Verze pro tisk

Výchozí text z Janova evangelia zní následovně:

  • (1) Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. (2) Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. (3) Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. (4) Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. (5) Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (6) Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. (7) Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. (8) Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. (Jan 15:1-8)

Tradiční přístup k 15. kapitole Janova evangelia

Na téma podobenství vinného kmenu a ratolestí bylo napsáno už mnoho. Interpretace tohoto textu je však většinou omezena jen na odpovědnost křesťana, který má nést ovoce. Jistě, správný závěr tohoto podobenství je přinášet ovoce - což je spásný vztah s Ježíšem Kristem. Tento vztah je příčinou produktivního, věrného a poslušného života křesťanů. Merril C. Tenney o tom říká následující:

Hojnost ovoce se projevuje poslušností, což je jistým znakem věřícího, stejně jako neposlušnost je znamením nevěřícího.1

A. W. Pink zastává podobný názor, když říká:

Zde se dozvídáme, co pro Něj máme dělat během Jeho nepřítomnosti. Ve 13. a 14. kapitole vidíme svobodu i plnost Božské milosti; v 15. kapitole naši odpovědnost přinášet ovoce… Ústřední téma textu tedy není spasení, jak ho dosáhnout, nebo nebezpečí jeho ztráty. Základní myšlenkou tohoto textu je tedy ovoce a stav plodnosti.2

Je pravda, že ovoce je rys věřícího a skrze hojnost ovoce každý věřící vydává důkaz své lásky k Ježíši Kristu.

  • A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. (Římanům 8:12-17)
  • Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. (Galatským 5:22-23)

Kdokoliv, kdo vyznává, že je věřící a není na něm vidět změna osobního života, ve skutečnosti věřící vůbec není a měl by věnovat pozornost varovným slovům evangelia:

  • Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: „Poznal jsem ho", a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. (1. Jan 2:3-4)

Zatímco vše, co jsme dosud řekli, je pravda, položme si další otázku. Vyčerpává výklad Jana 15:1-8 vše, co nám toto podobenství může říci, nebo jsme vinni zjednodušením a přehlédnutím hlavní myšlenky textu? Jestliže se v podobenství zaměříme jen na skutky křesťana, tedy jeho ovoce, bez ohledu na historické souvislosti, potom vyvstanou dvě obtížné otázky, na které se téměř nedá odpovědět.

Nejprve, jak může ratolest, která je „v" Ježíši Kristu, (v tradičním výkladu se jedná o každého křesťana) být bez ovoce (verš 2)? Toto podobenství nepřipouští, že se jedná o věřícího, který je přistižen při hříchu, protože ratolest, která nenese ovoce, bez ovoce zůstává neplodná až do konce (srovnej verš 6 s veršem 16). Je vůbec možné, aby byl věřící popsán jako někdo, kdo nenese ovoce? Může být věřícím ten, kdo se nevykazuje proměněným životem?

  • … a hledí vstříc tomu, „až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu". Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: „Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu." (Židům 10:13-17)

Za druhé, jestliže ratolesti v tomto podobenství představují opravdové věřící bez dalšího vymezení, jak je možné, že někdo z nich skončí v pekelném odsouzení (verše 2 a 6)? Pokud je věřící přistižen při hříchu, znamená to nebezpečí, že ztratí své spasení a bude trpět v pekelných mukách? Písmo o tom nemlčí a říká nám, jak se máme v takové situaci zachovat:

  • Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (Galatským 6:1-2)

Podle Galatských 6 je možné dospět k závěru, že opravdový věřící v hříchu nezůstává trvale ani dlouhodobě a pokud je s ním konfrontován, činí pokání. Odvrátí se od hříchu a jde s Kristem dál. Kdo chápe toto podobenství tak, že opravdový věřící, který „hřeší a nenese ovoce", bude potrestán vytětím z Krista, opomíjí nové srdce Božího dítěte a smírnou oběť Ježíše Krista za všechny, kdo věří:

  • Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. (1. Jan 2:1-2)

Historické dějiště Jana 15

Podobenství o kmeni a ratolestech z Jana 15 nás zřejmě vede jiným směrem. Jestliže vezmeme v úvahu historické spojitosti, potom hlavním smyslem tohoto podobenství není jen všeobecné konstatování, že křesťan má nést ovoce. To, co nám Jan sděluje, musí zapadat do celkového rámce doby, a jako v každém podobenství, musíme brát v úvahu historické souvislosti a tehdejší posluchače. Podobenství o vinném kmeni a jeho ratolestech je především promluva k židům staré smlouvy, o židech staré smlouvy.

Středem učení tohoto podobenství je skutečnost, že starozákonní žid musí podávat důkaz (nese ovoce) své víry ve světle novosmluvního zjevení Ježíše Krista. Řeč podobenství není nijak výjimečná, ani se v Janovi 15 neobjevila poprvé. Jan Křtitel používal velmi podobná slova o více než tři roky dříve, když připravoval židy na příchod Mesiáše. V Matoušově evangeliu čteme:

  • (7) Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? (8) Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. (9) Nemyslete si, že můžete říkat: „Náš otec je Abraham!" Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. (10) Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (11) Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. (12) Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm. (Matouš 3:7-12)

Podobnost mezi verši Matouše 3:10 a Jana 15:2 je zcela zřejmá. Přesto nevím o nikom, kdo by vysvětloval text Matouše 3:10 podobným nebo stejným způsobem jako text Jana 15:2. Obě pasáže textu hovoří o jistém přicházejícím soudu, jenž je vymezen ve svém dosahu pouze na Izrael staré smlouvy. Žádný z obou textů neříká nic, co by mohlo vést náš výklad za Izrael. Ve světle Kristova vtělení - vrchol vykupitelné historie - čelil každý žid staré smlouvy těžkému rozhodnutí. Jeho etnický původ, jenž mu zaručoval sounáležitost s Božím lidem staré smlouvy, mu nadále neposkytoval bezpečný úkryt.3 Příchodem Ježíše Krista čekal každého nevěřícího starozákonního žida soud a odsouzení:

  • Ježíš mu řekl, „Já jsem ta cesta, pravda i život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne…" (Jan 14:6)

Židé už nemohli nadále prohlašovat: „Náš otec je Abraham":

  • Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. (Římanům 3:21-26)

Boží lid v novozákonní době přesahuje etnické hranice a pouze ti, na nichž je patrný trvající důkaz (přinášejí ovoce) změněného života, vstupují do království. Jen ti, v kterých přetrvává proměňující moc Ducha, získají zaslíbení věčného života. Následně národ, který naplňuje tyto požadavky, tedy církev, zahrnuje jak židy, tak pohany.

Můžeme použít Pavlův spor v 9. kapitole Římanům a říci to trochu jinak:

  • Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael… (Římanům 9:6)

Pinkovo předchozí prohlášení, že Ústřední téma tedy není spasení4, je tedy chybné. Spasení je ústředním tématem Jana 15 a týká se výhradně spásy židů staré smlouvy:

  • Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (Matouš 3:10)

V dalším textu tohoto zamyšlení se chci soustředit na to, co považuji za nosnou myšlenku Jana 15:1-8. Jde totiž o převratné rozhodnutí, kterému čelil každý žid staré smlouvy, aby byl začleněn do pravého Božího národa nové smlouvy. Bylo to stejné rozhodnutí, jakému starozákonní žid čelil během Ježíšovy služby. Toto převratné rozhodnutí je znovu jasně zobrazeno v Janově podobenství.

