Verze pro tisk

(2. Pokračování "O zkaženosti člověka" ZOD-60)

Svrchovanost Boha a základní myšlenka předurčení nebo vyvolení je věčné téma, které často vyvolává bouřlivé diskuze. Pokud je správně pochopeno, oslavuje Boha tím nejvyšším způsobem. Jeho absolutně neomezená moc by v nás měla vyvolat nepopsatelný úžas a zavřít nám ústa. On je přece ten, který vše stvořil a udržuje v existenci svým Slovem! Nic není z nás, vše má původ v Něm:

  • Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?' Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen. (Římanům 11,35-36)

My všichni jsme byli stvořeni k jedinému účelu z něhož všechny ostatní účely naší existence vyplývají:

  • Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. (Deuteronomium 6,5)

K Bohu bychom měli přistupovat v naprostém úžasu, s bázní a s třesením, protože jsme hříšní. Každý, kdo částečně spatřil Boží Majestát se zhroutil:

  • Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, (Zjevení 1,17)

Smyslem našeho bytí je v úctě a bázni milovat a oslavovat Boha. Poslechněme si jak Hospodin hovoří ke Svým povolaným, k Pravému Izraeli:

  • Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavící peci utrpení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám." (Izajáš 48,10)

Boží sláva patří jen Jemu a nikdo mu ji neodejme. Bůh se rozhodl svoje milovat - ne z povinnosti, ale z vlastní vůle a kvůli Sobě. Sám nás učí jak se máme modlit: Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi! Jen z Jeho vůle můžeme být vytaženi z bahna hříchu v němž jsme si svévolně hověli nebo hovíme. Proto, když už nás k Sobě přitáhl - znovuzrodil a regeneroval, zůstávejme v bázni, radujme se z Jeho milosti a konejme dobré skutky pro Jeho Boží slávu.

  • - s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fil. 2,12-13)

Taková řeč Pána Ježíše Krista je přijatelná pro málokoho a nebyla přijatelná ani pro samotné učedníky:

  • A řekl: "Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (Jan 6,65-66)

Když Ježíš Kristus vynesl Svoji dekretivní vůli, a Pán má právo takový výnos vydat, mnoho učedníků ztratilo zájem a přestali s Ním chodit. Vžijme se na chvíli do Petrovy situace. Ten se zbylými učedníky viděl odchod nespokojených učedníků. Jistě by hrklo i v nás, kdybychom stáli na místě zbylých učedníků. A teď si představme, že v této napjaté situaci se na ně obrátil Ježíš se slovy:

  • "I vy chcete odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. (Jan 6,67-68)

Petrovi bylo jasné, že není jiného východiska než Pán Ježíš Kristus. Petr pochopil, protože mu to zajisté zjevil Duch Boží, že vše je plně v rukách Božích a ne lidských!

Když Martinu Lutherovi jeho teologičtí vrstevníci vytýkali, že by se učení o Boží Svrchovanosti v otázce vyvolení mělo tlumit, protože odrazuje od Krista "potenciální - nadějně nové" věřící, Luther odpověděl: "Ať je tomu tak". Vězme, že Boží plány nelze zmařit lidskou taktikou.

Jestliže odporujeme Boží dekretivní (vynesené) vůli, podléháme přeludu jisté lidské svrchovanosti, že je Boží vůle jaksi podmíněna naší vůli. K Bohu můžeme přijít jen tehdy, když jsme k Němu přitaženi - a to nám může být dáno jen z nebes. Všechny naše tělesné a duševní kvality a talent máme od Boha. Jistě, můžeme se svobodně rozvíjet, ale nejprve musíme mít co rozvíjet. Když mám hudební hluch pak jej nerozvinu i kdybych "hrál" bez ustání. Když nemám talent Haškova formátu, mohu trénovat do nekonečna a jako hokejový brankář stejně neobstojím. Podobné to je v duchovní oblasti. Není-li nám dáno (umožněno) spojení s Bohem již z nebes, jestliže nám Bůh neobřezal srdce, nevyměnil srdce kamenné a nestvořil nové srdce masité, nevložil do nitra Svého Ducha, neznovuzrodil, neprobudil k životu spolu s Kristem, jestliže nás duchovně nevzkřísil, potom se můžeme namáhat sebevíc a budeme se jen potácet ve víru falešných nadějí, učení a náboženských směrů i s křesťanskou nálepkou.

Rozvoj naší svobodné spolupráce s Bohem skrze víru, která podmiňuje ospravedlnění, spasení, posvěcování, a uvedení do slávy je umožněn, tedy podmíněn, jednostranným - monergickým Božím svrchovaným rozhodnutím t.j. předurčením a předzvěděním na věčnosti jak je od věků zapsáno v knize života. Podívejme se na souběžný verš:

  • Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne (elko) Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6,44)

V posledním dnu jde o tělesné vzkříšení - vykoupení těla. Nás ale nyní zajímá sloveso - "elko = přitáhnout". Nejprve si musíme uvědomit, že není ani jeden, kdo by hledal Boha, jak stojí v Písmu. Naše porušenost - naprostá duchovní zkaženost nám hledání Boha zabraňuje. Proto musíme být k Bohu přitaženi, doslovně přivlečeni. Sloveso "elko" neznamená "přemlouvat", jak jsem se kdysi také domníval. Přemlouvání totiž vždy počítá s rozhodnutím přemlouvaného. Sloveso "elko" je podobně použito v následujícím verši:

  • Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? (Jakub 2,6)

Zde je "elko" přeloženo jako "vláčet". Ani to neznamená nějaké přemlouvání, ale jistou tvrdost.

