Zápas o duši:

Nový evangelikalismus

Verze pro tisk

Každý věřící by měl vědět, že v současnosti existují dva typy evangelikálů, staří a noví. Ti staří, původní, stojí na biblických základech. Ti noví se odchýlili, ne v základním pohledu (názoru) na spasení, ale ve své ochotě přizpůsobit se názorům světa a přistoupit na nejrůznější doktrinální omyly. A tak ti noví prodávají svou víru za světské uznání a respekt. V této brožurce naleznete množství silných argumentů, které hovoří proti novým evangelikálům. Je to však zcela nezbytné, protože víra je znásilňována a sbory (církve) ničeny.

Pokud si některý čtenář uvědomí, že je součástí církve nebo hnutí, které směřuje do kategorie novoevangelikální, naléhavě vás kvůli Pánu prosím, nestavte se hned na odpor a s otevřenou Biblí prozkoumejte všechna fakta. Jestliže váš sbor zapadá mezi staré evangelikální církve, pak byste měli správně chápat všechny souvislosti, být svému sboru vděčni za jeho službu a mocně ho podporovat vroucími modlitbami.

V dnešní době jsou staří evangelikálové v menšině. Nebylo tomu tak vždy. Dříve vůbec neexistovali žádní noví evangelikálové. Avšak v současnosti je tento nový pohled stále dominantnější. Všeobecně vzato i velká většina charismatiků patří k novým evangelikálům. V této brožuře se pokusíme jasně zobrazit současnou alarmující scénu, a tak povzbudit věřící, aby zaujali správný postoj.

Zvláště v USA jsou staří evangelikálové označováni jako fundamentalisté. Evangelikálové nového stylu se v padesátých letech minulého století začali nazývat ‚novými evangelikály‘. Ve Spojeném království se výraz fundamentalista příliš nepoužíval. V Británii totiž vzbuzoval velmi nepříjemné pocity, protože fundamentalisté pro ně představovali evangelisty, kteří na týden přijedou kázat a obracet lidi na víru; ty, kteří uvěřili, zvou dopředu před shromáždění a uznávají jedině dispenzační směr jako správný pro každé společenství. Historický fundamentalismus jde samozřejmě mnohem dál. Je nám vnucováno, že nálepka fundamentalismu byla poprvé použita v Americe v roce 1920, kdy popisovala militantního evangelistu. Často slýcháme, že fundamentalista je rozhněvaný evangelikál. Bylo by ovšem poctivější říci, že fundamentalista je ten, kdo má starost o ochranu a zachování evangelia.

Je překvapivé, že v současné Británii se termín fundamentalista začíná používat mnohem častěji. Ti, kdo patří ke starým evangelikálům, jsou svými kritiky, novými evangelikály, označováni za fundamentalisty. Tak se opakuje situace z Antiochie, kdy „apoštolové byli poprvé nazváni křesťany“ (Skutky 11,26). Toto slavné označení dostali od svých kritiků. To samé se stalo i s termínem kalvinista – také pochází od těch, kdo kritizovali následovníky reformační doktríny.

Proč nás noví evangelikálové nazývají fundamentalisty? Je to z taktických důvodů. Vypadá to, že se rozhodli, že termín ‚nový evangelikál‘, kterým byli označeni svými americkými předchůdci, je příliš upřímný a uklidňující. Když se v té době Harold J. Okenga, uznávaný pastor z Bostonu, spojil s Carlem F. Henrym a Billy Grahamem, aby vedli americké evangelikály k liberálnějším postojům, chtěli být známi jako noví evangelikálové. Začali vydávat časopis Christianity Today (Křesťanství dnes) jako deník vlajkové lodi, která vyplouvá novým směrem. Do jisté míry se dalo souhlasit. Bylo zřejmé, že obhajují nové postoje a že tito evangelikálové nového stylu chtějí skoncovat s evangelikalismem starým.

