Zápas o duši:

Deset lekcí z nemocničního lůžka

Verze pro tisk

 

Nedávno jsem strávil 30 hodin v nemocnici. Z tohoto článku je vám asi jasné, že jsem naživu, a detaily vás mučit nebudu. Cítím se dobře. Dostalo se mi dobré péče, jasné diagnózy, několika nových léků a dovolení, abych pokračoval ve svém obvyklém životním stylu.

Nerad bych tuto zkušenost promarnil, a tak jsem přemýšlel o lekcích, které jsem si z ní vzal, a o užitku, který mi přinesla. Možná, že když něco z toho sepíšu, pomůže vám to, až přijde váš čas.

Všechno jsou to věci, se kterými jsem potřeboval pomoc od Boha. Byl jsem překvapen, jak těžké pro mě bylo na cokoliv se soustředit, a tedy jak zranitelný jsem se cítil duchovně. Jsem zvyklý upínat svou mysl na Boží pravdu, obzvláště Jeho sliby, a přemáhat tak pokušení strachu a zloby. Ale když je těžké se soustředit, je těžká i důvěra. Nemyslete si tedy, že to, co zde budete číst, přišlo nějak jednoduše. Nepřišlo.

1. Nestěžujte si na prodlevy a neefektivitu nemocničního provozu, když se vám dostává lékařské péče, která stonásobně přesahuje péči dostupnou v 90 % světa

Místo toho, abyste se soustředili na skutečnost, že sestra nepřichází na vaše zavolání nebo že muž ve vedlejší posteli chrápe nebo že se vám hadička od infúze přetáčí nebo že došel led, přemýšlejte o skutečnosti, že před 150 lety byste byli pravděpodobně mrtví. A kdyby ne, úpěli byste v bolesti, která by nešla zmírnit, a nebyl by žádný morfin, aby vám ulevil. Neměli byste ponětí, co s vámi je, nebo zda už umíráte.

„Všechno dělejte bez reptání“ (Fp 2,14). Pavel řekl, že když nebudeme reptat, budeme svítit jako světla uprostřed pokřiveného světa – včetně potřebného světa medicíny.

2. Nenechte se duchovně ochromit neustálou záplavou zvuků, hluku, televize a slov, které vás v nemocnici obklopují

Překvapila mě ta nepřetržitost zvuku. Možná to jiní lidé tak nevnímají, ale já to vnímal téměř neustále. I uprostřed noci. Sestry si povídaly. Ošetřovatelé, kteří přišli posloužit mému spolubydlícímu, konverzovali ve tři ráno, jako kdyby bylo odpoledne. Televize bez přestání řvaly. Téměř neustále se ozývalo podivné pípání, bzučení i hučení. Toužil jsem po tichu.

Pro mého ducha to byla zkouška. Právě ve chvílích, kdy jsem se potřeboval ztišit a uvědomit si, že Bůh je Bůh, bylo mé srdce vyvedeno z rovnováhy nějakým vyrušením. To mě překvapilo. Připravilo mě to o pozornost. Musel jsem se modlit, soustředit se a recitovat si Písmo, abych nabyl duchovní stabilitu. „Ochraňuj můj život, vysvoboď mě!“ (Ž 25,20)

3. Neutíkejte se k televizi

V nemocnici je to ta nejjednodušší věc. Je tam televize u každé postele. Je tak blízko jako tlačítko u hlavy. Doma televizi nemám, ale důvodem tohoto rozhodnutí (a ani této mé rady) není strašák sexu a násilí. Důvodem je spíše rafinovaná a všechno prostupující, odlidšťující banalita většiny televizních programů.

Když jsem poslouchal to, co měl puštěné pacient vedle mě, nešokovala mě smyslnost, ale prázdnota toho všeho – trivialita, hloupost, dětinská mělkost. Všichni dospělí lidé jednali, jako kdyby život byl kabaret. A to vše v porovnání se strašlivým stavem člověka vedle mě. Co hůř – v porovnání s velkolepostí a velikostí a zázrakem lidské duše a jejího vztahu ke Stvořiteli světa.