Obdobný výskyt je v dalším verši:

  • Když si její páni uvědomili, že tím přišli o svůj zisk, uchopili Pavla a Silase a vlekli je na náměstí před městskou správu. (Skutky 16,19)

I tento význam je hodně vzdálen nenápadnému jemnému přemlouvání nebo ovlivňování. Ježíšův svrchovaný zásah na kříži byl tou nejrazantnější záchrannou akcí v historii nebe a země. Vyvlekl duchovně mrtvé a bezvědomé z bahna světa. Duchovně mrtvý člověk není schopen se pro Boha rozhodnout, proto o jakési duchovní vůli nemůže být ani řeč, ta neexistuje. Mrtvola nemá vůli! Je to Bůh, kdo dal svým vyvoleným duchovně mrtvým bezpodmíněně nové masité srdce s nímž už neodolatelně po Bohu svobodně toužíme. Obrozená vůle duchovně vzkříšeného člověka chce věřit a plně se spolehnout na očistnou práci Pána Ježíše Krista. Skrze tuto osobní aktivní víru regenerovaného člověka Bůh spasí, ospravedlní, posvětí, a dovede do slávy, protože vzal na sebe všechny naše hříchy. Kdysi jsem věřil, že Bůh-Duch svatý přemlouvá všechny lidi, aby činili pokání a obrátili se ke Kristovu spásnému kříži. Dnes vím, že duchovně mrtvého člověka přemluvit nelze. S duchovní mrtvolou není žádná komunikace o duchovních záležitostech možná. Doveďme představu "přemlouvání" do důsledků.

Kdyby Boží Duch mírně přemlouval neznovuzrozené duše, jak to, že jedni se přemluvit dají a druzí ne? Jedni uvěří, druzí ne. V čem vězí rozhodnutí? Kdo se rozhoduje? Je to lidská ctnost nebo citlivost? Je to inteligence? Hledání smyslu života? Osvícení? Touha? Víra? Ať odpovíme jakkoliv, zabředneme do problému Božího předurčení ještě více a uspokojivou odpověď pohřbíme ještě hlouběji.

Pokud Bůh přemlouvá všechny stejně přesvědčivě, potom jedni mají ve svém přirozeném kamenném srdci jakousi duchovní kvalitu, která uposlechne Boží přemlouvání a druzí jí postrádají. Potom se znovuzrození mají čím chlubit a spasení není milostí, ani darem, ale osobním rozhodnutím vycházejícím z nitra ještě duchovně mrtvého člověka. Připustíme-li takovou možnost, potom je účinnost Boží oběti (t.j. znovuzrození) podmíněna skutkem lidské víry. Znovuzrození je však podmíněno jen Božím svrchovaným rozhodnutím; naše víra je podmíněna znovuzrozením z Ducha; naše spása je podmíněna naší vírou.

Napadá mě ještě jedno přirovnání. V bankách a v hotelech mívají pro hosty bezpečnostní schránku, trezorek na cennosti a dokumenty. Ten se otvírá dvěma klíči. Jedním obecným, který má pokladník nebo recepční, a druhým osobním, který dostane zákazník. První, obecný klíč, umožní otevření kterékoliv schránky pod podmínkou, že se zákazník rozhodne "dootevřít" trezor druhým klíčem. Oba klíče musí být použity současně, obě podmínky musí být splněny. Ježíšova oběť na kříži by mohla představovat první podmínku, první klíč, kterým Ježíš Kristus umožnil všem lidem "dootevřít" ještě uzamknutá nebesa. Účinnost Boží oběti by potom byla podmíněna následným lidským "činem - skutkem víry". Druhý klíč by představoval naše rozhodnutí, naši víru, osvícení, touhu, potřebu, jakousi nutnou ctnost, kterou někdo má a jiný nemá... Jedni věří, aby byli znovuzrozeni a druzí věří, protože už jsou znovuzrozeni. U jedněch je znovuzrození podmíněno vírou; u druhých je víra podmíněna znovuzrozením. Jedni věří, že přirozený, duchovně mrtvý člověk svým "ano" nebo "ne" spolurozhoduje o duchovních věcech, totiž o svém případném znovuzrození; druzí věří, že přirozený člověk nemůže chápat duchovní věci, ale že ze svrchované Boží vůle z Ducha narozený již duchovně živý člověk řekne jen své výhradní "ano". Obě stanoviska mají protikladný pohled na Boha i na člověka. Bible ale učí, že k nebi i peklu je jenom jeden klíč, který vlastní Svrchovaný Bůh:

  • Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře. (Zjevení 3,7)

Bůh Svoji svrchovanost a slávu s nikým nesdílí; o tom, kdo je spasen rozhoduje pouze On.

  • Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2,8-10)

Milost, spasení a víra jsou Boží Svrchované dary, které nemůžeme vybudit žádnou lidskou ctností, protože duchovně mrtvý člověk žádné duchovní ctnosti nemá. Teprve když nás Bůh oživí, znovuzrodí, duchovně vzkřísí, regeneruje, jenom tehdy můžeme uvěřit a konat připravené Boží skutky. Víra potvrzuje naše ospravedlnění. Otec nás vyvolil, Syn vykoupil a Duch svatý udržuje obnovené srdce. Kdybychom měli čekat až se sami o své vůli skloníme, nikdy se spásy nedočkáme.

