Když před nějakým časem vyšly knihy dr. Campbella "Potřebuji tvou lásku" a "Hledám svou cestu", objevil se přede mnou jakoby nový svět - svět rodičovské lásky. Autor - pediatr s dlouholetými zkušenostmi, ale také otec čtyř dětí - líčí v knihách hlavní zásady správné výchovy. Základní myšlenka obou knih (první pojednává o výchově malých dětí, druhá o výchově dospívajících) se dá shrnout do teze: problém výchovy netkví v tom, že by rodiče své děti nemilovali, ale v tom, že jejich děti o jejich lásce neví nebo o ní pochybují. Autor pak ukazuje, jak různě mají a mohou rodiče svým dětem prokazovat lásku. Uvádí i řadu příkladů, takže knihy jsou velmi praktické. Jsou také čtivé a emocionálně neobyčejně silné.

Přečetl jsem je obě v době, kdy jsem ještě nebyl otcem, ba nebyl jsem ještě ani ženatý. Rady v oblasti projevování lásky druhým lidem mě však velmi hluboce zasáhly. Začal jsem měnit - mnohdy bezděčně - své chování k rodičům, přátelům, dětem na táboře, který jsem vedl... Pokoušel jsem se dávat těmto lidem najevo lásku. Po několika měsících jsem si všiml, že se mé vztahy k okolním lidem skutečně proměnily.

Po čase jsem se oženil, narodily se nám děti. Přišly nové prožitky, jako otec jsem se dostal do situací, které jsem neznal. V těch chvílích se mi stávalo, že se mi v mysli objevovaly rady z knih dr. Campbella: "Teď řekni synovi, že ho máš rád. Nevadí, že je mu teprve rok a neví, co to znamená. A teď ho obejmi. A teď si k němu sedni a povídej si s ním - ale jen s ním, aby věděl, že je pro tebe důležitý..." Poslušně jsem dělal to, co jsem cítil jako správné a samozřejmé, ale co by mne asi bez oněch knih nenapadlo říkat a dělat tolikrát za sebou.

Dost často chodím na přednášky do škol. Vyprávím dětem o partnerství, lásce, o mezilidských vztazích, ale také o rodině. U dospívajících dětí se velmi často setkávám s nejistotou; většina jich rozumově připouští, že je rodiče asi mají rádi, ale nejsou si tím zas až tak jisti. Tato nejistota je velmi trápí a právě ona je mnohdy příčinou hlubokých vnitřních krizí, narkomanie, příslušnosti k různých extrémním skupinám, podlehnutí sektám či zahájení předčasného sexuálního života. Jednou, bylo to na základní škole v Nymburce, jsem udělal experiment. Využil jsem termínu přednášky o rodině (bylo před Vánocemi) a poradil jsem dětem, aby knihu dr. Campbella o výchově dospívajících dětí daly svým rodičům pod stromeček. A skutečně, asi deset dětí si u mne knihu objednalo a rodičům ji dalo. Po několika měsících jsem se do třídy vrátil. Tři děti mi potvrdily, že po přečtení knihy se jejich rodina změnila.

Před několika dny se konaly v Tachově předvánoční trhy. Občanské sdružení Den nabízelo na stánku mimo jiné i zmíněné knihy o výchově. Když jsem na ně rodiče upozorňoval, dávali mi většinou najevo, že něco takového nepotřebují. Zvláště otcové jako by nepotřebovali rady nějakého odborníka pro výchovu dětí. Přitom je všeobecně známo, že vztah otec - syn patří mezi nejkonfliktnější vztahy vůbec.

Napadá mě, jaký je to paradox: Já jako učitel jsem musel studovat řadu let, dělat zkoušky z různých - i nesmyslných - předmětů (např. teorie řízení či staroslověnština), abych mohl ve škole učit děti pravopis. Jak dlouho ale kdo studuje předmět "rodičovství"? Přitom - co je závažnější: když napíšeme špatně i/y, anebo když naše děti z nedostatku lásky skončí v nějaké zhoubné sektě či ve čtrnácti letech musí jít dcera na potrat?

Rodičovství se skutečně nikde nevyučuje. Je pravda, že nám mnohdy někdo radí: babička, sousedka, odborník. Tyto rady však mohou způsobit mnoho škody, pokud pomíjejí základní potřeby dítěte: potřebu rodičovské lásky, pocit bezpečí a vědomí rodičovské autority. Jako příklad může posloužit rada tzv. odbornice v časopise pro maminky Betynka, která naprosto suverénně tvrdí, že je nutno jedenáctiletému dítěti v rámci prevence nakažení virem HIV vysvětlit, co je to felace a anální koitus. To jsou rady hodné majitele klubu pedofilů. A maminky se těmito radami řídí, přičemž neuvažují o velikosti poškození psychosexuálního vývoje vlastního dítěte, za něž však nesou odpovědnost pouze ony samy!

Jsme moderní rodiče, všechno už umíme. Radí nám přece odborníci! Přitom se stydíme koupit skutečně dobrou knihu o výchově. Knihu, která nás bude učit dávat najevo lásku. Knihu, která nám může pomoci - i bez vysvětlení pojmu felace - učinit naše děti šťastnými.

A tak se mnou jistě budete souhlasit, že potřebujeme najít skutečnou moudrost, abychom se uměli správně zorientovat. O této moudrosti mluví Bible v knize Přísloví, že volá na nároží plném hluku: "Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost..., hlupáci poznání nenávidět?" Odpovědět musí každý z nás sám.

- Petr Vaďura -