Zápas o duši:

Úloha a meze autority v církvi

Verze pro tisk

Duchovní úřad v sobě zahrnuje dva aspekty, a to aspekt služby a aspekt autority. Napětí mezi těmito dvěma složkami se může, ale i nemusí, projevit v polarizaci samotného poradenství. V pastorační službě proto bývá pokušením se tomuto pnutí vyhnout a stát se buď nezávislým poradcem, který může maximálně dát nezávaznou radu, ale již nemůže, i když v krajním případě, použít opravných resp. kázeňských prostředků ve prospěch člověka. V horším případě se pak duchovní může stát diktátorem, který si osobuje poslušnost ve věcech svědomí, víry a celého soukromého života jemu svěřených lidí.

Písmo zná obě krajní formy, a před oběma varuje. Například soudce Eli byl svědomitý izraelský správce, který ale nedokázal kázeňsky vystoupit proti svévoli vlastních synů a zůstával na půdě slovních pokárání, což jej později stálo život a rozvrat v oblasti jemu svěřené zodpovědnosti. Naproti tomu Diotrefés z Janových listů si osoboval prvenství ve sborové službě, sám byl nevykazatelný druhým, a ty, kteří nesdíleli jeho názory, se nerozpakoval vylučovat z církve.

Každá církev vytváří určité prostředí, v němž může docházet k jednomu z těchto dvou extrémů. Jako letniční křesťan se ve své církvi setkávám spíše s tendencí silného uplatňování autority(1), což může mít své riziko ve spoléhání se na člověka a jeho radu, spíše než na odpovědné členství, které by vycházelo z osobního vztahu s Bohem.

V této práci bych se proto, i ze své dřívější praxe staršího sboru a vedoucího mládeže, rád zaměřil na vymezení průsečíku obou oblastí a z toho vyplývajícího zdravého uplatňování autority, a to ke službě a nikoliv k panování nad vírou, či svědomím druhých.

1. Dělba moci

Dříve, než podrobněji přistoupíme k jednotlivým bodům rámce a vymezení poradenské služby, bude dobré si ve stručnosti uvést biblické principy, které dal člověku Bůh. Je užitečné si v této souvislosti krátce připomenout, že v celém Písmu je autorita rozdělena mezi více osob, přičemž je jasně stanoven rámec zodpovědnosti, ale i vykazatelnosti daného úřadu.

Bellies a McDowell si všímají, že již ve Starém zákoně, okolo roku 1300 př. n. l., máme určité principy, jako je oddělení zákonodárné, soudní a výkonné moci. Mojžíš předal lidu Zákon občanských pravidel, ve kterém byla jasně vymezena a decentralizována pravomoc formou volby zástupců lidem (5M 1,13). Bylo zde zaručeno právo na soukromé vlastnictví a svoboda podnikání (1M 1,26-28). Soud musel být vykonán před porotou na základě nutné přítomnosti nezávislých svědků (5M 16,18-20).(2)

Samotný kult byl v Izraeli představován proroky a kněžími, správní věci byly vedeny radou starších, resp. předáků lidu, a politickou vládu představoval král. Psanému Zákonu pak byli podřízeni králové, kněží, soudci i starší.(3)

Diverzifikaci, nebo-li dělbu moci, můžeme vysledovat již v řeckém textu Nového zákona. Vedle pojmů, které jsou spojeny s vykonáváním autority, jako "presbyteros" (starší), "episkopos" (strážce dohlížitel) nebo "poimén" (pastýř), je slovesem pro vykonávání pravomoci ve smyslu "pást, starat se o stádo, vládnout" sloveso "poimainein". Toto slovo je pouze třikrát užito k popisu služby člověka v církvi. Jednak se mluví o Petrovi (Jan 21:15-17), přičemž stojí za zmínku, že se Petr představuje jako spolustarší (sympresbyteros) (1Pt 5:1). Dále se pak toto slovo vyskytuje směrem ke starším v Efezu (Sk 20:28) a ke starším obecně (1Pt 5:2).(4)

Vezmeme-li v úvahu samotné pojmy pro církevní úřad, pak je zřejmé, že jde pouze o dozor nad praxí Božího, nikoliv lidského zákona, a že tato služba je vykonávána více služebníky, přičemž bývá obvykle jeden - "primus inter pares" - který nese zodpovědnost konečnou. Na rozdíl od římskokatolické církve se striktně hierarchickou strukturou a kumulací moci v rukou římského biskupa, kterého nelze nijak káznit(5), je úřad autority v protestantských církvích možný jen se souhlasem celé církve. Moc je pak vykonávána jen ve spojitosti s ostatními autoritami, a to k dozoru nad zákonem již daným.(6)

Proto Nový zákon mluví o dělbě moci mezi více bratří (1K 3,5-8 a Sk 15,22). Ačkoliv poslušnost představeným v Kristu je vyžadována pro jejich zodpovědnost (Žd 13,17), autorita je zde udílena k službě (Mk 10,43), nikoliv k panování (L 22,25-26), přičemž musí být zachována svoboda svědomí (2K 4,2) a musí být zachována i svoboda víry, vycházející z osobního vztahu mezi člověkem a Bohem (2K 1,24).