Blaze člověku, který se stále bojí Boha, ale kdo zatvrdí své srdce, upadne do neštěstí. (Přísloví 28,14)

Ještě několik veršů, které potvrzují, že Bůh má své vyvolené, ty, kteří jsou od stvoření světa zapsáni v Jeho knize života:

  • Avšak Hospodin přilnul jenom k tvým otcům, zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo, vás, ze všech národů, jak tomu je dnes. (Deuteronomium 10,15)

Zde Hospodin mluví k národu, který má jméno Izrael tj. "Zápasí Bůh". Bůh svoje vyvolené k sobě přitáhl nejstrašnějším zápasem, který podstoupil na kříži Sám, bez lidské pomoci, bez lidské spolupráce! Dnešní církev je Abrahamovo potomstvo. Abraham je duchovním otcem mnoha národů, každého znovuzrozeného.

  • Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví. (Žalmy 33,12)

V tomto verši opět vidíme, že je to Bůh kdo někoho volí a ne člověk. Bůh nikdy nevolí celé etnikum, nevolí každého příslušníka. Přesto jsou etnika více nebo méně zakotvena v Bohu. Národ nemusí vždy znamenat jen jedno etnikum. Boží lid ze všech národů, Žid, Řek, muž, žena, svobodný, otrok, tvoří jeden svatý národ, protože jsou sourozenci v Kristu:

  • Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petr 2,9)

Vyvolení a Starý zákon:

Podívejme se na další verše, zabývající se Božím svrchovaným vyvolením:

  • Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu. (Žalmy 65,5)

Starozákonným svatým, Pravému Izraeli, měl být princip vyvolení znám:

  • Hospodine, rozpomeň se na mě pro přízeň, jíž svůj lid zahrnuješ, navštiv mě svou spásou, abych směl spatřit dobro tvých vyvolených, abych se radoval radostí národa tvého, abych společně s tvým dědictvím o tobě s chloubou mluvil. (Žalmy 106,4-5)

Z Žalmu jasně vyplývá, že spasení je od Boha - navštiv mě svou spásou; není podmíněno lidským rozhodnutím, které by Boží práci udělalo účinnou. Dále, Šalamoun chce spatřit dobro tvých vyvolených. Židé, kteří patřili k Pravému Izraeli, kteří patřili Abrahámovi duchovně, nejen tělesně, věděli, že jen Bůh volí své dědice. Jen ten kdo odkazuje své vlastnictví rozhoduje o dědicích.

Když Ježíš mluvil s Nikodémem také mu řekl, že se musí znovu narodit. Na to Nikodém odpověděl, jak se to může stát? a uslyšel:

  • Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? (Jan 3,10)

Ježíš od Nikodéma tuto znalost očekával a požadoval. Nejsou to jen verše o vyvolení, které měly Nikodéma přesvědčit, ale především verše následujícího typu:

  • A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ezechiel 36,26-27)

Toto je úplně stejný proces duchovního znovuzrození, duchovního vzkříšení, regenerace, obřízky srdce, jako dnes v novozákonné době. Vyvolení Židé dodržovali zákon ne proto, aby byli spaseni, ale protože už spěli ke spasení. Dobré skutky věřících bylo Boží dílo tehdy, a je jím i dnes. Pravý Izrael se mohl aktivně řídit Božími nařízeními, protože to učinil Bůh, který jim vyměnil srdce. Pravý Izrael, když ještě chodil v hříších, ke svému duchovnímu znovuzrození nepřispěl ničím. Duchovně byl mrtvý, proto nečinný.

Nejzřetelnější vyvolení vidím v regeneraci Saula. Víme, že Saulovo znovuzrození bylo mimořádné, jedinečné a neopakované. Přesto jsou v jeho ospravedlnění prvky, které jsou společné všem nevěřícím. Saul netoužil po Ježíši, nehledal Jej, právě naopak, jel do Damašku zatknout Židy, kteří uvěřili v Krista. A co se nestalo? Ježíš Kristus se mu zjevil, aniž by Jej Saul o to prosil. V Saulovi nebyla žádná duchovní ctnost, kterou by Bůh mohl použít, nebylo v něm nic, co by Boha přitahovalo nebo nutilo k výběru Saula. Spíše naopak. Saul měl mnoho falešného duchovna, ale rozhodně neměl víru v Pána Ježíše Krista. Dokonce měl v srdci nenávist k Pánu Ježíši Kristu a přesto byl znovuzrozen! Všichni znovuzrození, dříve než byli znovuzrozeni, nenáviděli Pána Ježíše Krista, podobně jako Saul. Jediný důvod pro Saulovu spásu bylo Svrchované Boží rozhodnutí a vyvolení:

  • Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku ... (Galatským 1,15)

Saul se nerozhodl pro Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Bůh se rozhodl zjevit Saulovi Svého Syna! Saul byl vyvolen ještě před tělesným početím, před svým narozením i znovuzrozením, protože byl odvěků zapsán v Boží knize života. Tak je to s každým člověkem, který byl a bude znovuzrozen z Boží milosti - darem a bez zásluh - zadarmo. V témže okamžiku kdy byl Saul znovuzrozen, také uvěřil, ne později, ne dříve. Znovuzrození podmiňuje víru; víra nepodmiňuje znovuzrození. Prvotnost znovuzrození není časová, ale logická. Pavel dostal namísto srdce kamenného nové masité. Bůh mu vložil do nitra Svého ducha. Bůh učinil, aby nesl radostnou zvěst o Ježíši Kristu všem národům. A to vše, aniž by měl špetku víry v Ježíšovu práci na kříži, která jej vyvlekla z otroctví hříchu. Pavel obdržel bezpodmíněně nové srdce, byl znovuzrozen, proto uvěřil ku spáse. To se paradoxně událo když jel zatýkat Boží vyvolené do Damašku!

Protiřečí si některé verše?

