Verze pro tisk

 

  • A nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích. (Jk 4,13-17)

S přibývajícím věkem každý ví, že život je jako pára, objeví se a zmizí. Nikdo z nás nemá záruku zítřka, natož dalšího roku nebo desítek let života. Život, ať je jak chce dlouhý, je z hlediska věčnosti pomíjivý jako závan větru. Dnes můžeme být plni síly, zdraví, ale již zítra může být všemu konec. Teď si říkáte, proč se zabýváme tak pesimistickými myšlenkami?! Protože ten, kdo o pomíjivosti života nepřemýšlí, není optimista, ale ignoruje důležitost přípravy na vlastní smrt, před níž neunikne. Ať se nám to líbí nebo ne, nemůže žít správným životem ve světle věčnosti. Jakub chce, abychom si uvědomili, že nikdo z nás neví, kdy náš život skončí, a proto bychom měli žít před Bohem v pokoře a aktivně s vírou naplňovali Jeho vůli. V předchozích oddílech nám Jakub radil jak žít harmonicky čistým životem a jak řešit mezilidské konflikty. Jakub nás usvědčuje z nedůslednosti a stálého koketování se světem:

  • Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. (Jk 4,4)

Nabádá nás:

  • Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře! Bědujte, naříkejte a plačte! Váš smích ať se obrátí v pláč a vaše radost v žal. Pokořte se před Pánem, a on vás povýší. (Jk 4,7-10)

Jakub se staví proti duchu lidské arogance, pýchy a svébytnosti v otázkách k budoucnosti. I když se lidé hlásí k víře, žijí stejně jako lidé ve světě. Jak výstižná jsou slova:

  • Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1J 2,15-17)

Jakub poukazuje na to, že i v církvi vládne duchovní arogance. Kde kdo plánuje, aniž by bral v úvahu vlastní smrtelnost. Všichni dobře známe Lukášovu (Lk 12,19-20)ilustraci podobenství prosperujícího občana, který sám sobě říká: jsem soběstačný, mám spoustu zásob a finančních jistot na mnoho let, je čas, abych si odpočinul a něco si užil. Bůh mu ale řekl: „Blázne! Dnes v noci umřeš. Čí bude, co sis nachystal?“

Podívejme se společně na 4 oblasti pomíjivosti života, jak nám je představujeJakub:

1. Život je jako pára

Jakub nám připomíná, že plány, které děláme dnes, se zítra nemusí uskutečnit. Kdo z nás ví, co se stane v příští minutě? Z toho vyplývá, že:

A. Život je křehký

Ten, kdo si myslí, že je možné plánovat si život podle vlastních představ, je na velkém omylu. Ze dne na den, v jediném okamžiku se může vše změnit. Vůbec neříkám, že bychom měli neustále myslet na svoji pomíjivost všeho, na čem nám dnes nebo ještě záleží. Nikdo z nás nebude navěky mladý, silný, zdravý a prosperující. Podobná sebedůvěra je, jak říká Jakub nejen zhoubná, ale i hříšná. Můžete si říkat, že z podobných myšlenek můžeme zmalomyslnět nebo dokonce podlehnout depresi. Ale ani pozitivní myšlení bez Boha nás na možnost životních ztrát a zkoušek nepřipraví. Proto máme žít tak, abychom si bez ustání uvědomovali, že jsme zcela závislí na Bohu.

B. Život je krátký

Vše co má počátek je z hlediska věčnosti pomíjivost. I kdybychom žili sto nebo tisíc let, náš život by byl konečný a proto i krátký. To není teorie relativity času, ale realita lidského bytí. Proto Mojšíš říká:

  • Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. (Ž 90,12)

Moudrost jak využívat každý den pro Boží slávu nás můžeme naučit pouze náš Spasitel a Pán.