Naproti tomu je zde povinnost vystoupit proti falešnému učení (1Tm 1,3), za které je především zodpovědný ten, komu je svěřena dohlížitelská služba. Služebník Kristův si vždy musí být vědom skutečnosti, že nad ním samotným je autorita absolutní, autorita Ježíše Krista, na jehož Slovo je možné se dovolat proti samotné lidské autoritě. V žádném případě se dohlížitelská autorita nesmí vymykat obecně platným pravidlům.

2. Meze služby v autoritě

Výše uvedené skutečnosti jsou pro mnohé vysvobozující, neboť daný člověk se vidí jako pouhý nástroj v rukou Božích a cítí se bezpečnější v pevně vymezených mantinelech své odpovědnosti. Takový člověk vyžaduje od druhých kritičnost a sám k ní vybízí, neboť si je vědom, že existují jasně stanovená pravidla, v jejichž rámci je mu daná odpovědnost a autorita uložena. Touží, aby při vybočení z nich mohl být korigován. Je si přitom dobře vědom, že jeho služba je kritizovatelná všemi, neboť jeho úřad je postaven na souhlase celého společenství. Samotná kritika je pak vedena vůči osobě, nikoliv vůči úřadu, který má původ v Bohu.(7)

Tomu, kdo však touží prosazovat své názory ve věcech svědomí a víry druhých a chápe svoji autoritu nad psaným zákonem, se jakákoliv pravidla mohou zdát svazující a omezující. Kritika se takovému člověku pak stává osudovou, a proto většinou vytváří mnoho mechanismů, jak jakýkoliv náznak nesouhlasu potlačit.(8)

Při poradenské službě, která se skrze pastoraci projevuje, je nutno mít na paměti právě vymezení vlastní pravomoci s vědomím, že sám duchovní pracovník je poddán Písmu a Bohu a svoji autoritu sdílí na základě souhlasu sboru, jehož nedílnou součástí je i člověk, kterému je slouženo.

Vojtíšek vymezuje sedm okruhů, tzv. "Magny charty křesťana", kterých si musí být duchovní ve své pastorační praxi vědom, a které by měl respektovat. Patří sem následující nedotknutelná "práva" věřících: 1. právo na informace, 2. právo se lišit, 3. právo na správný výkon autority, 4. právo autenticky projevit své city a být přirozený, 5. právo na to být trpělivě přijímán a snášen, 6. právo na přirozené prostředí, 7. a právo na odchod.(9) I zde autor uvádí, že své místo zde mají "formální" i "neformální" prostředky vykonávání autority. Musí zde však existovat jasné vymezení a jasně definované prostředky.

3. Direktivní versus nedirektivní poradenství

Max Weber, otec sociologie náboženství, definuje autoritu jako určitou individuální schopnost prosadit svoji vůli přes odpor druhých. Duchovní autorita, která je legitimní, pak musí být uznána za souhlasu těch, kteří jsou jí podřízeni.(10) Pokud by tomu tak nebylo a autorita byla uplatňována bez souhlasu a mandátu druhých, jednalo by se o diktaturu. Weber dále uvádí, že zdravá autorita v církvi je zřetelně omezena a "směřuje ke svému zrušení"(11). Toto zrušení je cílené a Weber je chápe jako dospělost ve vztahu otec - syn nebo učitel - žák.

Syn jednou dospěje, stane se sám otcem a žák se jednou může stát sám učitelem. Každý vedoucí je pak vystřídán jiným. Pro zjednodušení a obsahovou omezenost se nyní pokusme - velmi zjednodušeně - pojmy "direktivní" a "nedirektivní" demonstrovat na vztahu otec - syn a učitel - žák.

Zatímco otec má za svého syna ze zákona zodpovědnost, protože syn ještě není v některých věcech schopen samostatného chápání, myšlení a rozhodování, dospělý syn, který se sám stává otcem, není již autoritě svého otce poddán. Za nezletilého syna nese proto otec odpovědnost před zákonem a je logické, že syn bude povinen poslou-chat otce v obsáhlé škále oblastí života. Mohli bychom říci, že rady otce v tomto případě nejsou jen pouhými doporučeními, nýbrž musí mít závazný a dokonce vynutitelný charakter.(12)

Stejně tak ve vztahu učitel - žák je učitel tím, kdo je ve vztahu dominantní, neboť je i tím, kdo nese větší zodpovědnost. Je to učitel, kdo rozhoduje o druhu, množství a tempu probírané látky, a je to on, kdo je v jistém, předem vymezeném rámci tím, kdo si zjednává adekvátním způsobem kázeň.

3.1 Direktivní poradenství

Oba vztahy, jak učitel, tak otec mají své paralely v Písmu, resp. v církvi. Apoštol používá paralel vztahu otec - syn ve vztahu ke korintským křesťanům (2K 6,13) a rovněž vztahu učitel - žák používá ve vztahu ke sboru pisatel listu Židům (Žd 5,12). I biblický pisatel však, slovy Webera, směřuje ke "zrušení" autority, neboť - používá-li vztahu otec-syn -, vyzývá své poslu-chače k nabytí dospělosti (1K 14,20) a kárá křesťany za to, že by po tak dlouhé době výchovy měli být již sami učiteli (Žd 5,12) a směřovat k dospělosti, zatímco místo toho stále potřebují, aby je někdo učil (Žd 6,1).