Jistě vám přichází na mysl mnoho veršů kde se v podstatě říká - kdo uvěří bude spasen. Zde je jeden příklad:

  • Pak je vyvedl ven a řekl: "Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?" Oni mu řekli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě." (Skutky 16,30-31)

Zde Pavel a Silas radí žalářníkovi rozkazovacím způsobem - Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen - jakoby duchovně mrtvý mohl uposlechnout rozkaz uvěřit v Krista. Kdyby byl tento typ veršů na téma spasení jediný v celé Bibli, potom uvěření v Krista ještě duchovně mrtvým člověkem by vskutku podmiňovalo spasení. Jenže z mnoha jiných veršů víme, že víra v Ježíše Krista je podmíněna znovuzrozením; a tak víra potvrzuje nového Božího člověka, jenž vírou spěje k vyvrcholení spásy - k vykoupení těla.

Když Pavel se Silasem odpověděli žalářníkovi věř, nepřímo řekli musíš být znovuzrozen. Spásu přinášející víra je naše aktivita, kterou logicky předchází Boží aktivita, totiž naše znovuzrození. Pro nás je přirozenější apelovat na lidskou aktivitu - věř, než na Boží aktivitu - Bože obnov mu srdce. Veršům musíme rozumět souběžně, nikdy protichůdně.

Způsob spásy

  • 'každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen'. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: 'Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!' (Římanům 10,13-15)

Nikdo nemůže být spasen bez zvěstování evangelia. Nejprve jsou vysláni evangelisté, ti tu musí být a proto Bůh vystrojil Pavla a následně i nás. Ti evangelium zvěstují, nespasení je slyší, a někteří, kteří slyší, uvěří a aktivně vzývají a přijímají Pána, protože byli znovuzrozeni a osloveni výhradně Boží aktivitou. Řetězec spásy pokračuje:

  • Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izajáš říká: 'Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?' (Římanům 10,16)

Proč jedni, kteří slyší evangelium jsou znovuzrozeni a uvěří, a druzí jsou ponecháni v duchovně mrtvém stavu? Se spásou je to obdobné jako s Ježíšovým podobenstvím o svatební hostině - Matouš 22,1-14. Nikdo z pozvaných pozvání nepřijal (šli svojí cestou) a jen málokdo z pozvaných byl vyvolen:

  • Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán. (Matouš 22,14)

Mnozí jsou zváni ke Kristu. Ať už to bylo zvěstování ve starozákonní době nepřímo zákonem, nebo dnes v novozákonní době přímým zvěstováním evangelia, všichni Spasitele odmítají. Nikdo, tehdy ani dnes, sám od sebe nepřijímá pozvání, protože všichni jsou duchovně mrtvi. Nikde v těchto verších podobenství není napsáno, že by pozvaní byli hodni svatební hostiny nebo, že by některý z pozvaných pozvání přijal. Co se stane všem kdo pozvání, tehdy skrze zákon a dnes skrze evangelium odmítají?

  • ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. (Římanům 2,12)

Nikdo nezahyne nespravedlivě proto, že nebyl vyvolen; zahyne spravedlivě, protože svévolně hřešil. Zde bychom měli varovat, že katastrofální stav je předstírat přijmutí pozvání na svatební hostinu. Pozvání "přijmout" tělem, tedy vlastním rozhodnutím, které nemůže být motivováno Boží Slávou, ale nutně musí být motivováno osobním prospěchem. Nikdo z přirozenosti po Boží Slávě přece nedychtí! K nim patří ti, kteří přicházejí a nejsou na svatbu oblečeni v Krista. Ti jsou vyvrženi do temnoty. V novozákonní církvi i v starozákonním Izraeli je, a bylo dost těch o nichž Boží slovo říká: vyšli z nás ale nebyli z nás, vlastně nikdy nevěřili.

Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno. (2. Petr 2,21)

Ještě jednou. Znovuzrození přichází výhradně z trojjediného Boha: Z Otcova vyvolení, Synova vykoupení a z Ducha svatého, jenž neustále obnovuje srdce:

  • Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Římanům 9,16)

Zbývá ještě jedna skupina lidí. Víme, že všichni nebyli pozváni zákonem nebo evangeliem ke svatební hostině. Bylo a je mnoho lidí, kteří neměli, nebo ani dnes nemají potuchu o Kristu ani o evangeliu - prostě nikdy neslyšeli. O nich Písmo říká:

  • ... Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; (Římanům 2,11)

O kapitolu dále, však Pavel Římanům upřesňuje, že není kdo by nehřešil:

  • Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; (Římanům 3,23)

Ten, kdo neslyšel a hřešil, zahyne bez zákona, zahyne bez evangelia. Nezahyne proto, že neměl to privilegium slyšet, ale proto, že svévolně hřešil. Podle Písma však hřešil každý.

Je Bůh spravedlivý?

Když tedy všichni do posledního, včetně vyvolených, zasluhují zahynutí daleko od Pána, kde je potom Boží spravedlnost? Boží myšlení není jako myšlení lidské. Kdyby Bůh vyvolil jistou skupinu hříšníků a jen by nad nimi zamhouřil oči, potom bychom měli proč se bouřit proti nespravedlivému elitářství. Jak tedy mohou nespravedliví vstoupit do věčného života s Bohem, aniž by Bůh porušil Svou spravedlnost? Nespravedliví musí být nejprve ospravedlněni Božím svrchovaným a nepodmíněným rozhodnutím:

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Římanům 8,28-30)

Vyvolení hříšníci, které by bez Božího zásahu čekalo jen peklo, jsou ospravedlněni tím, že jsou povoláni podle Jeho rozhodnutí a vyhlédnuti k tomu, aby přijali podobu Ježíše Krista.

  • jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Římanům 3,24)

Mnoho lidí o suverenitě Božího předurčení a vyvolení nechtějí ani slyšet a dokonce kvůli ní obviňují Boha z nespravedlnosti. Uvažujme jednoduše. Kdo mne nutí abych hřešil? Kdykoliv jsem lhal, nemohu nikoho vinit kromě sebe. Svědomí mě nejen předem varovalo, ale potom i obvinilo. Co s tím? Když se budu snažit být dobrý, stejně se mi to nepodaří, protože brzy znovu zhřeším. Přinutí mne k tomu moje vnitřní sklony, jak Bible říká - úskočné srdce. Sám své srdce nemohu očistit. Čisté z nečistého nemůže vzejít. Levhart si nevymaže skvrny, Etiopiec sám od sebe nezbělí i kdyby chtěl. Očisťující záchrana, operace srdce, musí přijít zvenčí. To může udělat jenom Boží Duch. Až očistu vykoná, dá nám nové srdce, a to už přijímá Kristovo vykoupení - chce jej přijmout. Když se k Němu obrací, také v Něho věří. Uvěřil jsem, že mne Kristus vykoupil, že mne Otec vyhlédl pro Krista a věřím, že mne Duch svatý, kterého vysílá Kristus obnovil a obnovuje. Chcete být také obnoveni Duchem svatým? Opravdu chcete? Buďte jako žalářník! Věřte v Pána Ježíše Krista! Tak jako mne nikdo nenutí hřešit, tak mě nikdo nenutí abych nepřijal Pána Ježíše Krista vírou. Teď se může zdát, že popírám co jsem právě napsal. To se nám jen zdá, vždyť biblické verše stojí vedle sebe nikdy proti sobě! Když opravdu v srdci sami uvěříte, tak je to důkaz, že jste byli Duchem znovuzrozeni. Navždy!

  • a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (Jan 10,28-29)

Rozbor pojmů předurčení a vyvolení:

Učení o Svrchovaném Božím vyvolení je nejčastěji spojováno s kalvínstvím. Jistě, Kalvín stál na straně predestinace, tedy předurčení, ale rozhodně nebyl první. Luther psal o bezpodmínečném předurčení dříve a obšírněji než Kalvín. Více než jedenáct století před Lutherem učil o předurčení Augustin. V Kalvínově díle není doktrína o předurčení nadřazená ostatním doktrínám.

Otázkám předurčení a Božího vyvolení se nemůže vyhnout žádné církevní učení kterékoliv křesťanské denominace. Predestinace je biblický termín. Poslechněme si Pavla:

  • Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha,jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. (Efezským 1,3-12)

Zde se slovesa časují v podstatě jen ve 3. osobě, a co se týká nás, vše je v trpném rodě. Tak bychom se měli vyjadřovat. Místo "uvěřil jsem", bych měl říkat, "z milosti mi Bůh obřezal srdce abych uvěřil". Hned bychom měli otázku spasení ve správném pořadí.

Problém nevězí v tom, zda Bible učí nebo neučí o předurčení; problém vězí v tom, co tento pojem znamená a jak mu rozumíme.

Pro jedny, je Boží plán předurčení dokonalý v tom, že se musí splnit. Boží dekretivní vůle, Jeho výnos zůstává nepodmíněn a absolutní:

  • Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí. (Přísloví 19,21)

Tomu lidová tvořivost říká: "Člověk míní, Pán Bůh mění."

Pro druhé Bůh "předurčuje" podle toho jak se člověk zachová. Boží "předurčení" je tedy podmíněno budoucím lidským rozhodnutím.

Předurčení nezahrnuje jen člověka, ale veškerou historii živého a neživého, viditelného a neviditelného stvoření. Předurčení, které se týká člověka nebo andělů říkáme vyvolení. Boží vyvolení má dvě strany. První strana je pozitivní a týká se těch, kdo jsou vyvoleni a nejsou ponecháni volbám svého kamenného srdce. Druhá strana je negativní a týká se těch, kdo jsou Bohem ponecháni volbám svého kamenného srdce. Spasení vězí v bezhříšnosti. Bezhříšnost vyvolených spočívá v Kris- tu ne v nich samotných. Bůh se mohl rozhodnout, že nespasí nikoho. I toto rozhodnutí by bylo úplně spravedlivé.

Záchrana vyvolených byl nejtěžší Boží aktivní čin. Ježíš umíral na kříži, aby zastoupil vyvolené v potrestání. Na záchraně svých vyvolených je Bůh aktivní v záměru i akci. Co se týká zavržení je Bůh aktivní v záměru, ale pasivní v akci - ponechává hříšníky svým zvráceným sklonům. Ti na svém zavržení sami aktivně a namáhavě pracují. Vyvolení k věčnému životu je pozitivní svrchované předurčení - projevuje se Boží aktivitou. Vyvolení k zavržení je negativní svrchované předurčení - projevuje se Boží pasivitou. Tato asymetrie spočívá v Boží aktivitě v případě vyvolených a v Boží pasivitě v případě zavržených. V obou případech však vždy jde o svrchovaný Boží záměr:

  • Vám, kteří věříte, je (Kristus) vzácný, ale nevěřícím je to 'kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným', ale i 'kamenem úrazu a skálou pádu'. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu - k tomu také byli určeni. Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petr 2,7-9)

Takové verše potvrzují podvojné předurčení. Bůh má vše pod kontrolou, On má prvenství ve všem. Narození dvojčat - Jákoba a Ezaua je nám příkladem:

  • ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto, a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: 'Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl (nenáviděl).' Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ,Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.' Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Římanům 9,11-13,16)

Boží odmítnutí není nikdy zlomyslné. Odmítnutí ani nepatří do oblasti spravedlnosti a nespravedlnosti. To, že běžně neplatíme dluhy dlužníků není z naší strany ani spravedlivé ani nespravedlivé. Kdybychom se smilovali a za některého bychom dluh splatili, tak bychom projevili slitování, rozhodně ne spravedlnost nebo nespravedlnost. Spravedlivé je, zní to tvrdě, jak si kdo ustele tak si lehne. Celé lidstvo, si ustlalo v cele smrti, daleko od Boha.