Starozákonní zázemí Jana 15

  • Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. (Jan 15:1)

První verš určuje hlavní postavy podobenství. Ježíš se představuje jako „pravý vinný kmen", zatímco Otec je představen jako „vinař". To se částečně opakuje v pátém verši, kde jsou navíc určeny i „ratolesti:

  • Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. (Jan 15:5a)

Pochopení zázemí staré smlouvy v Janovi 15 je nezbytné pro výklad tohoto podobenství. Jan 15 je zcela zasazen do obrazů staré smlouvy, aby bez pochybností obrátil pozornost posluchačů na starozákonní Izrael. Izraelité byli totiž nazýváni Boží vinnou révou nebo vinicí až do historické chvíle vykoupení. Pro lepší pochopení použitých ilustrací uvedeme několik příkladů. V jasné návaznosti na Mojžíšův Exodus čteme:

  • Vinnou révu z Egypta jsi vyňal, vypudil jsi pronárody a ji jsi zasadil. Připravil jsi pro ni všechno, zapustila kořeny a rozrostla se v zemi. Hory přikryla svým stínem, její ratolesti jsou jak Boží cedry … (Žalm 80:9-11)

Prorok Izajáš přirovnává starozákonní Izrael k vinné révě nebo vinici a popisuje, jak o něj Bůh věrně pečuje:

  • (1) Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. (2) Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. (3) Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. (4) Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? (5) Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. (6) Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm." (7) Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění. (Izajáš 5:1-7)

V souvislosti se zkázou Izraele, která jej provázela během babylónského zajetí, Jeremjáš píše:

  • Mnozí pastýři zničili mou vinici, pošlapali svůj podíl, můj žádoucí podíl obrátili v poušť a zpustošený kraj. Učinili z ní zpustošený kraj; leží přede mnou truchlivá a zpustošená. Zpustošená je celá země a není nikdo, kdo by si to bral k srdci. (Jeremjáš 12:10-11)

Dříve Jeremjáš poznamenal:

  • A já jsem tě zasadil, révu ušlechtilou, samou spolehlivou sadbu. Jak ses mi mohla proměnit v révu planou a cizí? (Jeremjáš 2:21)

I Ezechiel poukazuje na zkázu Izraele v Babylóně těmito slovy:

  • (10) Tvá matka jako vinná réva, podobně jako ty, byla zasazena u vody; byla plodná a bujně vzrostlá pro hojnost vod. (11) Měla mohutné sněti, vhodné na žezla vladařů, svým vzrůstem se vypínala nad košaté stromy, bylo ji vidět pro její výšku i množství větvoví. (12) Avšak byla vyrvána v rozhořčení, pohozena na zem a východní vítr vysušil její plody. Její mohutné sněti byly ulámány, uschly a pozřel je oheň. (13) Nyní je přesazena do stepi, do země vyprahlé a žíznivé. (14) Ze snětí vyšlehl oheň, pozřel její větve i plody; nezbyla na ní žádná mohutná sněť, odnož vhodná na vladařské žezlo. To je žalozpěv a jako žalozpěv se bude zpívat. (Ezechiel 19:10-14)

Ozeáš se připojuje:

  • Izrael je rozbujelá réva, plody jen pro sebe nasazuje. Čím více má plodů, tím více oltářů staví, čím je jeho země lepší, tím lépe zdobí posvátné sloupy. Jejich srdce je plné úlisnosti, budou však za vinu pykat. On jejich oltáře strhne, zničí jejich posvátné sloupy. (Ozeáš 10:1-2)

Vinná réva: Předobraz a jeho naplnění

Obrazy vinné révy a vinice v Janovi 8:1-15 byly učedníky velmi rychle pochopeny, protože v nich rozpoznali odkaz na Izrael. Avšak obsah tohoto podobenství, jak je zde poprvé představeno, odkrývá nové zjevení. Ježíš Kristus je ten pravý vinný kmen a Izrael tedy byl jen dočasným obrazem. Každá starozákonní zmínka o vinici a Izraeli představovala vždy neúspěch Izraele přinášet jakékoliv přijatelné ovoce. Izrael byla neplodná vinná réva bez ovoce. D. A. Carson k tomu dodává:

Ve Starém zákoně je vinná réva běžným obrazem Izraele, Božího lidu smlouvy… Je pozoruhodné, že kdykoli je historický Izrael takto zobrazován, jedná se vždy o neschopnost révy nést dobré ovoce. To je v souladu s hrozbou Božího soudu nad tímto národem. Nyní, v protikladu k tomuto selhávání, Ježíš prohlašuje, „Já jsem pravý vinný kmen", t.j. ten, na kterého Izrael jeupozorňoval, ten, který ponese dobré ovoce.5

Slovy, Já jsem pravý vinný kmen, Ježíš nejen ruší, ale i naplňuje to, co bylo jen obrazy skutečnosti. Obraz Izraele staré smlouvy jako Boží vinné révy a vinice nyní ustoupil novozákonnímu naplnění, kde Ježíš Kristus sám je tím pravým vinným kmenem. Carson pokračuje:

Tou pravou vinnou révou není národ odpadlých, ale sám Ježíš a ti, kdo jsou v něm. Tato pravda dokazuje především diaspoře židů, že ten, kdo si přeje být součástí Boží vyvolené vinné révy, musí být v pravém příbuzenském vztahu s Ježíšem.6

Novozákonní naplnění Kristem nahrazuje starozákonní předobrazy. Carson poukazuje na toto „nahrazující" téma v Janovi, když říká:

Dva faktory přesvědčivě směrují celou záležitost ve prospěch starozákonního rámce: a) četnost Janových odkazů na Starý zákon, jak ve zmínkách, tak v citacích; b) převládající postavení „nahrazujícího" je téma čtvrtého evangelia, kde hojně působí.7

Nyní v Janovi 15:1 jasně vidíme, jak se „nahrazující" téma, t.j. jak je starozákonní předobraz nahrazen a naplněn novozákonní skutečností v Kristu, prolíná celým Janovým evangeliem i celým Písmem. Na několika místech je Ježíš Janem líčen tak, že naplnil něco, co bylo ve Starém zákonu nebo staré smlouvě jen předobrazem. Jinými slovy, Ježíš nahrazuje něco, co bylo přislíbeno nebo obrazně naznačeno před jeho příchodem. Ježíš je ten pravý vinný kmen, je ta opravdová mana, která sestoupila z nebe (Jan 6:30-66), je ten dobrý pastýř, který položí svůj život za ovce (Jeremiáš 12:10, Jan 10:11-18) a je to světlo světa (Jan 8:12-17). Co bylo obrazem ve Starém zákonu, je naplněno v Ježíši Kristu v Novém zákonu. Ježíš je ten pravý vinný kmen a Izrael byl dočasným fyzickým předobrazem.

  • Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře podle mého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní [zvěsti] je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno, nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijali vírou. Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen. (Ř 16:25-27)

Dvojí ratolesti: dvojí lid

Pokud začínáte vidět Jana 15:2-3 v novém světle, musíme zvážit důsledky. Jestliže je Ježíš pravý vinný kmen, pak jím vždy byl. Stejně jako nikdy nemohlo být, aby Ježíš nebyl dobrým pastýřem nebo pravou manou sestupující z nebe nebo světlo světa, tak ani nikdy nemohlo být, aby Ježíš nebyl pravým vinným kmenem. Historicky postupné Boží zjevení sebe sama nás v žádném případě nemůže vést k závěru, že všechny Boží hodnosti nebyly v platnosti před tímto zjevením. Jedině On byl tím pravým vinným kmenem od věčnosti, ale učedníkům to zjevil až v čase popsaném v 15. kapitole Jana. To jednoduše znamená, že až do Jeho příchodu v novozákonní době byla tato informace skryta za závojem tajemství:

  • … nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. (1. Korintským 2:7-10)

Pravou vinnou révu nebylo možné poznat, dokud se k ní sám Ježíš nepřirovnal. To byla pro všechny posluchače nová zvěst, ne však nová Ježíšova úloha, která by započala teprve Janem 15. Jestliže Ježíš někdy byl pravou vinnou révou, pak jí byl vždy.

