotu, nebo v neděli. Křesťan nemusí odpočívat od své práce jeden den v týdnu – ani v sobotu, ani v neděli. To za něj naplnil Kristus (Mt 5,17).

III. Ježíš Kristus naplnil šabat. On je nás pravý odpočinek (Starý zákon)

To je zásadní sdělení Písma! Naplněním starozákonního šabatu je Ježíš Kristus. Ne neděle! Ale Ježíš Kristus sám! Náš pravý odpočinek je Pán Ježíš Kristus.

A proto křesťan může a musí odpočívat. Ale ne od své práce, od činnosti svých rukou. Křesťan může a musí odpočívat s Kristem a v Kristu. A křesťan nemá v Kristu odpočívat jeden den v týdnu, ale celý týden, všechny dny svého života. Protože Kristus je jeho pravý šabat.

Abychom to lépe pochopili, musíme se podívat na samotný začátek Starého zákona, do zprávy o Božím stvoření. Tam se poprvé mluví o dni odpočinku. O tom, že Hospodin sedmý den odpočinul od veškerého svého díla.

  • Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sed­mé­ho dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. (Gn 2,1–3)

Ale ten sedmý den je zvláštní. Ten sedmý den není stejný jako předchozích šest dní, ve kterých Hospodin stvořil nebe a zemi. Především – a to nám často uniká – sedmý den nekončí. Nemá pevné ohraniče­ní. Netrvá 24 hodin. Jak končí předchozích šest dní? Konstatováním:

  • A byl večer a bylo jitro, den první… druhý atd. (Gn 1,5.7 atd.)

Ale sedmý den nemá konec! Neslyšíme tam totiž stejnou větu: A byl večer a bylo jitro, den osmý. Žádný osmý den totiž po tom sedmém dni nenastal. Sedmý den měl trvat dál. Hospodin stvořil dokonalé stvoření v šesti dnech. Šestý den Bůh stvořil do­ko­na­lé bytosti: Lidi, kteří měli vlád­nout a pa­novat dokonalému stvoření. Stvo­řil muže a ženu, kteří měli zastupovat před Bohem celé stvoření. A od té chvíle měl Hospodin užívat dokonalý vztah se svým dokonalým stvořením, zastoupe­ným do­ko­nalým člověkem. Dokonalý Bůh, dokonalé stvoření – v čele s dokonalými lidmi. Nikdy nekončící dokonalost! Nikdy nekončící sedmý den! Nikdy nekončící šabat!

Jen si představte, že by se Adam v ráji – před svým pádem do hříchu – měl s Hospodinem scházet jen jeden den v týdnu! To je směšná představa! Je to stejně směšné, jako kdybychom se domnívali, že my se jednou s Kristem budeme v nebi schá­zet jen jeden den v týdnu.

Šabat tedy trval a každý den se Adam směl scházet s Hospodinem, prožívat s ním ten nádherný a dokonalý a bezchybný vztah. Adam směl pracovat (Gn 2,5). Ale to nebyla námaha. To nebyla dřina. Adam pracoval – ale přitom odpočíval v Bohu. Neustále. Pořád. Každou vteřinu svého života.

To my neznáme. Protože kvůli Ada­mo­vu hříchu je veškerá práce dřinou. Kvůli Adamovu hříchu je přece i celé stvo­ření pod Boží kletbou. Hospodin řek­l Adamovi, než ho vyhnal z Edenu:

  • Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. (Gn 3,17–19)

Jak dlouho tato dokonalost mezi Hospodinem a jeho stvořením vydržela? Jak dlou­ho vydržel ten pravý šabat mezi Stvořitelem a jeho dílem? No, až do chvíle, kdy Adam s Evou proti Hospodinu zhřešili. Až do chvíle, kdy člověk za pomoci ďábla zrušil dokonalý vztah mezi sebou a Hospodinem. Přesně v tu chvíli skončil první šabat.