Co je přijatelnější? Nechat všechny spravedlivě zahynout, nebo milostivě zachránit některé? Vyvoleným Bůh vyměřil milost, která nemaří spravedlnost, ostatním vyměřil spravedlnost.

Kdyby byl Bůh jen spravedlivý, všichni bez rozdílu by byli zavrženi, což po právu zasluhují. To by bylo rozhodnutí Boha jenž neuplatňuje milost.

Kdyby byl Bůh jen milostivý, všichni by byli spaseni bez rozdílu, což po právu nezasluhují. To by bylo rozhodnutí Boha jenž neuplatňuje spravedlnost.

Bůh je spravedlivý a milostivý. Uplatnil obě vlastnosti podle Své svrchované vůle z níž se nebude nikomu zodpovídat. Bůh není omezen ani vázán žádnými ani lidskými podmínkami. To by byl potom proměnný, omezený a konečný bůh, nebyl by ani Alfou ani Omegou.

Kdo je znovuzrozen?

Boží Syn, Pán Ježíš Kristus vykonává Otcovu vůli a říká:

Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. (Matouš 11,27)

Některým lidem je dáno, aby znali Otce i Syna, aby měli s Bohem blízké obecenství. Naše zakotvení v Bohu je podmíněno Kristovým a ne naším chtěním. První otázka, která napadne snad každého, je: "Kterým nebo jakým lidem je to dáno? Komu to Syn zjeví? Kdo jsou oni vyvolení?" Obávám se, že biblická odpověď z Ježíšových úst mnoho lidí neuspokojila. Jsou to prostě Ti, kterým to zjevit chce. Víme ale, že to nejsou ti, kteří se snaží a namáhají, protože potom by se mohli chlubit sami sebou, a ne darovanou Boží milostí skrze Ježíše Krista. Svrchovaný Bůh prostě dělá co se mu líbí. Co se líbí Jemu, je absolutně spravedlivé a neodvolatelné. Pochopme to správně. Bůh dělá to z čeho má potěšení, co se mu líbí; ne co se mu zlíbí. Snad nám pomůže další verš:

Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze. (Žalm 147,5)

Dokud v úplné odevzdanosti nepřijmeme tento verš, bude námi zmítat neklid a nejistota. První co musí křesťan s naprostou důvěrou pochopit je, že Boží stezky nepochopí, a že z Božího slova nemůže nikdo udělat technologii spásy. Teprve až se smíříme s naší omezeností, až se smíříme s tím, že ne vše podléhá naší lidské, časem a prostorem omezené logice, až se zbavíme našeho antropocentrického přístupu k evangeliu, pak se staneme svobodnými a Bůh bude i pro nás Tím Nejvyšším. Nezapomínejme, že náprstek nikdy nepojme konečný oceán; jak by mohl pojmout nekonečný oceán Boží moudrosti.

Veršů, které obsahují slovo "vyvole- ný", je velké množství:

A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebylo by zachráněno žádné tělo; ale kvůli vyvoleným budou ony dny zkráceny. (Matouš 24,22)

Ať tento verš interpretujeme futuristicky jako "budoucí velké soužení", nebo historicky jako "soužení kolem roku 70, kdy padl Jeruzalém", vždy jde o Boží plán a záměr. Soužení je zkráceno kvůli Božím vyvoleným, jinak by nezůstal z pronásledovaných Židů nikdo na živu.

Bůh má vše pod kontrolou. V Sodomě se Abrahám odvážil smlouvat s Hospodinem, aby kvůli svévolníkům nezahladil celé město. Abrahám začal s padesáti spravedlivými a Hospodin slíbil, že nezahladí Sodomu kvůli deseti spravedlivým; můžeme směle říci, že v Sodomě nebylo ani deset vyvolených.

Jak z uvedeného vyplývá, když se přirození lidé zdržují v blízkosti vyvolených, požívají jisté posvěcení a dočasnou "ochranu". Nicméně studujeme vyvolenost dále:

Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. (Matouš 24,24)

Platí totéž co v předešlém verši. Ať tento verš popisuje budoucí nebo historickou událost, někteří jsou vyvoleni Bohem, a právě proto se těší neodvolatelné Boží ochraně před klamem a svody. Kdyby totiž selhali a podlehli pokušení, potom by se zhroutilo Boží vyvolení. Nikdo nemůže Ježíši vytrhnout ty, které Mu dal Otec. Boží člověk o svoji spásu nemůže nikdy přijít.

Jak poznáme kdo je Bohem vyvolen?

Lidé si často myslí, že když je někdo vyvolený, je "za vodou" a může si dělat co se mu zlíbí. To je veliký omyl. Vyvolenost se totiž projevuje následovně:

Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? (Lukáš 18,7)

Vyvolenost se pozná neutuchající modlitbou. Ne na jevišti před zraky lidí, ale v soukromí v uzavřeném pokojíku. Tolik lidí řekne - co já chudák mohu dělat, když už je o mně "beze mne" rozhodnuto na věčnosti? To je stejná nedomyšlenost jako kdybych řekl - proč bych jedl, když je mi dáno ještě padesát let života? Předurčeny nejsou jenom cíle, ale i prostředky - dílčí cíle. Křesťanství není fatalismus. Bohem fatalismu je přece neosobní osud. Bohem absolutní jistoty je osobní Biblický Bůh.