V prvním vztahu otec - syn, kde Pavel mluví k nedospělým křesťanům, si vyhrazuje i pravomoc vynutitelné poslušnosti. Mluví obrazně o holi, s níž má přijít na neposlušné hříšníky z řad věřících, ale zároveň při tom projevuje lítost a bezpodmínečnou lásku (1K 4, 21). Tato hůl se zde uplatňuje na rovině morální, resp. má vést k zachování mravní integrity křesťanů, jejíž projev pak má být svědectvím profánnímu okolí k poznání Krista. Apoštol zde neprosazuje svůj pohled či vůli. Je vyslancem toho, koho reprezentuje a jehož vůli uplatňuje.(13) Sám se přitom dovolává obecného přijetí, kterého se mu od jemu svěřených duší dostalo (Ga 4,14).

Druhým aspektem direktivní rady, která je symbolizována vztahem učitel - žák, je oblast věrouky. Pavel zde používá imperativu a Timoteovi nařizuje restriktivní opatření vůči šíření heterodoxních učení. Zároveň uvádí i jasný postup, jak jednat s těmi, kdo tato učení rozšiřují (Tt 1,9-2,1, 3,10). Zatímco sborové autority jsou povinny vůči falešným učitelům vystoupit, případně jejich činnost ve sboru eliminovat, Boží lid obecně je nabádán k rozsuzování, a to jak vůči vlastním (Ga 1,8), tak vnějším učitelům (2J 1,10). Smolík dokonce vidí v Novém zákoně obecnou výzvu k pastoraci heretiků, která se netýká jen úzké skupiny vedoucích, nýbrž adresáty výzvy obsažené 1J 2,20 vidí jako množinu všech křesťanů.(14)

Samotné misijní poselství Pavlovo bylo rozsuzováno lidmi, kteří byli zce-la na počátku své víry (Sk 17,11), takže v tomto případě neobstojí, pokud se autorita brání kritice poukazem na "elévství" svých svěřenců. Podobný princip obecné a nepodmíněné rozsuzovatelnosti platí i u služby proroků (1K 14,29). Nyní se na obě roviny, a to rovinu morální a rovinu doktrinální, podívejme zevrubněji.

3.1.1 Oblast morální

V této oblasti "direktivní" poradenství nastupuje až poté, co jsou vyčerpány všechny možnosti poradenství "nedirektivního". Písmo zde uvádí dvě jasně kvantifikované roviny, které je třeba umět správně rozlišit. První z nich je vnitřní odstup při zachování bratrského obecenství (2Te 3,14-15) a druhý z nich je exkomunikace (1K 5,5).

Apoštol je příkladem, jak v těchto věcech postupovat. On sám obětoval svůj čas, spánek a v podstatě i sebe samého k tomu, aby zbloudilým hříšníkům ukazoval cestu. Činil tak v pláči a v slzách, doslova ve dne v noci (Sk 20,31). Zašel až tak daleko, že pro svoji službu užil expresivních symbolů, kdy galatské znovu v bolestech rodil (Ga 4,19) a tesalonicenské tišil jako matka (1Te 2,7), čímž se stylizoval nejen do otcovské, ale i do - metaforicky - mateřské role.

Na příkladu korintského sboru je nám dán příklad pro jednání s nekajícníkem. Měl být vydán satanu, exkomunikován s cílem jeho záchrany (1K 5,5). Pokud je však ochoten činit pokání, je mu třeba okamžitě poskytnout náležitou duchovní útěchu a plné společenství (2K 2,6-7). Zde se velmi plasticky uplatňuje okřídlené křesťanské rčení o nenávisti k hříchu, ale lásce k bližnímu. Když už je tedy nezbytné sáhnout ke krajním pro-středkům "direktivní rady", je třeba mít vždy na mysli blaho prohřešilce, prokazovat mu trpělivost a bezpodmínečnou lásku, a vždy je třeba nechat široce otevřené dveře k návratu.(15)

Právě v této záležitosti se může uplatnit vztah otec-syn, kdy ten, kdo je zralý, je respektován a těší se ve sboru dobré pověsti - nemusí jít vždy o instituční autoritu (Ga 6,1), je povolán k tomu, aby v mírnosti a v lásce dotyčnému provinilci posloužil. Konečná exkomunikace, je-li nutná, je pak samozřejmě v odpovědnosti vedení sboru, v souladu s platnou legislativou, která je obvykle schválena celocírkevním souhlasem.