V té chvíli také Hospodin přestal odpočívat. Znovu začal pracovat na tom, aby byl jeho šabat opět nastolen. A hned to první, co Hospodin učiní – proto, aby napravil šabat, to spočinutí celého stvoření v Hospodinu – je, že oděl Adama a Evu koženými suknicemi. To aby kvůli svému hříchu nemuseli hned zemřít (Gn 3,21). Za jejich hřích zaplatilo životem nějaké zvíře. To je první Boží čin, první Boží práce po pádu člověka do hříchu! Od té chvíle se Hospodin dal znovu do díla. Od té chvíle pracoval na tom, aby celé stvoření mohlo znovu prožívat ten ztracený šabat. Aby jednou mohlo opět jeho stvoření v čele s člověkem spočinout v něm, ve svém Stvořiteli.

Ta kožená suknice, kterou Bůh vyrobil ze zabitého zvířete – to je předobraz Je­ží­še Krista, dokonalé oběti za náš hřích. A prá­vě v Kristu, v jeho ukřižování a vzkří­šení vrcholí Boží práce, Boží obno­va šabatu. Ježíš říká:

  • Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji. (J 5,17)

A myslí tím práci na naší spáse. Ale přibitý hřeby ke kříži – těsně před svou smrtí – Ježíš zvolá: „Dokonáno jest“ (J 19,30). Záchrana člověka, na které Bůh pracoval od chvíle, kdy se od něj první lidé odvrátili, je dokonána. Dokonalé a věčné spočinutí v Bohu je opět možné! Díky Kristu!

Bratři a sestry, proto i židé dostali od Boha příkaz dodržovat šabat. Den odpočin­ku totiž odkazuje k tomu, o co se svým vlastním hříchem člověk připravil. Co všech­no ztratil. Ale zároveň je šabat znamením naděje, že jednou stvoření opět spočine v Hospodinu (Ř 8,20–22). Naděje, že Hospodin jednou usta­no­ví mír a pokoj mezi sebou a celým stvořením. Což dokonal skrze svého Syna, Ježíše Krista. Starozákonní sobota, den odpočinku, je tedy předobrazem Ježíše Krista a jeho spásy. Nikoli před­obra­zem neděle.

Bratři a sestry, je zvláštní, že v některých starozákonních skutečnostech zřetelně vidíme předobrazy Ježíše Krista. Zaslíbení jeho budoucí slávy. Když například čteme o zabití beránka v Egyptě, díky kterému byli Izraelci ušetřeni před poslední desátou ranou (Ex 12), je nám to jasné. Ten beránek je předobrazem Je­ží­še Krista, pro nás zabitého (J 1,29.36). Židy zachránil před tělesnou smrtí. Ale Kristus nás zachránil od věčné smrti. Židé to tak tehdy nevnímali. A dodnes nevnímají. Ne­vidí ve velikonočním beránkovi Pána Ježíše. Ale my, křesťané, to tak vnímáme. Tehdejší beránek, to zaříznuté zvíře – to byl jen stín budoucích věcí. Stín přicházejícího Krista. Předobraz Ježíše Krista.

A když pak v Ex 16 Izraelci poprvé jedí manu, my křesťané v tom také vidíme Ježíše Krista. Ježíš to přece sám říká:

  • Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z ně­ho jí, nezemře. (J 6,48-50)

Židé tehdy na poušti manu takto nevnímali. A dodnes nevnímají. Ale my, křes­ťa­né, tu manu chápeme jako předobraz Krista.

Jak si ale můžeme myslet, že židovský šabat (sobota) není předobrazem Ježíše Krista? Že snad starozákonní šabat v No­vém zákoně není Kristus, ale neděle. Ne! I šabat je předobrazem Ježíše Krista. A Ježíš je naplněním šabatu.

IV. Ježíš Kristus naplnil šabat. On je náš pravý odpočinek (Nový zákon)

To jasně dokládají některé novozákonní texty. Především oddíl z listu Koloským:

  • Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobo­tám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus (Ko 2,16-17).

Apoštol Pavel zde výslovně říká, že sobota je jen stínem budoucích věcí. A naplněním soboty že je Kristus. Nemáme se tedy držet stínu. Nemáme se k němu vracet. Ale máme se držet naplnění toho stínu. Máme se držet Krista. Kristus je skutečnost! Šabat byl jen stínem skuteč­nosti. Pokud jsme uvěřili v Krista, pokud jsme v jeho smrti byli pohřbeni, pokud jsme s ním byli v naději vzkříšeni – pak jsme došli skutečného odpočinutí. Pak pro nás žádná sobota, žádný den odpočinku neplatí! Pak pro nás žádné 4. při­kázání v doslovném smyslu není závazné! Když tedy křesťan zachovává den odpočinku, pak se vrací od skuteč­nosti (od Krista) k pouhému stínu skutečnosti (k židovskému šabatu).