Věřme, a budeme spaseni. Nikdo nám přece nebrání věřit! Když nevoláme dnem i nocí, není to naše vlastní rozhodnutí a pýcha? Nerozhodl se snad Ezau dobrovolně prodat své prvorozenectví? Neponese za to následky?

Nesnažme se pochopit nepochopitelné. Proto volejme dnem i nocí a budeme vědět, kde je naše místo. Když si uvědomíme, že nezáleží na tom kdo chce, kdo se namáhá, ale na tom, kdo se smilovává, potom obrátíme svoji pozornost ke Kristu a přestaneme myslet na sebe. Co vás více uklidní? Že jste v Kristu protože jste se pro Něj rozhodli a přijali jste Jej, anebo že On se rozhodl pro vás a přijal vás? Co je pevnější - Boží objektivita, nebo naše subjektivita? Kolikrát jste pochybovali o svých běžných denních rozhodnutích? Opravdu si myslíme, že můžeme udělat správné duchovní rozhodnutí sami o sobě?

Shrňme krátce oba pohledy na vyvolení.

1. Podmíněné vyvolení

Boží vyvolení je podmíněno lidským "svobodným" rozhodnutím přijmout za- stupující oběť Ježíše Krista a věřit. Je podmíněno skutkem víry. "Svobodná vůle" je aktivována člověkem. Tento pohled "chrání" Boha, aby nebyl obviněn z nahodilého "nespravedlivého" výběru hříšníků. Tento arminský, nebo semi-pelagianský pohled na vyvolení obyčejně nevyvolává námitky, protože je v souladu s lidským chápáním spravedlnosti, systémem odměny a trestu.

2. Nepodmíněné vyvolení

Bůh nemůže být omezen žádnou vnější podmínkou, protože se smilovává nad kým chce, a koho chce, toho ponechává svému hříchu:

Neboť je psáno: 'Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.' Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ,Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.' Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Římanům 9,13-16)

Toto je kalvínský, nebo augustinský pohled. Apoštol Pavel předpokládal, že Svrchované Boží vyvolení vyvolá nesouhlas u většiny lidí. Proto námitku "o nespravedlnosti Boha" řeší předem:

Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! (Římanům 9,14)

Kdyby Pavel učil Boží vyvolení které je podmíněné lidskou vírou, vůbec by se o lidských námitkách nezmiňoval. Podmíněnému Božímu vyvolení lidé neodporují. Také si všimněme, že Pavel cituje starozákonní Exodus 33,19 "Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji" tedy, svrchované Boží vyvolení není nic nového nebo novozákonního, ale jediný Boží plán spásy kterékoliv historické doby, kterému měli dobře rozumět i Židé pod zákonem.

Lidská snaha oživit duchovně mrtvého člověka je stejně nemyslitelná, jako snaha oživit zesnulého. Mrtvý Lazar neměl žádný nárok na tělesné oživení. Oživení nemohl přijmout, ani odmítnout; mrtvola je netečná. Na mrtvého může Bůh Ježíš Kristus "jen" zavolat:

"Lazare, pojď ven!" Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte odejít!" (Jan 11,43-44)

Oživený, tím že je proměněn, projevuje aktivitu, může vykročit. Podobně, duchovně vzkříšený, novězrozený začne projevovat duchovní aktivitu skrze víru, skrze duchovní zrak. Začne duchovně chodit. To, že Bůh Lazara tělesně oživil a miliardy zemřelých ne, nepatří do kategorie "spravedlnost versus nespravedlnost", stejně tak nezapadá do této kategorie skutečnost, zda se někdo do tohoto světa tělesně narodí nebo ne. Totéž platí i v duchovní oblasti. Obojí - tělesné i duchovní narození je pouze ve Stvořitelově Boží pravomoci. Neexistující nebo mrtví o sobě nemohou rozhodovat.

Jací mají být vyvolení?

Nemálo lidí, když vidí obzvláště věkem starší novězrozené Boží dítě, namítají: "Ty si většinu života světsky užíváš, pak zavoláš k Bohu, a máš to dobré! To je snadné, to si nezasloužíš". Bible má odpověď:

Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! (Římanům 8,33)

Kdyby bylo Boží vyvolení podmíněno lidským rozhodnutím, potom bychom se měli proč chlubit, byla by v nás jakási duchovní ctnost kterou by nevěřící neměli. Znovuzrození mají být jiní:

Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. (Koloským 3,12)

Boží vyvolení nemají být výbušní, mají být pokorní vůči bližním a neválcovat je duchovní nadřazeností a znalostmi. Vyvolení Boží mají především budovat církev a ne sami sebe.

Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. (1 Tesalonickým 5,9)

Vyvolení nejsou určeni k tomu, aby propadli Božímu hněvu. Z toho plyne, že mnohé duše nejsou určeny k milosti, ale k Boží spravedlnosti.

Za udělení milosti je zodpovědný Bůh; Bůh je zde aktivní v záměru (milostivě vyvolil) i akci (zemřel za vyvolené a udržuje je ve víře).

Za ponechání ve stavu daleko od Pána je zodpovědný také Bůh, ale za hřích, který člověka odděluje od Boha, je zodpovědný každý sám; Bůh je zde aktivní v záměru (spravedlivě pomíjí ty, které chce), ale pasivní v akci (neprodukuje v lidském srdci hřích, aktivně totiž hřeší člověk.)

Proč věříme?