  • … a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1. Korintským 10:4)

Izrael byl dočasným, fyzickým předobrazem vinné révy a vinice až do doby naplnění.

  • Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. (Jan 15:2-3)

Úkol Otce v tomto podobenství je odřezávat plané ratolesti, které nenesou ovoce. Místem určení těchto ratolestí je soud ohněm.

  • Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. (Jan 15:6)

Jestliže toto podobenství vztahujeme na všechny věřící až po dnešní církev, čelíme problému, o němž jsem se už zmínil. Část ratolestí zažívá Boží soud, ne Boží milost. Pink se snaží překonat tuto překážku následujícím vysvětlením:

Můžeme říci, že jsou známy tři příčiny, proč přirozené ratolesti nenesou ovoce: (1) buď mají příliš mnoho listí, (2) onemocní, (3) zestárnou, uschnou a zajdou. Totéž platí i pro duchovní aplikaci:

  • Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce. (2. Petrova 1:8)

Nevyhnutelně dospějeme k závěru, že jestliže se „tyto vlastnosti" (zmíněné v 2. Petrově 1:5-7) v nás nerozhojňují, budeme „neplodní a bez ovoce". V takovém případě nerodíme nic než listí - skutky těla. Je zde však velmi závažný problém. Ten, kdo je vykoupen za tak nekonečnou cenu, spasen tak úžasnou milostí, může v tomto světě upadnout do stavu nečinnosti a být zcela neplodný a neužitečný, čímž selhává v oslavě Boha.8

Z Pinkova výkladu vyvstává nejméně jeden problém, a to je to, že v bibli nenajdeme žádnou kategorii „neplodného a neužitečného" věřícího. Neužitečný věřící spadá do biblické kategorie nevěřících.

  • Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. (Matouš 12:30)

Další rozpor v Pinkově pohledu i pohledu tradičního výkladu je, že jak rodící ratolesti, tak i ty bez ovoce, jsou viděny jako jedna skupina lidí. Důvod, proč tomu tak je, je zřejmá skutečnost, že všechny ratolesti, bez výjimky, jsou vrostlé „do" Ježíše. Vzhledem k tomu, že všechny ratolesti jsou „v" Ježíši, potom jsou všichni součástí široké definice křesťanstva… Podle Pinkova výkladu bychom mohli dospět k závěru, že musí existovat společná kategorie věřících; těch, kteří nenesou ovoce, i těch, kteří ovoce nesou. Tradiční výklad by nás mohl dovést k přesvědčení, že taková kategorie (křesťanstva) existuje jen proto, aby byl text v souladu s předkládaným výkladem. Jestliže všechny ratolesti, bez výjimky, jsou skuteční věřící, jak je potom možné, že by konečné místo určení mohlo být pro některé odsouzení, o němž hovoří šestý verš? Jakýkoliv výklad, který učí, že ratolesti, které nenesou ovoce, jsou opravdoví věřící, musíme vyloučit, protože z Písma víme, že není žádného odsouzení pro ty, kdo skutečně věří:

  • Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. (Římanům 8:1)

To nás nutí k závěru, že plané ratolesti bez ovoce představují nevěřící lid. William Hendriksen souhlasí:

V žádném případě text Jana 15:2 a 15:6 nenaznačuje, že je možno odpadnout od milosti, jakoby ti, kteří jednou byli spaseni, v konci konců zahynou. Toto podobenství pouze učí, že ratolesti, které budou odťaty a spáleny, představují ty, kteří nikdy ovoce nenesli, ani tehdy, když byli „v" Kristu.9