Vztahu otec - syn je také často zneužíváno sborovými autoritami. Křesťanům je bráněno duchovně dospět a je jim znemožňováno naučit se převzít zodpovědnost za své rozhodování a svůj duchovní stav. Obrazu otec - syn je pak používáno výhradně ve vztahu sborová autorita - prostý člen. Bývalý vedoucí jedné protestantské denominace, která bývá někdy z autoritativnosti obviňována, k tomu poznamenal:

Mám tedy za to, že vedoucí... poněkud přetížili paralelu mezi tělesným a duchovním dětstvím. Mezi duchovním a tělesným narozením arci určité paralely jsou. Duchovní novorozeně nesporně potřebuje péči stejně jako tělesné novorozeně. Duchovní novorozeně si neuvědomuje svého ducha, který v něm od znovuzrození je, podobně, jako si tělesné novorozeně dosti dlouhou dobu neuvědomuje své „já". Nicméně tuto paralelu na druhé straně nelze přetížit. Dospělý znovuzrozený člověk je na jednu stranu „du-chovní mimino", a pochopitelně nezná spoustu věcí, které znají jiní, kteří věří déle. Nicméně je to dospělý člověk, který se potřebuje sám svobodně rozhodovat. Já mu mohu říkat, jaké následky bude mít to či ono rozhodnutí, mohu mu říci svůj názor na to, jak by se rozhodnout měl, mohu ho upozornit na nebezpečí či možnosti, které se mu otvírají, ale musím mu dát svobodu se rozhodnout sám.(16)

Jako dalších příkladů zneužití autority může být jmenováno mnoho jiných nezdravých praktik. Osobně jsem se například setkal s tím, že autorita pro-hlašovala, že důvěra jí samotné se rovná důvěře Bohu, který ji ustanovil, a kdo proto nedůvěřuje osobě autority, nedůvěřuje Bohu. Kritické zkoumání pak bylo dáno do roviny protivení se Boží vůli. Jindy se vyžadovala poslušnost s odkazem na nutnost rezignace vlastního svědomí s odůvodněním, že důsledky za toto rozhodnutí ponese sama autorita, která příkaz vydala. V extrémních případech se můžeme setkat i s tím, že důvěra v lidskou autoritu je člověku nařízena.

Jindy je poslušnost vyžadována za pomoci různých náznaků, přičemž je snaha vymáhat již na jejich základě poslušnost, aniž by autorita sama byla uchopitelná za své slovo. Z různých "doporučení" a "přání" se pak stávají příkazy, ovšem je-li na to upozorněno, pak je striktně řečeno, že šlo "jen" o "doporučení" a "přání". Běda však tomu, kdo by se podle nich nezařídil. V tomto případě by se dalo říci, že účel světí prostředky a autorita obvykle, je-li se svým jednáním konfrontována, se zaštiťuje nutností "zachování jedno-ty sboru" nebo nějakým vznešeným cílem, k jehož dosažení je možné použít i "nestandardních" prostředků. Pokud je selhání odhaleno, bývá ospravedlněno například principem "oběti" jedince pro "blaho" celku. Setkal jsem se i s případem, kdy se autorita zašti-ťovala přímým božím zjevením (které bylo v rozporu s církevními řády) a odpovědným za své jednání činila Boha.

I zde je proto nutné usilovat o transparentnost, jednat v souladu s platnými církevními řády a usilovat o to, aby "ano" bylo vždy "ano" a "ne" aby bylo skutečným "ne". Při užití direktivního poradenství je proto nutné nejprve vymezit rámec, ve kterém je možné - a v tomto případě zřejmě i nutné - jednat na úrovni direktivní.

3.1.2 Oblast věroučná

Ačkoliv dané dělení není zcela bezproblémové, neboť oblast hereze a nekajícnosti splývá s rovinou morální, přidržme se zde pro názornost opět vztahu učitel - žák. Pakliže jsme do této chvíle mluvili o oblasti vztahů resp. autority spějící ke svému zrušení, nyní se dostáváme i do roviny úřadů, které jsou vykonávány trvale a nezávisle na "pokročilosti" křesťana. Pokud ovšem chceme mluvit o rovině "direktivní", opět musíme mluvit o jasně vymezeném a za obecného souhlasu přijatém učení, za jehož rámec neradno zacházet. Příkladem nám v tom může být první apoštolský koncil ve Skutcích, patnácté kapitole, nebo - z hlediska historické ortodoxie - prvních sedm ekumenických koncilů, z nichž se jako protestanti můžeme shodnout s podstatnými závěry prvních šesti.(17)

Jak si můžeme povšimnout v Písmu, ale i v historii, tyto koncily nevy-mýšlely své vlastní učení, nýbrž striktně vycházely z Písma. Přičemž potřeba jasného vymezení věroučného rámce se objevila tehdy, jestliže si historický vývoj vyžádal reflexi biblického dogmatu v konkrétní dějinné události. V Písmu máme příklad, kdy bylo třeba jasně stanovit meze požadavků Tóry u helénských křesťanů. Všimněme si, že věc byla konzultována v rámci celého společenství, kam jednotlivá společenství vysílala své zástupce (Sk 15, 22). Stejně tak tomu bylo i v historii staré církve.