Od počátku tohoto hnutí existovalo mezi oběma směry mnoho rozdílů. Noví evangelikálové byli spíše pro sbližování nežli oddělování. Mísili se s neevangelikály. Vyzývali věřící, kteří zakládali svou víru na Bibli, aby zůstávali v kompromitovaných denominacích a nezříkali se svých vlivných pozic v těchto kruzích. Studovalo se liberální učení a bylo vřele přijímáno, neevangelikálové byly bratrsky přijímáni jako skuteční křesťané. A tak brzy vzniklo množství nových směrů. Ta původní jasná linie mezi světskými a duchovními aktivitami byla vymazána a věřící začali být povzbuzováni, aby se zapojili do světské kultury, světským způsobem trávili volný čas a věnovali se světské zábavě.

Na samém počátku se zastánci nového evangelikalismu nestyděli vydávat knihy s tituly jako Nová evangelikální teologie. Představovali nový směr a chtěli, aby to všem bylo jasné. Avšak brzy noví evangelikálové zaznamenali nevýhody, které jim jejich vlastní označení přináší. Začali znít neortodoxně a zvláštně. Pro staré evangelikály bylo velmi snadné ukázat na rozdíly mezi starým a novým; ortodoxním a neortodoxním. Takže noví evangelikálové přestávali klást důraz na nový, a když hovořili o sobě, začali se nazývat pouze evangelikály a věřící starého stylu označovat jako fundamentalisty. Tak začali znít více ortodoxně. Pak už jen zbývalo dát termínu fundamentalista ten nepříjemný, negativní nádech a mohlo se zdát, že noví evangelikálové jsou hlavním proudem.

Právě to se děje v současné Británii (pozn. red.: brožura vyšla v r. 1995). Noví evangelikálové si osobují právo nazývat se jedinými evangelikály a věřící starého stylu nazývají fundamentalisty. Podle svých amerických vzorů popisují tento druhý termín tím nejnepříjemnějším způsobem. Jeden spisovatel byl v poslední době několikrát označen novoevangelikálními kazateli a učenci jako fundamentalista, přestože sám sebe tak nikdy neoznačil. Pokud nás tedy chtějí takto nazývat, pojďme si tento termín alespoň správně vyložit a nedovolit našim kritikům, aby přišli se svou vlastní definicí. Co je tedy fundamentalista a jsme i my fundamentalisté?

Na těchto stránkách chci stručně shrnout vysoce negativní prohlášení týkající se fundamentalistů ze strany nových evangelikálů, a pak poskytnout sedm klíčových charakteristických znaků skutečných fundamentalistů. Nejprve se ale podívejme na to, odkud tento termín pochází, a ptejme se, zda se jedná o biblický výraz a tudíž, zda se hodí jako „nálepka“.

V osmdesátých letech devatenáctého století vzniklo napětí mezi baptistickými sbory v Británii. To vedlo k Downgrade Controversy, rozdělení uvnitř baptistické církve. Do baptistické unie vstoupil teologický liberalismus, který v roce 1887 vedl k odchodu C. H. Spurgeona a dalších. Ti, kteří odešli, tak učinili v poslušnosti vůči Písmu, neboť věřili, že je to příkaz Páně, aby neměli obecenství s učiteli, kteří popírají inspiraci Písma a spasitelné pravdy evangelia. Nepřátelství vůči inspirované, neomylné Bibli a její evangelické zvěsti se rychle šířilo i v Severní Americe a v roce 1909 mnoho vedoucích kazatelů a profesorů teologických seminářů zaujalo pevné stanovisko. Vydali řadu svazků, které obhajovaly základní pravdy. Dva bohatí kalifornští ropní magnáti tento riskantní podnik financovali a vymínili si, že tyto knihy budou zdarma distribuovány pastorům a křesťanským pracovníkům nejen v Americe, ale po celém anglicky hovořícím světě. V letech 1910 až 1915 vyšlo celkem dvanáct knih, které obsahovaly mnoho článků od mnoha vedoucích osobností evangelikálního světa připravených postavit se proti modernismu. Byli mezi nimi jak američtí tak britští autoři jejich články naleznete v publikaci, která se jmenuje The Fundamentals (Základy).