Je to stejné, jako když vidím přicházet milého člověka. Nejprve vidím jeho stín. A potom, když konečně přijde, vidím to­ho skutečného člověka. A teď si představte, že bych třeba své ženě řekl: „Prosím tě, vrať se o kus zpět. Mně stačí tvůj stín. Já si budu povídat s tvým stínem. Já dám pusu tvému stínu.“ Vypadal bych jako blázen! A přesně tak jsou křesťané bláhoví, když se chtějí vrátit od skutečnosti ke stínu. Když chtějí zachovávat den odpočinku, který Kristus svým dílem naplnil.

Pán Ježíš Kristus je naše pravé a každodenní odpočinutí. Ano, scházíme se v neděli k bohoslužbám. A abychom se v neděli mohli sejít, nesmíme v tu dobu pracovat. Musíme odpočinout od své práce. To je logické. Člověk nemůže zároveň pracovat a zároveň být ve shro­máždění – pokud ovšem není kazatel nebo varhaník, že? Ano, vyhradili jsme si neděli k tomu, abychom spo­leč­ně byli s Kristem. Abychom společně odpočívali v Kristu. A abychom tím plnili novozákonní příkaz:

  • Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku… (Žd 10,25)

Ale Boha žádným způsobem nepotěšíme tím, že v neděli odpočineme od své práce. Takto pokřiveně totiž někteří křes­ťané chápou neděli. Ukazuje se to zvlášť tehdy, když po druhých chtějí, aby v neděli nepracovali. Ale přitom do shromáždění je nepozvou – aby ti, kterým nařizují odpočívat, směli spočinout v Kristu, směli prožít pravý odpočinek.

A nepopírám, že odpočívat je důležité. Člověk není stroj. Člověk nemůže pracovat 24 hodin, 7 dní v týdnu a myslet si, že to nebude mít své následky. Ale to víme z praxe. Je to stejné, jako když řekneme dítěti: „Nejez pořád čokoládu, zkazí se ti zuby.“ Nebo dospělému: „Choď aspoň dvakrát týdně do přírody. Budeš zdravější.“ Ve stejném smyslu řekneme i: „Nepracuj sedm dní v týdnu. Musíš někdy odpočívat.“

Milí bratři, milé sestry, Pán Ježíš říká: „Pojďte ke mně všichni, kteří se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám…“ Co? „Já vám dám odpočinout“ (Mt 11,28) . Já vám dám ten pravý odpočinek. Díky Kristu, v Kristu a s Kristem jsme dosáhli toho pravého odpočinku. On nám dává ten pravý odpočinek. Ale odpočinek od čeho? Co se tím myslí?

V. Jak a od čeho smíš odpočinout v Pánu Ježíši?

Za prvé: Kdo nalezne Krista, kdo uvěří Kristu, ten může konečně odpočinout od svého vlastního hledání záchrany a spásy. Náš život spěje k záhubě. Život každého člověka spěje nevyhnutelně - kvůli jeho hříchu – k záhubě. Do mar­nosti. A do pekla. Kdo ale pozná Krista, kdo Krista vírou přijímá, ten je Kristem zachráněn. Ten je spasen.

Kdo patří Kristu, může tedy odpočinout i od hledání vlastní spásy (J 14,6). Jen si všimněte: Co všechno lidi udělají pro to, aby se zachránili! Aby jejich život měl nějaký přesah a smysl! Jezdí do všech koutů světa. Kupují všelijaké zbytečné věci. Čtou kdejakou brakovou náboženskou literaturu. Meditují, vykládají karty, cvičí, čtou horoskopy, posilují čakry, věří kdejakým náboženským vůdcům, pálí pohanské ohně, uvolňují se relaxačními metodami, střídají partnery, aby si dokázali, že jsou ještě při síle. Nacházejí spásu? Nacházejí smysl své existence? Nemůžou najít spásu! Nemůžou nalézt žádný skutečný přesah svého ži­vota. Protože to pravé spočinutí, to pravé odpočinutí od hledání spásy je Ježíš Kristus. Kdo nalezne Krista, ten může spočinout. Jeho život má konečně smysl. Jeho život má konečně přesah. Věčný přesah! Kristus jej totiž zadarmo zachránil pro věčný život – od věčného zahynutí. Kdo ovšem nespočine v Kristu, kdo v Krista neuvěří, ten zahyne věčnou smrtí. I v tom je Kristus naplněním starozákonního šabatu! Vzpomeňme: Když Izraelec neodpočíval od práce v sobotu, měl zemřít. Když člověk neodpočine v Kristu, pak zemře. Navěky.