Učení, které zde bylo vytýčeno, pak mělo právní závaznost pro všechny křesťany, včetně těch, kteří se na jeho formulacích podíleli. Tyto závěry jsou proto velmi závažné a je třeba se jich domáhat jak vůči řadovým členům, tak vůči autoritám. Když Jakub, jeden ze sloupů církve té doby, sám ustupoval od zásad, které na koncilu verbálně formuloval, byl Petr, který se dostal pod jeho vliv, veřejně napomenut Pavlem (který byl v té době delegátem na koncilu), a toto napomenutí, včetně obvinění z pokrytectví, se dostalo na stránky Bible jako memento nadřazenosti pravidla nad lidskou autoritou (Ga 2, 11). Apoštol zde zároveň naplnil přikázání Písma, že starší mají být napomínáni veřejně (1Tm 5,20). Jinde se Pavel nerozpakoval židovské křesťany, kteří se nepodřídili doktrinálním závěrům koncilu a veřejně učili proti těmto zásadám, nazvat psy (Fp 3,2-3).

Jako protestanti ovšem nevěříme, že by církev měla nějaký neomylný učitelský úřad. I církevní koncil se může mýlit. Pokud by tomu tak nebylo, pak by celá reformace byla velkým omylem a existence protestantských církví hříchem. Jestliže vedení církve odmítá své věroučné požadavky na základě Písma dokládat a odvolává se například na tradici, či zjevení, které upřednostňuje před samotným biblickým textem, je třeba se takovému požadavku legitimním způsobem vzepřít, ať už jsme členy kterékoliv církve.

I v této oblasti je proto nutné zacházet s autoritou maximálně opatrně, nepanovat nad vírou člena církve, nýbrž hledat závěry diskusí v Písmu. Každá církev by proto měla mít jasně stanovené rámce učení a hranic, které by byly přijaty za všeobecného konsensu, a které by kazatelům i členům umožnily svobodný pohyb v souladu s jejich svědomím. Měl by být i předem vymezen postih, který by za překročení oněch mezí hrozil. Odpovědnost za učení dané církve pak nemůže ležet na jednotlivci - jako tomu bývá u sekt a kultů - ale na kolegiu k tomu povolaných teologů, jak o tom svědčí církevní koncily.

Salajka vidí pastoraci zcela v rámci symbolu konkrétní církve: "Pastýřství je nedílnou součástí trojího úřadu církve svěřeného jí Kristem, zdrojem i nástrojem duchovní péče je evangelium (slovo Boží); tato služba se děje v intenci přijatých vyznání víry a katechismů, týká se všech údů církve a všichni se na ni podílejí (všeobecné kněžství věřících); ordinovaní služebníci jsou na ni důkladněji připravování.(18)

3.2 Nedirektivní poradenství

Ačkoliv je zde nedirektivní poradenství uvedeno poněkud neorganicky, protože by vždy mělo předcházet poradenství direktivnímu, je zde řazeno s ohledem na ontogenezi autority, která spěje ke svému zrušení. Autorita otce končí dospělostí syna, zejména pak založením jeho rodiny, a autorita učitele končí vyučením žáka a jeho absolutoriem. Ať už je však autorita dočasná či trvalejší, vykonávání autority bez získání úcty a respektu se stává autokracií. Jelikož je důvěra a respekt záležitostí integrální a obojí se vztahuje k charakteru dané osoby, bylo by v tomto případě neúčelné rozlišovat mezi oblastí morální a věroučnou.

3.2.1 Získání potřebného kreditu

K získání potřebné autority je třeba dvou devíz, které vycházejí vstříc Božímu povolání. První je osobní charakter a druhým obdarování. Oba aspekty jsou zde velmi důležité, přičemž jedno zde nelze zaměnit druhým.

3.2.2 Křesťanský charakter

Je přitom nasnadě, že za získání respektu a důvěry nese zodpovědnost ten, kdo se o ni uchází, a v žádném případě ji nelze direktivně vynucovat. Kdo důvěru ke své osobě nařizuje, ten ji automaticky ztrácí. Může sice poslušnost vymáhat, ale vytvoří maximálně atmosféru strachu, případně budou lidé volit poslušnost jen proto, aby se vyhnuli osobnímu a nepříjemnému konfliktu či postihu. Pokud autorita instituční nemá autoritu přirozenou, stává se pouhým technikem či úředníkem moci. Apoštol Pavel proto klade opakovaně Timoteovi i Titovi na srdce, aby jimi nikdo nepohrdal (1Tm 4,12 a Tt 2,15).

Tato slova adresuje jim samotným a nikoliv společenství, v jehož čele stáli jako správci. Biblický oddíl uvádí i návod, jak důvěru a úctu získat. Jedná se o osobní příklad: "Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě." (1Tm 4,12) Za získání respektu je tedy zodpovědný duchovní pracovník, nikoliv společenství, v jehož rámci vykonává jemu svěřený úřad. Respekt ani důvěru proto nelze direktivně vynutit.

3.2.3 Obdarování

Obdarování, "charisma", tvoří samozřejmě integrální součást osobnosti, která se o důvěru uchází. Nudný, nevyučený a nevýmluvný kazatel zajisté nemůže očekávat radostnou návštěvnost biblických hodin, ledaže by to jeho posluchači viděli jako formu askese či duchovního flagelantství. Už v dávných dobách byl Mojžíš přijat lidem s ohledem na jeho viditelné obdarování, které bylo všem patrné. V jeho schopnosti uzdravit malomocnou paži a vzít do ruky hada můžeme vidět paralelu ve službě Krista, který vymítal, uzdravoval a měl moc nad démony (Sk 10,38). Tato znamení pak předal i svým apoštolům k dosvědčení jejich poslání, ve kterém reprezentovali toho, kdo je poslal a konečně jsou tato znamení nabízena obecně následníkům Krista při realizaci tzv. "Velkého poslání" (Mk 16,17-20).