Tento termín byl přijat na Světové konferenci o křesťanských základech (fundamentech) ve Filadelfii v roce 1919, kde se sešly tisíce kazatelů a příznivců. Brzy na to se „fundamentalismus“ stal oficiálním termínem pro připravenost bránit staré doktríny a standardy. Poprvé použil označení „fundamentalisté“ pro skupinu lidí redaktor amerického baptistického listu The Watchman Examiner, když v roce 1920 psal o kazatelích, kteří byli připraveni jít do „bitvy králů“ za své zásady (fundamenty). Brzy se stal tento termín běžně používaným a radostně ho přijali i sami fundamentalisté.

Fundamentalismus je velmi výstižné slovo, které vyjadřuje velkou oddanost základům biblického učení. V Židům 5,12 čteme o „abecedě Boží řeči“. Řečtina poukazuje na základní prvky soustavy nebo na základní učení. Ty jsou základní v tom smyslu, že jsou podstatné. Stojí na nich celá nadstavba Pravdy. Pokud nejsou srozumitelné nebo se překroutí či převrátí, všechno se zřítí. V nich je ustanoveno minimum Pravdy, které nelze zmenšovat a které musí přijmout každý, kdo se chce stát opravdovým křesťanem nebo žít jako skutečný věřící.

Toto minimum, které je nutné k uvěření a které nelze zmenšit, je natolik zásadní pro víru, že pokud ho lidé nemají, nesmíme je považovat za obrácené křesťany, a to nejen kvůli nim samotným (je nutné předejít duchovnímu klamu), ale i kvůli Pravdě. Neměli bychom uznávat jakýkoliv křesťanský sbor nebo skupinu, případně se s nimi spojovat, pokud zde toto minimální množství Pravdy Písma není přijímáno a není považováno za jedinou cestu ke spasení. Tyto podstatné, základní, počáteční, zásadní pravdy jsou to, co nazýváme fundamenty.

Skutečně obrácený křesťan, který svou víru zakládá na Bibli, může mít rozdílný názor na způsob, jakým je uspořádáno vedení církve, na uvádění pastorů do služby, na vidění konce světa nebo dokonce i na pořadí spasení, ale musí mít stejný pohled na základy (fundamenty), jinak totiž nemůže být považován za skutečného křesťana. Fundamentalista je ten, který zcela uznává důležitost základních pravd a věří, že bude stejně jako Timoteus setrvávat v tom, co se naučil.

Napsat seznam vynikajících fundamentalistů 20. století by bylo nemožné, protože těchto jmen je mnoho. Reprezentují všechny oblasti křesťanských názorů od arminiánů po kalvinisty, přes premileniální, postmileniální i amileniální …. Určitou výhodou pro čtenáře, kteří mají podvědomě spojené fundamentalisty s onou anglickou představou amerického evangelisty, který obrací lidi na víru, bude, že uvedeme pouze dva příklady kalvinistických učenců, kteří patřili k zastáncům fundamentalismu. Benjamin B. Warfield přispěl do Fundamentů svým článkem „Kristovo božství“. Jako profesor Princetonského semináře (USA), kde působil v letech 1887–1921, mocně obhajoval biblické křesťanství. Když v devadesátých letech devatenáctého století jeden presbyteriánský profesor zpochybňoval neomylnost Písma, vedl ve velké teologické bitvě kampaň za jeho vyloučení z denominace. Věřil, že víru je nutno obhajovat a křesťanské společenství musí být čisté. Jeho práce o deseti svazcích obsahuje mnoho silných argumentů a kritických studií na téma liberálních omylů.

J. Gresham Machen také patří k vynikajícím americkým reformačním fundamentalistům. I on se drží biblických zásad, jak se vyvarovat falešného učení. Byl také profesorem na Princetonu (od r. 1906), ale kvůli teologickému liberalismu se v roce 1926 rozešel s ostatními učiteli a začal působit na Westminsterském semináři. Zemřel v roce 1936. Ani jeden tento muž nestál o nálepku fundamentalisty, ale oba zaujímali pevný postoj.