S tím tedy souvisí: Kdokoli spočine v Kristu, ten odpočine též od svých vin. Kristus za tebe zemřel. Tvé viny jsou sma­zány. Bůh – ten spravedlivý soudce – se stal tvým dobrotivým Otcem. To je úleva! Už nemám na zádech tu zátěž, která mě sráží k zemi a podlamuje má kolena. Ano, jsem hříšný dál. Ale díky Kristu jsem v Božích očích spravedlivý a stále se ve své spravedlnosti zdokonaluji. Ano, jsem hříšný. Ale můj Spasitel, jehož oběť mě vysvobodila jednou provždy z hříchu, mně mé viny odpouští (1J 1,9).

Když odpočineme v Kristu, pak konečně odpočineme od nás samotných. Od našeho vlastního já (Ga 2,20). Od svého ega. Už v tomto světě nemusíme žít pro sebe. Už nemusíme prokazovat „dobro“ především sobě samým. Smíme žít osvobozeni od svého sobectví. Naše „já“ zemřelo spolu s Kristem na kříži. Já smím patřit Kristu. Já smím spočinout v Kristu. Smím na něho upřít svůj zrak (Ko 3,1–5). Smím ho svým životem oslavovat. Smím ho velebit. Smím jeho upřednostňovat. Na prvním místě mého života nestojí mod­la s názvem „Petr Kulík“. Ale pravý Bůh: Ježíš Kristus. Kdo toto prožije, ten skutečně ví, co to je odpočinout v Kristu.

A když smím odpočinout od sebe sama, když smím žít v Kristu, pak jsem také velikým přínosem a požehnáním pro své okolí. Skrze mne budou totiž lidé zakoušet Pána Ježíše.

Když spočineme v Kristu, pak smíme odpočinout od svých starostí a od svého strachu. Smíme prožívat pravý a hlubo­ký pokoj (Ž 23). Když třeba zakoušíme nepřátelství druhých lidí, když prožíváme těžké věci v životě, víme, že Kristus je s námi. U něj, třeba na modlitbách, při čtení jeho Slova, ve společenství bratrů a sester, smíme nalézat odpočinutí a po­koj. Vždyť díky Kristu víme, že náš život nespočívá v našich rukou. Že náš život patří živému a laskavému Bohu. S touto vírou smíme procházet těmi nejtěžšími událostmi v životě a směřovat do jeho věčné náruče.

A tak tedy na závěr, Pán Ježíš pro nás chystá věčné odpočinutí. Ten věčný šabat. Kdo tedy spočinul v Kristu, ten s ním bude prožívat pravé odpočinutí na věky věků. Tak o tom mluví list Židům: Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou. Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého (Žd 4,9–10). A tak to slyšíme z knihy Zjevení: A slyšel jsem hlas z nebe: „Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi“ (Zj 14,13).

Zde se tedy mluví o tom věčném odpočinutí, které pro nás Bůh díky Kristu přichystal. O tom věčném šabatu v Boží přítomnosti, který v náznacích smíme prožívat s Kristem den za dnem. Dokud nás Pán nepovolá k sobě.

VI. ZÁVĚREČNÁ VÝZVA

Nevracejte se ke stínům! Prožívejte skutečnost! Prožívejte vztah s Kristem. Odpočívejte v Kristu. Nebuďte ze sebe smutní, když zrovna v neděli pracujete. Nevyčítejte si to. Dodržovat v neděli den od­po­činku od naší práce – to po nás Bůh nechce. Buďte ale ze sebe smutní, když jakýkoli den v týdnu nejste s Kristem. Když nevyužíváte svůj čas k tomu, abyste spočinuli v Pánu Ježíši Kristu. Protože jedině každodenním odpočinutím v Kristu správně naplňujeme 4. Přikázání.