Jak Mojžíš, tak Kristus a apoštolé, si důvěru museli nejprve získat. Vedle lidského charakteru bylo jejich obdarování viditelným znamením Božího povolání, čehož si byli dobře vědomi i jejich nepřátelé. Je proto i dnes navýsost nutné, aby duchovní pracovníci, kteří stojí v rámci mezí jejich odpovědnosti, získané za všeobecného souhlasu, nesli pečeť Božího povolání. Nikdo zajisté nepůjde k lékaři, který není schopen léčit, nikdo jistě dobrovolně nepůjde pro radu k pastýři, lékaři lidských duší, který nebude mít schopnost léčit.

3.2.4 Uplatňování nedirektivního poradenství

Ježíš v evangeliích uvádí, v čem spočívá podstata skutečného, Bohem povolaného vedoucího. Ovce znají svého pastýře, znají jeho hlas a následují jej. Osobu pastýře proto nelze nahradit sebe lépe promyšlenými strukturami, či převodními mechanismy moci. Ulonska k tomu uvádí: "Jsem striktním odpůrcem "mamutích sborů", kde se musí nalézt nějaká pomocná konstrukce, abychom se ještě mohli starat o jednotlivce. Často se mnohé ovce nikdy nedostanou do kontaktu se svým pastýřem. Jako kontaktní osoba je delegován nějaký bratr, který se stará o skupinku. V těchto velkých sborech je pak často "boj o to, kdo je větší". Pokládám to za zcela chybný vývoj... Stádo musí mít rámec, aby pastýř znal své ovce jménem a ovce znaly hlas pastýře."(19)

Správná autorita tedy vychází především z dobrovolného rozhodnutí následování na základě Božího povolání, charakteru a v neposlední řadě obdarování. Ovce ji znají a dobrovolně následují. Sám Ježíš své učedníky vedl svým příkladem a mnohokrát o tom mluvil. Taktéž apoštol Pavel vidí svoji vůdčí roli ve formování křesťanského charakteru u věřících jím nově založených sborů, která spočívá v následování jeho příkladu. "Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu." (Fp 3,17)

Správně vykonávaná autorita spočívá tedy v tom být osobním příkladem. Duchovní zde nesmí mít jako prvotní ani svůj prospěch ani pozemský prospěch toho, komu slouží. Její úlohou je především uspokojit Boží nároky. Sám duchovní pracovník zde stojí v postoji služebníka, který nehledá vůli svou, ale, jako Kristus, hledá vůli toho, který jej poslal. Aby mohl být služebníkem (doslova otrokem - dúlos) všech, musí být ode všech svobodný (1K 9,19). Tuto svobodu lze dobře rozpoznat v absenci strachu. Jak uvádí Smolík. "Pastýřova starost je výrazem... boží péče. Není to tedy starost ve smyslu úzkosti a strachu, jak o nich mluví existenciální filosofie, ale zájem o pomoc, rostoucí z lásky a milosrdenství."(20)

Duchovní rovněž musí počítat s odmítnutím a nepochopením. Vedoucí nikdy nemůže od druhých požadovat to, co sám není ochoten činit. Farizeové, kteří požadovali, ale sami nekonali, se od Krista dočkali tvrdé a veřejné kritiky. Pastýř, který vidí ovečky jako prostředky k dosažení - byť ušlechtilého cíle - a namísto vztahu hledá mechanismy, jak ostatní přesvědčit o své pravdě nebo je přinutit realizovat jeho "vize", nemá právo se nazývat pastýřem. Říkejme mu vůdce, autorita, manažer, ale nikdy ne pastýř nebo duchovní.

5. Souhrn

Tato práce se snaží o vymezení rámce autority a jejího uplatňování za všeobecného konsensu resp. vůle celého společenství. Je zde popsána odlišnost mezi vedoucí úlohou poradenskou a direktivní, přičemž je zdůrazněno, že direktivnímu jednání musí předcházet oblast nabytí důvěry na základě povolání a zmocnění, které musí být rozpoznatelné. Autorita sama pak musí vést ke svému zrušení, například skrze duchovní dospělost těch, kterým je slouženo, či předáním služby.

V případě autority trvalejšího charakteru musí být pravomoc jasně legislativně kvantifikována a diverzifikována mezi více osob. Sama osoba stojící ve službě musí být kritizovatelná a vykazatelná jasně stanoveným a všeobecně uznaným a schváleným pravidlům, majícím podklad v Písmu. Tato poradenská činnost musí být vedena osobním příkladem a dobrovolným rozhodnutím. Praktikuje se následováním osobního příkladu člověka, který sám, ochotně a příkladně, následuje Krista.

6. Závěr

Závěrem bych si dovolil uvést dvě osobní zkušenosti, které jsem mohl prožít v rámci církevního společenství. Obě mne vedly k hluboké změně životních měřítek a osobních postojů, a věřím, že mi přinesly osobní užitek.

