Přesně před dvěma lety, když se římsko-katolická církev připravovala na volbu svého současného papeže, uveřejnil GTY blog několik článků od Johna MacArthura, které odhalovaly hereze katolické církve. Volba papeže dominovala koloběhu zpráv a veřejných rozprav, a tak jsme chtěli pomoct našim čtenářům pochopit pravou podstatu katolické církve a jejich doktrinálních odlišností. Jak asi tušíte, tato řada článků se setkala s velkým odporem. Překvapivě však většina kritiky nepřišla od katolických apologetiků, ale od evangelikálů. Mnoho mužů a žen sympatizujících s katolickou církví, včetně některých se značným vlivem v evangelikálních kruzích, kritizovali pevný biblický postoj, který jsme zaujali, a přáli si, abychom byli vstřícnější a smířlivější.

Ekumenismus není samozřejmě ničím novým. Satan pořád pracuje tak, aby smíchal pravdu s omylem, a nadšený společný boj evangelikálů a katolíků je jen jedním z příkladů. Ale z nějakého důvodu obliba této absurdní doktrinální směsice v posledních dvou desetiletích roste.

Evangelikálové a katolíci dohromady?

Důležitým počinem byl vznik dokumentu Evangelikálové a katolíci spolu (ECT) v roce 1994. Toto neslučitelné spojení byla v základě smlouva mezi evangelikály a katolíky ohledně jejich ujednání o různých sociálních otázkách. Ale velká část dvaceti pěti stránkového dokumentu se týká potvrzování doktrinálních podobností, ne sdílených společenských úmyslů.

Výsledkem bylo překrytí několika důležitých doktrinálních rozdílů a zamlžení odlišností dvou velmi nepodobných náhledů na ospravedlnění - tedy doktrínu o tom, jak může člověk dojít k usmíření s Bohem.

Asi nejhorší je, že součástí ECT se stala dohoda, že ustanou evangelizační snahy mezi evangelikály a katolíky. Pod nadpisem ‚Svědčíme pospolu‘ se v ní říká: „ Vzhledem k velkému počtu nekřesťanů ve světě a velikosti našeho společného evangelizačního úkolu není teologicky legitimní ani prozíravé, aby jedna křesťanská komunita využívala zdroje k obracení aktivních stoupenců jiné křesťanské komunity na víru.“ Ve skutečnosti došlo podpisem ECT k odsouhlasení, že není třeba dojít k jednotě ohledně pravých prostředků ospravedlnění, naopak - oba prostředky vedou ke spasení. Existuje pro satana lepší způsob jak odříznout miliony z dosahu evangelia?

V proslulém rozhovoru zvaném „Neslučitelné rozdíly“ vysvětlil John MacArthur po boku Dr. R. C. Sproula a Dr. D. Jamese Kennedyho biblické problémy s ECT takto:

„Abych si vypůjčil jazyk apoštola Pavla, každý pokus o samospravedlnost, nehledě na to, jak je vznešený, nehledě na to, jak často se používá slovo Bůh a zda ho prezentuje teolog, každé úsilí o samospravedlnost označuje Pavel ve Filipským 3 jako skybalon. Použil to nejbarvitější slovo. Lze ho přeložit jako odpad, nejpřesnějším překladem je hnůj… A to, co zde máte, je celý systém postavený na skybalon. Nemůžete přece přijmout takový systém. Nemůžete ho přijmout a jednoduše říct: „No, oni mluví o Ježíši a mluví o Bohu a mluví o víře a o milosti a my je musíme přijmout. A když je nepřijmeme, porušujeme jednotu těla a nejsme milostiví k ostatním učedníkům.“ To je děsivé neporozumění podstatě ospravedlnění vírou a pouze vírou.“

Co se týče prostředků ospravedlnění, prostě neexistuje způsob, jak biblicky přemostit obrovskou propast mezi evangelikálním a katolickým učením. Z katolického pohledu je vlastně takové partnerství odsouzení hodné.

Od Tridentu se nic nezměnilo

Jako reakci na ustavičnou kritiku ze strany reformátorů, zformoval Řím svou vlastní protireformaci a doufal, že tím znovu získá autoritu, kterou ztratil. Jedním z klíčových aspektů jejich reakce byl Tridentský koncil svolaný papežem Pavlem III roku 1545 do roku 1563. Trident byl pro Řím příležitostí objasnit a kodifikovat své dogma, obzvláště ohledně spasení a dalších doktrín, které byly pod palbou reformátorů. V tomto ohledu je Trident jedním z nejvlivnějších a nejdůležitějších koncilů v dějinách katolické církve.

Stručně řečeno, Tridentský koncil vyslovil kletbu na každý velký aspekt soteriologie, který vyučovali reformátoři. Konkrétně popírá ospravedlnění pouze vírou:

„Pokud někdo prohlašuje, že hříšník dochází ospravedlnění jen vírou, a to takovým způsobem, že k získání milosti ospravedlnění není ničeho dalšího třeba a že není v žádném smyslu nezbytné, aby se na ni připravil hnutím své vlastní vůle, ať je anathema. (Kánon IX)

Podle katolické teologie „anathema“ znamená exkomunikaci a vyloučení hříšníka z řad věrných. Římsko-katolická teologie proto uvaluje kletbu exkomunikace a odsouzení na každého, kdo káže nebo věří, že jste spaseni pouze milostí skrze víru pouze v Ježíše.