C. Smrt je jistá, vše ostatní je nejisté

Statistická pravděpodobnost smrti je sto procent. Každý zemře, z čehož vyplývá, že dříve nebo později bude stát tváří tvář před svým Stvořitelem a Jeho soudem. Tato informace by měla v každém člověku vyvolat potřebu zjistit, co ho po smrti čeká! Ve skutečnosti je tomu právě naopak – většina lidí na svůj konec nemyslí. Žijí tak, jako by měl jejich život trvat v nezměněné podobě navždy. I když se denně vidí smrt tváří v tvář ve zprávách o nehodách na dálnicích, přírodní katastrofy, nenadála úmrtí z nejrůznějších příčin, kdy nikdo z nich neví, zda se ještě dnes vrátí do svého domova, zda ještě uvidí své nejbližší, spěchají životem tak, jako by právě oni na konečné stanici nemuseli nikdy vystoupit. Je to neuvěřitelné, ale přirozeného duchovně mrtvého člověka nezajímá, kde končí přítomnost a kde začíná věčnost. Co může být pro život důležitější, než odpověď na otázku odkud jsem přišel a kam jdu? Nebýt připraven na to, co je pro člověka stoprocentní jistotou, je biblicky řečeno bláznovství a hon za větrem. Jen Bůh ví, odkud vítr vane. Bez Boha se nikdo neobejde, ať tomu věří nebo ne, protože:

2. Bůh je svrchovaný

Z toho vyplývá, že my svrchovaní a svébytní nejsme. Problém lidské existence není v tom, že si plánujeme budoucnost, ale problém je v tom, že plánujeme přítomnost i budoucnost bez Boha. Plánovat máme, jak je psáno na mnoha místech: (Lk 14,28-32; Ř 15,20-28) Písmo o pracovitosti a moudrém hospodaření mluví často. Finanční plány, pokud jsou činěny v závislosti na Bohu, jsou příkladem odpovědného hospodaření s prostředky, které nám Bůh svěřil. Není na škodu myslet na zadní kolečka i na svůj konec. Úspory, životní pojištění, či sepsání poslední vůle není projevem nedostatku víry. Projevem odpovědnosti je zajištění budoucích potřeb svých nejbližších pro případ nemoci či ztráty zaměstnání. Měli bychom mít finanční rezervu na nečekané výdaje v domácnosti. Dnes je jednoduché získat nejrůznější půjčky, moudřejší však je, půjčkám se vyhýbat. Ani nejlepší a nejzodpovědnější zajištění pozemské existence by nemělo být náhradou za naši naprostou závislost na Bohu. Nikdy bychom neměli zapomínat na to, když mluvíme a plánujeme budoucnost, že naše plány se mohou naplnit jen: „Dá-li Bůh.“ Nejdůležitější životní lekce se dá shrnout následovně: Bůh je Bůh, já Bůh nejsem. On je svrchovaný a svébytný, já svrchovaný nejsem, protože On kontroluje budoucnost; budoucnost nekontroluje nikdo z nás! Ekonomie se může zhroutit lokálně i globálně, stejně se mohou zhroutit penzijní systémy, může dojít k nečekanému vývoji politických změn a událostí, může zasáhnout přírodní katastrofa, nemoc, a jak se říká – zbydou nám jen oči pro pláč. Důvěra v Boží svrchovanost, že vše spěje k Jeho konečnému plánu, je naše jediná jistota. Jaká cesta to bude, nikdo z nás neví. Vše, co v životě konáme, bychom měli činit tak, abychom byli ochotni přijmout vše, co ruky Boží přichází. Našim životním průvodcem je náš Pán, Ježíš Kristus. Celý život bychom měli zasvětit předsevzetí, že vše co děláme, konáme pro Boží slávu, ne pro slávu člověka. Jemu vše patří náš život, naše schopnosti, naše obdarování a tvořivost.

3. Pýcha je velký hřích, který sužuje nás všechny

Jakub nás napomíná:

  • Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích. (Jk 4,16-17)

Nezapomínejme na to, že vše co máme, čeho jsme dosáhli, přichází od Boha skrze Jeho milost. Pokud si toto neuvědomujeme a Bohu neprokazujeme patřičnou úctu, dopouštíme se vážného hříchu. Vše se může v okamžiku změnit a nezáleží na tom, zda žijeme v chatrči nebo v paláci. Písmo nás upozorňuje na to, že svět nás může obdivovat, je snadné stát na vrcholu slávy zapomenout na toho, kdo nám to vše umožnil. Bůh vše může změnit, vše nám může odebrat a obrazně i doslovně, pak se můžeme jít pást jako král Nebúkadnesar v knize Daniel, ve 4. kapitole.