Zamysleme se nad zdánlivě jednoduchou otázkou Proč věříme? Jsme inteligentnější nebo citlivější než ostatní? Protože známe lépe Písmo než ostatní? Protože máme větší hlad a žízeň po Bohu než ostatní? Protože je naše srdce duchovně vnímavější než jiných lidí? Protože jsme se sami rozhodli a jiní ne? Varujme se skryté pýchy. Ústy můžeme hlásat jen Boží milost beze skutků, ale někde v koutku duše můžeme chovat nárok na spásu, a domnívat se, že na ni máme větší právo než zločinci, "podvodníci a tuneláři" tohoto světa. Nemáme! My věříme, protože nás Bůh vyvolil, abychom nepropadli Jeho spravedlivému soudu. Když si uvědomíme, že nás Bůh regeneroval, přestože nemusel, protože na znovuzrození nemáme žádný nárok, není možné než vyjádřit Bohu vděčnost a poslušnost. Nevím proč zrovna vy nebo já. Nevím ani, proč jsme zrovna my přišli na tento svět. S tím se nic nedá dělat, to je Boží vůle!

Jak je to s dětmi a těmi kdo nikdy neslyšeli?

Kdybychom zastávali podmíněné arminsko-semi-pelagianské vyvolení, potom odpovíme velmi mlhavě, protože ani děti, ani ti co nikdy neslyšeli, nemohou splnit podmínku víry, která je v tomto systému nutná, aby se Ježíšova obětní smrt stala účinnou, aby byl člověk znovuzrozen.

Kalvinsko-augustiánské učení o ne- podmíněném vyvolení také považuje víru jako nutnou podmínku k ospravedlnění, posvěcení, spasení a uvedení do slávy; ale v tomto systému víru a vše co z ní aktivně plyne podmiňuje duchovní znovuzrození, což je výsostné Boží rozhodnutí, ne lidské! Bůh znovuzrodí z Ducha jen ty, kteří jsou zapsáni v knize života. Víra je tedy lidské svobodné rozhodnutí, ale až po regenerační operaci duchovně mrtvého srdce. Vše dobré je tedy Boží dar:

... smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Římanům 12,3)

Každý, kdo je od věčnosti zapsán v Beránkově knize života bude spasen ať zemřel v dospělosti nebo dětství, ať žil kdekoliv a v kterékoliv historické době. Nepochybujme o Boží spravedlnosti:

A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zjevení 20,15)

Kdo je zapsán v knize života o tom rozhodl Bůh. My víme bezpečně jen to, že z vlastní přirozenosti Boha nehledá žádné dítě ani žádný dospělý ať žijí v zemi a době kde se evangelium hlásá nebo nehlásá. Bezpečně také víme, že Boží slovo je jedním z instrumentů, které Bůh používá při operaci duchovního vzkříšení:

Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. (Jakub 1,18)

Víra v Boží slovo dokazuje znovuzrození. Jak mohou uvěřit v Toho, o kom neslyšeli?... Kdo neslyšel ten nevěří.

Jak je to s verši v nichž se rozhoduje člověk?

Je mnoho veršů, které popisují aktivitu člověka:

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zjevení 3,20)

Tyto verše musí být v souladu s ostatními verši, protože nejsou v Bibli osamoceny. Kdyby byly, potom by platilo arminské podmíněné vyvolení. Reformovaná teologie nepodmíněného vyvolení učí, že člověk spolupracuje aktivně s Bohem až po znovuzrození, které je výhradně Boží jednostranný skutek.

Kdo tedy zaslechne a kdo Kristu otevře? Jistě ne každý. Kristův hlas zaslechnou jen Jeho vyvolení:

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (Jan 10,27-29)

Kdo slyší a otevře Pánu Ježíši je jen ten, koho milostí přitáhl Otec, kdo patří do Kristova stádce. Nepodmíněné Boží vyvolení stále platí. Duchovně mrtvý, ten koho Otec nepřitáhl, a ponechal napospas vlastnímu hříchu, ten neotvírá, neslyší, nezná Krista, protože nebyl znovuzrozen:

Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. (Jan 10,26)

Bůh si přitahuje lidi následujícího typu:

A Izaiáš má odvahu říci: 'Dal jsem se nalézti těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali.' (Římanům 10,20)

Nikdo nevykonal žádný dobrý skutek, kterým bychom se Bohu zalíbili natolik, aby nás znovuzrodil. Nikdo není znovuzrozen protože má větší touhu po věčném životě, než někdo jiný:

ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: "Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu". (1. Korintským 1,27-30)

Nikdo nám nebrání nevěřit. Nikdo nám nestojí v cestě. Vždyť se povzbuzujeme - Věř v Ježíše Krista, věř že se obětoval za Tebe, Tvé hříchy nesl.

Bůh stvořil a vyvolil všechny makro i mikro události ve světě viditelném i neviditelném, na nebi i na zemi. Ty jsou Bohem nadekretovány, řízeny a udržovány. I rozpad posledního atomu přesně zapadá do věčného Božího záměru. Kdyby se cokoliv ve viditelném i neviditelném světě přihodilo bez Božího záměru, vše by se zhroutilo. I ta sebenepatrnější a bezvýznamnější udá- lost ve veškerém stvoření by byla jako virus v počítačovém systému. Stvoření bez záměru nemá účel a přestává být stvořením vůbec.

Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních. (Žalmy 135,6)

Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. Od východu povolávám dravce, ze vzdálené země muže své volby. Jak jsem slíbil, tak to uskutečním, jak jsem si předsevzal, tak to splním. (Izajáš 46,9-11)

Bůh je autorem historie. Co dodat? Boha nemůžeme posuzovat jako člověka. Bůh je svébytný, člověk není.

- pst -