První mojí křesťanskou "autoritou", se kterou jsem měl možnost se setkat, byl kazatel sboru, kde jsem uvěřil. Měl srdce na dlani a učil nás zkoumat a znát Písma. Vyžadoval od svých oveček kritičnost a dodnes si vzpomínám, jak na sborové hodině se proti němu vzbouřil sbor a on mlčel a za každé kritické slovo poděkoval. To mě tehdy hluboce zasáhlo, protože jsem nic podobného dosud neviděl. Lidé, které jsem znal v sekulární sféře, se spíše snažili kritiku eliminovat nebo se alespoň ospravedlňovat. Tento kazatel však kritičnost vyžadoval. Vzpomínám si, že do týdne se mu většina lidí, včetně mne, přišla spontánně omluvit. Ve svých kázáních tento bratr často zmiňoval lidi, kteří jej dříve napomenuli, a nerozpakoval se jim za to veřejně poděkovat.

Přesto měl tento muž pověst přísného člověka, neboť ve svém sboru nedovolil šířit různé módní vlny. I když jsem si později všiml mnoha chyb, kterých se žádný duchovní pracovník nevyvaruje, k tomuto bratru jsem velmi rád chodil spontánně o radu a nevzpomínám si, že bych kdy litoval.

Znám ale i bratra, který naopak kritiku v jeho sboru přísně zakazoval a trávil spoustu času tím, aby ji umlčel v samém zárodku. Vždy argumento-val, že nedůvěra k němu je nedůvěrou k Bohu, který jej do služby povolal. Mnoho kritiků skončilo na osobním pohovoru, ze kterého se vraceli přinejmenším rozpačití. Tento bratr chápal svoji službu jako primát, který mají ostatní podpořit i přes svůj nesouhlas, v čemž viděl jakousi míru zdravé loajality a křesťanské zralosti. Své spolupracovníky si volil zejména podle míry přizpůsobivosti jeho osobě. Mnoho bratrů stojících ve službě opustilo sbor po osobním konfliktu s tímto bratrem.

Oba tyto příklady mi v mnohém posloužily. První v tom, abych se jej snažil následovat a druhý je pro mne dodnes výstražným příkladem zneužití autority. Pokud bude církev na této zemi, věřím, že se zde setkáme s oběma příklady, přičemž je třeba - pomocí výchovy, osobního příkladu a formulací správných symbolů a pravidel víry - přispět, aby těch prvních byla většina.

- Aleš Franc -

Originál článku naleznete zde.

Poznámky

(1) Tato tendence se rozhodně netýká letničního hnutí jako celku. Například největší letniční denominace Assemblies of God se sídlem v USA se ve svých doktrinálních pozicích zřetelně dovolává dělby moci a demokratických principů uplatňování autority. In: Where We Stand, s. 55-65

(2) McDowell S. K. Bellies M, A. Hledání demokracie, s. 44

(3) Tamtéž, s. 21

(4) Služba starších, http://www.krestanstvi.net/...lanky/starsi

(5) Určitá osoba přestává být papežem 1. Okamžikem své smrti (smrt zajišťuje k tomu určený kardinál s titulem camerlengo nebo 2. Okamžikem, kdy svobodně vyjádří vůli, že z papežského úřadu odstupuje (c. 332, paragraf 2) in: TRETERA, R. S. Konfesní práco a církevní právo, s. 188

(6) Někdy jsou protestanti obviňování z toho, že si své představené v Kristu "volí" namísto aby přijali Bohem vyvolené úřady. Filipi však tento nesprávný názor vyvrací: "Zde však musíme být na pozoru, abychom nepodlehli nedorozumění, které se pohříchu vyskytuje mezi četnými protestanty, když interpretují princip volby lidem. Ani v reformačním pojetí není presbyter mandatářem lidu jakožto suveréna práva. Princip volby znamená zásadně uznání mandátu Kristova, jediného suveréna církve. Lid, vybavený moudrostí Ducha svatého, pověřuje některé ze svého středu, u nichž rozpoznal potřebná charismata, aby dbali na prvotnost Kristových práv v církvi." In: FILIPI, P. Církev a církve, s. 117

(7) Učení o odlišnosti osoby a úřadu na sekulární rovině rozvinul středověký myslitel a jeden ze zakladatelů státovědy Jan ze Salisbury (1115 -1180), který rozlišoval mezi dvěma "těly krále". Jedno tělo představovalo "vládce jako člověka" a druhé "vládce jako úřad". Úřad se měl uskutečňovat podle morálního a vrozeného zákona, který je nadosobní a kterému byl poddán i vládnoucí král, jenž jej měl zároveň jako člověk ztělesňovat. Tato teorie o "dvou tělech krále" způsobila, že král jako občan mohl být trestán ve jménu krále jako vládce. In: Laughland, J., Znečištěný pramen, s. 94

(8) Hassan popsal řadu mechanismů, kdy se vůdce skupiny snaží potlačit kritické myšlení členů skupiny. Patří sem vyvolávání "pocitu viny", dávání "nesplnitelných úkoů", vyžadování"naprosté poslušnosti", vštěpování "elitistické morálky" (člen je elitním vojákem duchovní armády) apod. In: HASSAN, S., Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů, s. 117-122

(9) Vojtíšek, Z. Magna charta

(10) Weber, M. Autorita, etika a společnost

(11) Tamtéž

(12) Zde je nutné si uvědomit, že i zde musí existovat určitý konsensus mezi otcem a synem, který bude modifikován v závislosti na konkrétním rodinném prostředí, povaze a schopnostech syna a vzhledem k ontogenezi syna musí proto mít dynamický charakter.