Neuchylujte se k povrchnosti. Věnujte se čtení nebo poslouchání nebo přemýšlení o věcech, které povznášejí duši, a spojte ji se slávou, kterou představuje, a Slávou, pro kterou byla stvořena.

„Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem“ (Ko 3,1-2).

4. Modlete se za pacienty kolem vás, a pokud je to možné, zeptejte se svého spolu-pacienta, tak abyste ho neurazili, zda by vám dovolil se za něj modlit. A řekněte mu o naději v Ježíši

Pokusil jsem se o to s tím ubohým mužem vedle mě, avšak nebyl jsem s tím spokojen. Bylo mu tak zle. Ale zkusil jsem to. A než jsem odešel, napsal jsem mu něco do knihy, kterou jsem mu tam nechal, zatímco jsem prosil Pána, aby mu požehnal. To samé jsem udělal pro sestru, která mi tak laskavě a s úsměvem sloužila.

Nikde nejste náhodou. Toto bylo organizováno shůry. Nemáte ponětí, co může to nejjednodušší svědectví o Kristu způsobit.

„Budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce [před doktory, sestry a pacienty] pro mé jméno. To vám bude příležitostí k svědectví“ (Lk 21,12–13).

5. Uvědomte si, že soustředit se na Boží sliby při fyzické bolesti je těžké, a proto je třeba většího úsilí

Není to jen záplava zvuků, co dezorientuje naši duši. Je to bolest. Nechci, aby vás to zaslepilo. Právě to, k čemu potřebujeme Boha, může naši vizi Boha zamlžit.

V tomto bodě je důležité, abyste měli ve svém srdci několik velmi jednoduchých, krátkých biblických pravd o Bohu, které byste si mohli připomínat. Dlouhé komplexní argumenty o Boží svrchovanosti a dobrotě nebudou v této situaci fungovat, protože bolest je příliš matoucí. Nedovoluje mysli pracovat na plné obrátky.

Potřebujete toto: „Hospodin je můj pastýř.“ Tečka. „Kristus vydal sebe samého za mě.“ Tečka. „Nikdy tě neopustím.“ Tečka. „Pro Hospodina není nic příliš těžké.“ Tečka. „Všechno vede k dobrému.“ Tečka. Jsou to takové bílé kaménky s vaším jménem. A vy je držíte v rukou, zatímco sténáte a čekáte.

6. Požádejte přítele nebo člena rodiny, aby vám pomohl

Náhlost hospitalizace obvykle způsobí, že je pacient dezorientovaný a neschopný přemýšlet jasně o všech aspektech toho, co se s ním děje. To platilo o mně. Bylo třeba klást otázky a moje mysl nebyla v plné síle.

Potřeboval jsem obhájce. Byla tam moje žena, která kladla doktorům plno dobrých otázek. Doktory nemůže napadnout vše, co bychom měli vědět, abychom pochopili, co se stalo, a abychom žili v nadcházejících dnech moudře. Potřebujeme pomoct, abychom byli schopni klást správné otázky.

Nebojte se požádat o pomoc svého přítele a dát mu svolení, aby se zeptal na všechno, co ho napadne. „Vždyť jste údy téhož těla“ (Ef 4,25).

7. Pokorně přijměte skutečnost, že nosíte stejný nepadnoucí župan jako všichni ostatní

To je dobré pro nás všechny. Povětšinou máme nad svým vzhledem kontrolu. Můžeme se oblékat tak, že vypadáme důstojně a soběstačně.

Představte si rozdíl mezi Johnem Piperem v jeho sportovním saku, jak káže tisícům, a Johnem Piperem v modrobílé, vzadu se rozevírající nemocniční košili, jak se belhá v hnědých šlapkách a protiskluzových pantoflích na záchod a za sebou táhne stojan s infúzí.

