O prázdninách jsme si vyjeli do slovenských hor. S krosnami na zádech jsme prošli část středního Slovenska, turisticky málo objevenou oblast, kde na jednoho návštěvníka připadne několik medvědů. Spali jsme v začouzených chýších a v noci jsme poslouchali myši, jak přehrabují naše zavazadla a hledají sýr. Pro mnohé z nás to bylo poněkud náročné, počasí se zhoršovalo den ze dne stejně jako vztahy v poměrně velké skupině deseti lidí. Protože většina z nás byla věřících, dohodli jsme se, že začneme den společnou modlitbou a četbou části Písma. Podobně jsme chtěli trávit i večer. Pouze Tomášovi se nechtělo přizpůsobit se ostatním.

Jednou ráno jsme si chtěli zazpívat společnou píseň, Tomáš se prostě zvedl a provokativně odešel. Měl jsem mu to za zlé a celý den jsem nebyl schopen se mu podívat do očí. Přišel za mnou a omluvil se mi. Mluvili jsme o tom, co prožívá a proč se tak chová. Uzavřeli jsme příměří. O dva dny později se rozpršelo a na krajinu padla hustá mlha. Před námi byl prudký výstup na hlavní hřeben. Tomáš byl první, kdo zůstal pod horami a odjel zpátky do Čech. "Mám už mokré boty," vymlouval se. "A nemám na vás náladu", dodával jsem v duchu za něj. Tomáš odjel i přes uzavřené příměří. Necítil se prostě mezi námi svobodně.

I když na světě žijí miliardy lidí, zůstávají tito lidé jednotlivci, osobnostmi, individualitami. Každý je originál. Člověk se podobá volně rostoucím solitérním dubům na rozlehlých loukách anglických parků. Člověk není vyčíslitelný počtem metrů krychlových jako dřevo z běžného porostu určeného k vykácení. Každý jedinec má křídla k létání, ne proto, aby mu je někdo vzápětí oškubal nebo přistřihl. Je to vždycky smutný pohled, pokud pozorujeme ptáka neschopného letu. Nehoda, nemoc nebo smrt z něho sají život. A my lidé se vzájemně připravujeme o schopnost vzlétnout. Písmo neříká: "Omezujte jedni druhé a dávejte pozor, aby vám nepřerostli přes hlavu." Písmo říká: "Jedni druhé za důstojnější mějte." To znamená, že bychom se měli potkávat jako létající bytosti bez obav, že vzdušný prostor bude přetížen, a že by tudíž mohlo dojít k srážce letounů. Kde panuje skutečná svoboda, nemůže dojít k leteckému neštěstí, protože pravá svoboda nikoho neomezuje ani neohrožuje.

Velmi často si někoho vytipujeme pro naše osobní cíle a ambice. Nebo si vytvoříme o druhých lidech nesprávné představy a vkládáme do nich falešné naděje. Snažíme se, aby ti druzí postupně přistoupili na naše požadavky a přizpůsobili se nám. Je to manipulace, byť často jemná a něžná doprovázená sladkými úsměvy. Zpočátku se nám dobře daří zmíněného člověka držet u sebe a vyvolat v něm dojem, že to, co chceme my, chce i on. Pak však nadejde okamžik osamostatnění. Zmanipulovaný člověk najednou vyletí z hnízda s pocitem, že vypadl z nepříjemného žaláře. Rozchod emancipovaného s pěstounem se zpravidla neobejde bez hořkosti a citového zranění na obou stranách. Nakonec však není vyhnutí. Člověk musí jít sám. Byl tak i stvořen.

Až budete někdy v Římě, nenechte si ujít Sixtinskou kapli. Dobře si povšimněte Michelangelova Adama. Umělec ho zachytil několik okamžiků po stvoření. Jeho tvář i ruka vyjadřuje touhu po Bohu, Stvořitel se však vzdaluje a Adama opouští. Součástí života je totiž samostatnost, odpovědnost a svobodné rozhodování. Tyto atributy Bůh daroval člověku a neponechal si je ve své správě. Protože je Bůh původcem i dárcem svobody, chce, abychom i my jej napodobovali v mezilidských vztazích tím, že nebudeme brát lidem svobodu, soukromí i možnost volit mezi životními alternativami.

Když jsem se vrátil z hor, uvědomil jsem si, že jsem se proti Tomášovi provinil. Nutil jsem ho k něčemu, na co neměl náladu. A přitom o nic nešlo. Byli jsme na dovolené. Napsal jsem Tomášovi dopis. Prosil jsem ho o to, abychom mohli i nadále zůstat přáteli.

- MSk. -