(13) Zde je samozřejmě možné diskutovat, zda autorita apoštola je plně vztažitelná na pravomoc současných staších. Vzhledem k tomu, že apoštol Petr sám sebe označuje jak "spolustarší" (sympresbyteros), lze ji snad považovat minimálně za principielní model. Formálně Nový Zákon při užití pojmu "apoštol" vychází již z hebrejského slova "šalach", který v dané věci plně zastupoval toho, kdo jej posílal a v jehož jménu poté jednal. V Talmudu se uvádí, že zplnomocněný šalach představuje člověka "jako je on sám." Ten obvykle uzavíral smlouvu, či vystupoval v nějaké obchodní záležitosti. V Novém Zákoně je takovýmto šalachem Saul z Tarsu, který byl ke svému úkolu pronásledovat křesťany v Damašku písemně zmocněn samotným veleknězem. Z toho plyne zcela jasně, že žádná autorita nesmí překročit rámec svého poslání, ke kterému je povolána. Toto vymezení musí být jasně a srozumitelně kvantifikováno.

(14) Smolík, J. Pastýřská péče, s. 20

(15) Mnozí zde vidí souvislost mezi krvesmilníkem, o kterém píše apoštol Pavel ve svém prvním, kanonizovaném dopise Korintským (1 K 5,1) a mezi mužem, kterému je - zjevně po jeho pokání - třeba poskytnout duchovní útěchu (2 K 2,6-9).

(16) Drápal, D. 29. pastýřský list

(17) Prvních šest koncilů řešilo otázky trojičního dogmatu resp. otázky christologické. Sedmý, Nikajský koncil, který schválil ctění ikon a soch je z hlediska protestantské ortodoxie již nepřijatelný. Přesto může, alespoň po formální stránce, posloužit jako názorná ukázka řešení sporů raně středověké církve. Podrobněji o obrazoboreckých bojích viz MOLNÁR, A., ŘÍČAN, R., Dvanáct století církevních dějin, s. 273-283

(18) Salajka, M. Teologie a praxe církve, s. 80

(19) Ulonska, R. Úřady v církvi, s. 24

(20) Smolík, J. Pastýřská péče, s. 20

Literatura

FILIPI, P. Církev a církve, CDK, Brno, 2000. ISBN 80-85959-58-5

DRÁPAL, D. 29. pastýřský list únor 2003, Církev Křesťanská společenství, URL: >, download 2. 6. 2003

HASSAN, S. Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů, 1. vyd., Signet Brno, 1994. ISBN 80-85880-03-2

LAUGHLAND, J. Znečištěný pramen, Prostor, Praha, 2001. ISBN 80-7260-049-4

McDOWELL, S. K. Bellies M. A. Hledání demokracie, KMS, Praha, 1993. ISBN 80-901625-1-9

MOLNÁR, A. ŘÍČAN, R. Dvanáct století církevních dějin, Kalich, 1973. ISBN

SALAJKA, M. Teologie a praxe církve, Karolinum, Praha, 2000. ISBN 382-093-00 Služba starších : Křesťanství.net, URL: <http://www.krestanstvi.net/...lanky/starsi>, download: 27.5.2006

SMOLÍK, J. Pastýřská péče, Kalich, Praha, 1991. ISBN 80-7017-276-2

TRETERA, R. Konfesní právo a církevní právo, Jan Krígl, Praha,1997. ISBN 80-902042-2-X

ULONSKA, R. Úřady v církvi, Křesťanský život, Albrechtice, 1994. ISBN 80-7112-025-1

VOJTÍŠEK, Z. Pastorační poradenství v oblasti sekt a sektářství, L. Marek, Brno, 2005. ISBN 80-86263-69-X

VOJTÍŠEK, Z. Magna charta křesťana, konference mládeže, Podhradí, 15.-17. 6. 2001.

WEBER, M. Autorita, etika a společnost. Pohled sociologa do dějin, Přeložil a uspořádal Jan Škoda, Mladá fronta, Praha, 1997. ISBN 80-7021-240-3

Where We Stand, The Official Position Papers of the Assemblies of God, Gospel Publishing House, Missouri, USA, 2001. ISBN 088243926X

Další autorem zpracovaná témata:

Adventismus • Apoštolská hnutí • Biblická kritika • Branhamismus • Církev a politika • Církevní historie • Hnutí pozdního deště • Hnutí proroků • Hnutí víry • Homeopatie • Království nyní • Kurzy Alfa • Pastýřské hnutí • Promise Keepers • Manažerské hnutí • Mesmerismus • Torontské požehnání • Výzvy a stanoviska.