Ve Velké Británii poválečného období stojí za pozornost několik jmen. Mezi reformovanými fundamentalisty jsou vysoce uznávaní (přestože by se žádný za fundamentalistu neoznačil) např. E. J. Poole-Connor, který patřil k neohroženým ochráncům základních pravd od předválečného období až do své smrti v roce 1962. Obhajoval jasný rozdíl mezi pravými a falešnými církvemi a neustále věnoval pozornost tomu, jak je v křesťanských kruzích překrucována pravda. A. W. Pink byl fundamentalista, který bojoval za pravdu a patřil k nejúspěšnějším, alespoň pokud jde o obrovské rozšíření jeho spisů plných jasně vyjádřených postupů, jak se oddělit od vlivu světa a omylů. Pinkova služba ovlivnila mnoho lidí po celém světě. Dr. Martyn Lloyd-Jones byl také zanícený bojovník za fundamentalismus, na konci padesátých let dvacátého století velmi silně varoval Boží lid před ekumenismem. Všichni tito muži jsou skuteční fundamentalisté, mocní ochránci a zastánci základních pravd, které jsou nezbytné ke spasení a k tomu, aby křesťanská víra přežila.

Někteří novoevangelikální pisatelé dnes prohlašují, že fundamentalisté nikdy neoslovili více než 10 % evangelikálních křesťanů. Proti tomu se musíme ohradit, neboť se jedná o zcela překroucené tvrzení. Ve skutečnosti totiž převážná většina obyčejných křesťanů, kteří věří Bibli, vždy patřila k fundamentalistům, a to až donedávna. Asi do šedesátých let dvacátého století byla většina těch, kdo se scházeli v evangelických sborech a společenstvích po celém světě, přirozeně fundamentalisté. Například by nikdy nesouhlasili s tím, že římští katolíci nebo teologičtí liberálové jsou všichni obrácení. Vždy se drželi toho, že ospravedlnění z víry je jediná možná cesta ke spasení. Vždy se měli na pozoru před neevangelikály, a to i v případě, že patřili do stejné denominace.

Problém nebyl s obyčejnými členy evangelikálních sborů, ale s duchovními. Velká většina navštěvovala školy, ve kterých nasákli teologickým liberalismem. Naučili se považovat neevangelikály za křesťany. V průběhu dvacátého století se počet nekompromisních starých evangelikálů značně snížil, až zůstala jen menšina těch, kteří zůstali věrni a neodchýlili se od biblických zásad. Jednotlivé sbory však stále zastávaly zdravé biblické názory, a to mnohem déle. Nicméně nezdravé vyučování těchto duchovních nakonec podkopalo instinktivní biblickou věrnost lidí a dnes už musíme jen konstatovat, že zbyla pouze hrstka „evangelikálů“, kteří jsou fundamentalisty v tom smyslu, jak o něm mluvíme.

Moderní pisatelé dělají chybu, když se pokoušejí zařazovat fundamentalismus k minoritním hnutím. Donedávna byl fundamentalismus vždy přirozeným názorem velké většiny obyčejných obrácených lidí. Zcela nepochybně je škoda, že termín fundamentalista je dnes spojován s náboženským pobožnůstkářem nebo politickým bojovníkem, vedeným náboženským fanatismem. Kdykoli se světská média snaží najít označení pro někoho, kdo prosazuje své názory vůči ostatním silou, nazývají ho fundamentalistou bez ohledu na to, o jaké náboženství se jedná. Málokdy je tento termín použit k popisu lidí, kteří touží praktikovat své náboženství v jeho čisté formě. Obvykle je spojován s těmi, kdo popírají náboženskou svobodu ostatních. Dnes platí, že fundamentalista je ten, kdo nosí zbraň. Tento nepříjemný vedlejší význam se novým evangelikálům hodí, když chtějí staré evangelikály ukázat jako netolerantní, omezené a negativní lidi. A to také přesně dělají, jak uvidíme v další části našeho studia: Co říkají noví evangelikálové o fundamentalistech.

– Peter Masters –

Pokračování příště (jde o první kapitolu brožury ‚Jsme fundamentalisté?‘, jejíž vydání připravujeme).

Přeložila Dana Vondrušková

Pokračování: Co říkají noví evangelikálové o fundamentalistech