To je velké připomenutí reality. Jsme všichni slabí, zranitelní, celkem prostí, fyzičtí jedinci, kteří jsou čím dál méně atraktivní. Ale Bohu buď dík: „... i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme“ (2. Korintským 4,16).

8. Ať vám bolest a utrpení vašeho těla a lidí kolem vás připomíná mimořádný morální úpadek a duchovní ohavnost hříchu

Římanům 8,18 – 25 chápu tak, že je to Pavlův komentář pádu v Genesis 3. Vysvětluje devastující fyzické vlivy morálního zla, které vstoupilo do světa skrze Adama, na stvoření. To znamená, že Bůh poddal svět fyzické marnosti a utrpení, aby tak zdůraznil morální a duchovní skutečnost.

Pavel říká: „Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti“ (Ř 8,20). Odkazuje na tuto „marnost“ jako na „otroctví zániku“ (Ř 8,21). Hrůzy a zvraty způsobené nemocí a neštěstím nejsou samy o sobě cíl. Je to společné sténání a práce k porodu (Ř 8,22). To znamená, že povedou k novému stvoření.

Všichni toto sténání sdílíme. Strašlivé sténání v případě nejhorších rakovin a zohavujících nehod. Pro Boží děti to není trest. Ten nesl Kristus. Nést fyzické znamení hrůz morálního zla je údělem každého člověka. Fyzická bolest ukazuje na to, jak ohavný je hřích.

Ať vám vaše sténání připomíná nemoc a znetvoření, ze kterého jste byli zachráněni – hřích.

9. Ať skutečnost, že se Ježíš zjevil coby dobrý lékař, je vaší duši sladká, a kažte si, že toto lehké momentální utrpení vám působí přenesmírnou váhu věčné slávy

Kristus stačí na každou situaci. V nemocnici je především lékařem. Matouš 4,23 říká, že byl schopen uzdravit „každou nemoc a každou chorobu v lidu“. A v poslední den „setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,4).

Měli bychom Ho bez váhání žádat o uzdravení a úlevu. Měli bychom Mu důvěřovat ohledně načasování Jeho odpovědi. Ale hlavně bychom si měli s radostí uvědomit, že nade všechny pochybnosti uzdravil tu nejhlubší nemoc všech, kdo Mu důvěřují – nemoc hříchu, která přináší zatracení. „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,31-32).

10. Modlete se, abyste nepromarnili nic z hodin strávených v nemocnici, nic z bolestí, nic ze strachů, nic ze vztahů, nic z tohoto období, které pozměnilo váš život

Satan chce udělat z této vaší zkušenosti v nemocnici zkušenost bezvýznamnou, prázdnou a nepodstatnou. Nedovolte mu v tom zvítězit.

Modlete se. Modlete se celý čas. Modlete se při přijetí. Modlete se při přesunu na lůžkové oddělení. Modlete se na lůžku. Modlete se ráno a uprostřed noci. Modlete se bez ustání.

Pravděpodobně nebudete schopni formulovat dlouhé, logicky propojené modlitby. Mysl i tělo čelí příliš mnoha útokům. Modlitby, které se potřebujete modlit, byly už v minulosti známé jako „modlitební výkřiky“ – krátká vylití srdce.

„Pomoz mi, Pane, Ti důvěřovat.“ „Smiluj se nade mnou, Pane, potřebuji Tě. Mohu stěží přemýšlet.“ „Zachraň mě, Pane, od nevíry a hříchu.“ „Věřím, Pane, pomoz mé nevíře.“ „Děkuji Ti za Tvou milost.“ „Děkuji Ti, Ježíši, že jsi mě miloval a vydal jsi za mě sebe samého.“ „Děkuji Ti, Otče, že v Kristu Ježíši pro mě není žádné odsouzení.“ „Použij mě, Ježíši, abych vyvýšil Tvou velikou cenu.“ „Uspokoj mě svou neochvějnou láskou, ať už se zde stane cokoliv.“

Ať Pán použije těchto deset lekcí z mé hospitalizace, aby vám pomohly nést ovoce pro Kristovu slávu.

Desiring God