Trident jistě nebyl ovlivněn postmoderními filozofy. Velmi jasně se vyslovili pro odmítnutí evangelia, které znovuzrození křesťané milují a kterého si váží:

„Pokud někdo prohlašuje, že obdrženou milost nelze udržet a také pěstovat před Bohem skrze dobré skutky, ale že zmíněné skutky jsou pouhým ovocem a znakem obdrženého ospravedlnění, a ne příčinou rostoucího spasení, ať je proklet. (Kanon XXIV)

Trident proklel každou ústřední doktrínu reformátorů. A nehledě na současné římské pokusy o prorůstání olivových větví do evangelikální církve, doktríny ustanovené v Tridentu zavazují stále všechny katolíky.

Rozum stranou kvůli jednotě

Roger Olson je jeden z mnoha evangelikálních akademiků, který zapřel rozum a doktrinální demarkační čáry, aby podpořil sjednocování mezi katolíky a evangelikály.

Olsonova postmoderní dvojaká řeč odhaluje chudou logiku jeho pohledu. Na jedné straně připouští, že Tridentský koncil odsoudil základní protestantské doktríny reformátorů coby odporné hereze.[1] Také připouští, že učení Tridentského koncilu jsou stále závazná pro všechny katolíky a odmítnutí kteréhokoliv z nich znamená odmítnutí katolictví a odpadnutí od jejich náboženství.[2]

Bez ohledu na svůj vlastní úsudek však prohlašuje, že hranice mezi katolictvím a protestantstvím jsou stále „ohebnější a povolnější.“[3] Těší se „na den, kdy se katolíci a protestanté budou těšit z plné jednoty a společenství.“[4] To je jasně v rozporu s principem vyloučeného sporu. Pokud se odmítnutí Tridentského koncilu rovná odmítnutí katolické víry, pak je nemožné, aby se katolíci a protestanté „těšili z plné jednoty“. Proklejete-li své hosty, bude kolem ekumenického táborového ohně znít podivná Kumbaya (křesťanská píseň, která se stala jakousi folkovou klasikou, pozn. překl.). Jediný způsob, jak se mohou katolíci a protestanté sblížit, je ten, že jedna nebo obě skupiny zavrhnou svoji víru.

Olsonovy nesrovnalosti nejsou tak překvapivé - v klíčových teologických otázkách se přiklání na liberální stranu. Ale daleko znepokojivější je chování známého reformovaného teologa J. I. Packera. Packer napsal některé skutečně skvělé práce ohledně křesťanské soteriologie. Jeho kniha Knowing God (Znát Boha) je právem ceněna biblicky založenými křesťany po celém světě. Packer má obrovské pochopení základních doktrín prosazovaných reformátory - spasení pouze milostí, jen skrze víru, jen v Krista, jen Písmo, jen pro Boží slávu. Jeho kratší práce, Evangelizace a Boží svrchovanost, je užitečným a jasným svědectvím, že doktríny milosti v žádném případě neuhašují horlivou evangelizaci.

Ve světle Packerovy zdravé a pevně reformované teologie je jeho podpis na dokumentu ECT znepokojivý. Představa, že odložil takové vzácné a slavné biblické pravdy stranou kvůli jednotě, která tyto pravdy podkopává, je stěží uvěřitelná.

Roger Olson a J. I. Packer jsou jen dva příklady vlivných teologů, kteří by měli vědět lépe než všichni ostatní, že vzhledem k římsko-katolickému dogmatu neexistuje žádný způsob, jak usmířit katolicismus a protestantismus. A přesto se připojují k mnohým dalším ve snaze, která podřezává pravé spásné evangelium, které prohlašují.

Minout misijní pole

Žijeme v době obrovského kompromisu poháněného postmoderní verzí tolerance. Zpochybňovat základní soteriologické rozdíly mezi katolicismem a evangelikalismem kvůli povrchní jednotě je bláhovost.

John MacArthur před dvaceti lety varoval církev před stavění ekumenické jednoty nad doktrinální celistvost. Jeho slova jsou i dnes stejně pronikavá:

V době tolerance jako je tato, bude falešné učení vždy oplakávat netoleranci, bude vždy říkat, že způsobujete rozdělení, nemáte lásku, jste nezdvořilí… protože přežije jen tehdy, když nebude zkoumáno. A tak volá proti každé netoleranci. Křičí proti každé zkoušce, zkoumání, prý jen „pojďme se navzájem obejmout, pojďme se milovat, nechme to všechno za sebou.“ Falešná doktrína volá po jednotě nejhlasitěji. A naslouchejte bedlivě, když slyšíte volání po jednotě, protože se může jednat o převlek falešné doktríny, která se chystá k vám proniknout. A pokud máme kdy následovat 1. Tesalonickým 5 a všechno pečlivě zkoumat, pak tehdy, když někdo křičí: „jednota, láska a přijetí.“[5]

Církev musí být statečná a zřetelná při odhalování herezí katolické církve. Musíme chránit stádo před ekumenickými pokusy o sblížení, před katolíky, kteří se pokoušejí navrhnout, abychom všichni hráli za jeden tým.

Navíc, musí to být konáno z touhy zasáhnout obrovské misijní pole, které vidíme přímo z našeho prahu. Ve skutečnosti není možná žádné jiné misijní pole zralejší na duchovní žeň než katolická církev.

Člověk se nemůže než divit, kolik zmatků se šíří evangelikální církví díky ekumenické kapitulaci jejích vůdců. Kolik lidí, kteří vzhlížejí k J. I. Packerovi a jemu podobným, zavrhlo myšlenku, že by vydali svědectví katolíkům, protože jejich teologičtí mentoři byli ochotní zavěsit se do Říma coby spolupracovníka na velkém pověření? Běda nám, pokud dovolíme, aby to uhasilo naše nadšení získávat katolíky pro Krista.