O Napoleonovi se říká, že to byl vojenský génius, ale pýcha předcházela jeho pád. Předtím, než napadl Rusko, jeho přítel jej odrazoval. Když bylo jasné, že Napoleon své úmysly nezmění, přítel mu připomněl známé přísloví: „Člověk míní, Pán Bůh mění.“ Na to prý Napoleon odsekl, „Já míním i měním.“ To byl počátek konce Napoleonových úspěchů. Bůh netoleruje lidskou pýchu do nekonečna. On je Pánem každé situace:

  • On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. (Dn 2,21)

Jak tedy máme žít správně s vědomím pomíjivosti života, s vědomím, že Bůh je svrchovaný, abychom nebyli náchylní k pýše?

4. Jediný správný směr je pokorná poslušnost ve všem, co souvisí s Boží vůlí

Kdo žije a plánuje jinak, dopouští se hříchu nevěry. Vědět a nekonat co je správné je hřích. Většina věřících i nevěřících vidí hříchy světa, které nějakým způsobem porušují přímo Boží přikázání. Nesuďme, ale také nezapomínejme, že z Božího rozhodnutí bylo některým odpuštěno a jiným dovoleno žít dál v hříchu. Jejich víra, či spíše důvěra v sebe sama, je odsuzuje. Hřích je nejen to co je zakázané, ale i to, co je přikázané a my se tím neřídíme. Například máme milovat své bližní, ale nemilujeme se ani uvnitř vlastní rodiny, natož lidí, s nimiž jsme v přímém kontaktu. O jejich potřeby fyzické i duchovní se nezajímáme. Je jasné, že se nemůžeme celý den start jen o potřeby lidí kolem nás. Ale nemáme zapomínat milovat Boha a své bližní. Nestačí nikomu neubližovat, protože obyčejná lhostejnost a slepota k potřebám jiných nás odsuzuje. Když se podíváme do nitra našich církví, zjistíme, že sotva 20 % lidí pracuje pro blaho zbývajících. A příjemci, i když by sami mohli přiložit ruku k dílu, jsou ke službě druhých kritičtí a neustále si na něco stěžují. Jinými slovy – starají se jen sami o sebe (Lk 10,25-37; Lk 16,19-31). Bůh každého z nás obdařil nějakým darem, ke službě ostatním, pokud dary zanedbáváme a hřivny zakopáváme, nejsme Božími služebníky a dopouštíme se hříšného chování. Kdo si přichází do církve, aby mu církev poskytla to, co právě potřebuje, ten se obvykle stává kritickým konzumentem a nikoliv služebníkem. Boží služebník by měl začínat svůj den s myšlenkou – Bože, zde jsem, jsem připraven činit tvoji vůli. Co mohu udělat dnes? Dej mi oči, abych vnímal lidi stejně, jako je vidí Pán Ježíš Kristus, jako ovce bez pastýře:

  • Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně ať vyšle dělníky na svou žeň!“ (Mt 9,36-38)

Naší modlitbou by mělo být: Bože, dej mi srdce plné soucitu, abych uměl milovat. Ať nezapomínám na službu ve vlastní domácnosti, vůči svým dětem, v manželství, v zaměstnání, vůči lidem s nimiž se každý den setkávám, ti všichni potřebují povzbuzení. Pamatujme si, že Bůh chce, abyste sloužili, a kdo sám sebe nevydává, žije v hříchu.

Na závěr dvě otázky k zamyšlení:

1. Protože jsme obvykle vůči vlastní pýše slepí, jak se jí můžeme bránit? Jak se projevuje biblická pokora?

2. Je zřejmé, že nemůžeme vykonávat vše, co patří ke křesťanské službě. Jak poznáme, co od nás Bůh očekává?