Verze pro tisk

Charles Simeon byl anglikánský kněz, služebník v kostele svaté Trojice v Cambridgi, kde sloužil celých 54 let. Na univerzitu v Cambridgi přišel ve svých dvaceti letech v roce 1779. Stal se členem Královské koleje a během svého života zde zastával některé významné funkce. Krátce po příchodu do Cambridge Bůh usvědčil Simeona z jeho hříchů a přivedl ho ke Spasiteli, Ježíši Kristu. V roce 1782 byl Charles Simeon ordinován jako vikář v kostele sv. Trojice v Cambridgi a následně se stal anglikánským knězem.

Duchovní klima tehdejší společnosti nebylo příliš nakloněno  otevřenému a jasnému vyznávání Krista. Anglikánská církev se potýkala s metodistickým hnutím, které se v roce 1784 od anglikánské církve definitivně oddělilo. Pár let předtím, než Simeon přišel na univerzitu, se několik studentů rozhodlo, že se budou v neděli večer scházet, aby se spolu modlili a navzájem se povzbuzovali. Když si jeden profesor stěžoval na to, že je zde ‚skupina určitých nadšenců, kteří mluví o obnovení, inspiraci a přibližování se k Bohu‘, byli tito studenti vyloučeni.

Ve svých pamětech Simeon píše, že se během tří let po svém obrácení nesetkal s žádným zbožným člověkem. Během svých studií na univerzitě tak neměl žádné společenství se znovuzrozenými křesťany ani povzbuzení v následování Krista.

Farníci v kostele sv. Trojice nebyli ani trochu spokojení s tím, že biskup ordinoval Charlese Simeona do jejich sboru. Jako většina sborů tehdejší doby chtěli kazatele, který by je spíš pobavil a potěšil, a ne někoho, kdo vykládal Písmo a velmi vážně je napomínal a vedl k pokání a k víře, jako to dělal Simeon. Během celé své služby tak Simeon zakoušel mnohá protivenství a musel čelit velkým těžkostem.

V církvi v té době panovaly zvyky mnohdy odlišné od dnešních. Úřady v církvi bývaly do jisté míry formální záležitostí s politickým a sociálním obsahem. Sbory byly ovládány farníky nebo farní radou. V kostele byly lavice, kde měl každý své označené místo, a na konci lavice byla dvířka, která se zamykala, aby si někdo cizí nesedl na něčí místo.

Protože se farníci nemohli formálně zbavit Simeona jako kazatele, dělali, co mohli, aby mu službu znepříjemnili. Po celé roky odmítali poslouchat jeho kázání, a dokonce také zamykali lavice, aby nemohl přijít nikdo jiný a jeho kázání poslouchat. Když si Simeon za vlastní prostředky zapůjčil židle a dal je do uliček, farníci je vyházeli. Někdy dokonce zamkli dveře kostela a nechali stát lidi, kteří přišli poslouchat Simeonovo kázání, na ulici.

Mnozí univerzitní studenti Simeona pomlouvali, rušili shromáždění, během jeho kázání házeli kameny do oken kostela nebo povykovali na ulici před kostelem. Posmívali se těm studentům, kteří chodili Simeonova kázání poslouchat a zesměšňovali je před ostatními.

Dlouhých dvanáct let Simeonovi jeho vlastní farníci nedovolili kázat na nedělních večerních shromážděních. Věnoval proto nedělní večery (a později páteční odpoledne) výuce studentů, aby z nich byli co nejlepší kazatelé. Učil je, jak vykládat Písmo a jak si připravovat dobré kázání. Později začal svá kázání a vyučování uspořádávat do sbírky jednadvaceti svazků, která nese název Horae homileticae (Hodiny homiletiky) a je vynikajícím výkladovým komentářem celého Písma od Genesis po Zjevení. Z této sbírky je také následující článek, výklad známého verše Jan 3,16.

Až po mnoha letech se situace ve sboru na delší dobu stabilizovala, takže si Simeon mohl v roce 1816 zapsat do svého deníku: Konečně nastal klid a do sboru chodí mnohem více lidí než kdy dříve.

Simeon se nechtěl smířit s všeobecně špatnou úrovní kázání, kterou viděl kolem sebe. Proto se snažil připravit pro kazatele nástroj, který by jim umožnil co nejlépe se na kázání připravit. Nechtěl proto jenom publikovat svá kázání, ale připravoval a publikoval na šest set osnov (které nazýval „kostrami“), které měly naučit kazatele, jak rozdělit text Písma a jak z textu získat hlavní myšlenku a body kázání. Osnovy obsahovaly také mnoho biblických odkazů a návodů k praktickým aplikacím. Kazatelé potom mohli sami vyplňovat tyto „kostry“ masem Božího slova a používat je k Boží slávě.

Ovšem Simeonova práce se neomezovala jenom na sbor a univerzitu. Jeho touhou bylo šířit Boží slovo do celého světa. V roce 1799 se stal jedním ze zakládajících členů ‚Africké a Východní misie‘. Jeho jméno je spojené i s dalšími misijními organizacemi jako je např. Biblická společnost.

Jeho touha vidět zbožné a Písmu oddané kazatele na kazatelnách anglikánských církví ho vedla k tomu, že v roce 1833 založit Simeon Trust, který měl toto úsilí podporovat i po jeho smrti. On sám opustil kazatelnu až dva měsíce před svou smrtí.

Na začátku své služby byl Charles Simeon haněn a pronásledován pro své pevné evangelikální přesvědčení. Na konci svého života byl v celé anglikánské církvi známý a přijímaný ze stejného důvodu – pro své pevné evangelikální přesvědčení. Skrze své velké dílo ‚ač zemřel, stále mluví‘ a vyhlašuje (jak stojí na jeho náhrobku v Cambridgi), že se rozhodl „neznat nic jiného, než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného (1 K 2,2).

- jk -