Hendriksen má pravdu. Jestliže toto podobenství vykládáme způsobem, který byl zamýšlen, nacházíme biblickou kategorii pro některé, kteří jsou „v" Kristu, a přesto zůstávají nevěřícími. Jediný, kdo takové kategorii vyhovuje, je starozákonní nevěřící žid. Ve světle toho pak věřím, že dvojí ratolesti podobenství představují dvě rozdílné skupiny židů. Ty, které nesou ovoce, představují věřící starozákonní židy pod starou smlouvou. Podobně, nerodící ratolesti představují nevěřící starozákonní židy. Obě skupiny čelí přítomnosti staré smlouvy, která směřuje ke svému historickému naplnění. Starozákonní nevěřící židé už nemohou říci „Abraham je náš otec", protože v tomto věku naplnění skutečný Boží lid zná Ježíše Krista, pravou vinnou révu a kmen, již podle jména. V tradičním pohledu je takový výklad nemyslitelný. Přesto nejlépe vystihuje jak historický kontext podobenství, tak Písmo jako celek. Jen starozákonní nevěřící žid je biblickým příkladem osoby, která může být „v" Ježíši, a přesto nevěřit. Dovolte mi toto prohlášení vysvětlit blíže.

Nevěřící „ve vinné révě?"

Na otázku, „Jak může být nevěřící žid „v" Ježíši?", nejlépe odpovíme, když se nejprve podíváme, jak Izrael spoléhal na starou smlouvu a potom na to, jak ji Ježíš naplnil. Už jsem se zmínil o tom, že jestliže je Ježíš v Novém zákonu zjeven jako skutečnost něčeho, co bylo zobrazeno ve staré smlouvě, potom byl touto skutečností vždy (1K 10:4). Spoléhání se židů na jejich starosmluvní vztah s Bohem bylo vyznáním jejich víry. Stará smlouva však očekávala příchod Mesiáše - Ježíše Krista, jenž bude jejím naplněním, což Izrael nechtěl vidět. Žid staré smlouvy spoléhal na Mojžíše. Starosmluvní židé spoléhali na Mojžíšův zákon, že je jeho dodržování zachrání. Proto si mysleli, že jsou v bezpečí. Jejich vyznání víry spočívalo na Mojžíšovi a písmech Starého zákona. Ježíš otřásl jejich přesvědčením a ukázal na jejich falešnou víru už v Janovi:

  • A sám Otec, který mě poslal, vydal o mně svědectví. Vy jste však nikdy neslyšeli jeho hlas ani jste nespatřili jeho tvář a jeho slovo ve vás nezůstává, poněvadž nevěříte tomu, koho on poslal. Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (Jan 5:37-40)

A dodává:

  • Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům? (Jan 5:45-47)

Vyznání víry v Mojžíše a Písmo mělo být pro židy v konci konců vyznáním Ježíše Krista, protože Mojžíš a celý Starý zákon poukazoval na Krista. Oni však v Ježíše Krista nevěřili, což dokazovalo, že nikdy nevěřili ani Mojžíšovi. Jejich vyznání víry bylo falešné, protože novosmluvní věk, v němž došlo k naplnění Zákona, odhalil, že ztotožnění se s Mojžíšem bylo vlastně ztotožnění se s Ježíšem Kristem, tím, o němž psal Mojžíš. Přesto, oni v Ježíše Krista neuvěřili. Drželi se falešného vyznání. Stejný přístup vidíme i v tom, jak židé spoléhali na svoje tělesné dědictví.

  • Odpověděli mu: „Náš otec je Abraham." Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on. Já jsem mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha, a vy mě chcete zabít. Tak Abraham nejednal. Vy konáte skutky svého otce." Řekli mu: „Nenarodili jsme se ze smilstva, máme jednoho Otce, Boha." Ježíš jim řekl: „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži." (Jan 8:39-44)

Tvrzení židů, že jsou „v" Mojžíšovi nebo že Abraham je jejich „otcem", mělo být ve skutečnosti vyznáním být „v" Kristu, k němuž všechny události směřovaly.

  • Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Galatským 3:29)

Podobně jejich přesvědčení, že jsou součástí vinné révy Izraele, bylo v konci konců falešné vyznání bytí „v" Kristu, jenž je a vždy byl ten pravý vinný kmen. Jejich falešné vyznání je zřejmé, když si uvědomíme bezvýhradné naplnění Božího zjevení Ježíšem Kristem. On je to naplnění všech stínů a předobrazů staré smlouvy, On je také ta pravá vinná réva Izraele, kterou vždy byl. Teprve Jeho příchodem byla tato pravda odhalena. Jakékoliv vyznání víry židů v Mojžíšův Zákon nebo ztotožnění se s Božím lidem staré smlouvy bez spásné víry je falešné vyznání, protože to vše sloužilo jen jako stín.

  • To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Koloským 2:17)

William Hendriksen souhlasí:

… Potom vztah být v kmeni révy (když pomineme příměr - být v Kristu) nemusí poukazovat na duchovní, spásné sjednocení s Kristem, … Ne všichni, kdo byli pokřtěni v Mojžíše [a pili z Krista], byli spaseni (1K 10:1-5).

  • Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť „poušť byla poseta jejich těly" (1. Korintským 10:1-5)10.

Co bylo předobrazem ve staré smlouvě, to nyní ustoupilo, aby se historicky naplnilo v nové smlouvě. V průběhu naplňování (Kristovy služby) vyšlo falešné vyznání Izraele na světlo, protože vkládal víru a naději v předobrazy a stíny, ne v jejich naplnění v Kristu. Proto je neplodný, nenese ovoce a čeká jej konečné zavržení (Jan 15:6). Každý žid pod starou smlouvou byl ztotožněn nebo byl „ve" vinné révě Izraele svým tělesným rodem. Ale v konci konců, to pravé ztotožnění žida mělo být s Ježíšem Kristem, protože On je a vždy byl tou pravou vinnou révou a kmenem. Proto všichni, kdo vyznávají, že jsou „v" něm, ale neprokazují se viditelnou změnou života (nenesou ovoce), jsou odsouzeni k záhubě. Plané ratolesti bez ovoce jsou obrazem nevěřících židů staré smlouvy. Pokračujme však dalším odhalením.

Co znamená „čisti"

Nejprve si připomeňme:

  • (2) Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. (3) Vy jste jičisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. (Jan 15:2-3)

Řecký výraz „čisti" v Janovi 15:3 je totožný s výrazem, který najdeme v textu:

  • Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. (Matouš 5:8)

Podle řeckého komentáře „Expositor's Greek Testament" vidíme, že přirozený význam tohoto slova (katharos - katarze) je „být bez vnitřního znečištění11". Třetí verš již hovoří o spáse některých ratolestí a přechází od obecného principu druhého verše spíše k osobní zkušenosti jedenácti apoštolů, než k duchovnímu růstu nebo duchovní dospělosti. Toto očištění podtrhuje jejich obrácení a úlohu Božího slova v ospravedlnění. Hendriksen poznamenává:

Vírou v Kristova slova bylo těch jedenáct očištěno, což znamená, že byli Jeho slovem ospravedlněni. Tuto milost již obdrželi12.

D. A. Carson dodává:

Očistná síla Ježíšových slov promlouvala k jeho učedníkům podobně, jako tepající život vinného kmene pronikal do svých ratolestí. Nepřisuzujme Ježíšovu vyslovenému slovu (logos) nějakou magickou moc. Spíše to znamená, že Ježíšovo „učení" ve své úplnosti, včetně toho, kdo Ježíš je a co dělá (protože on sám je to vtělené slovo - logos, Jan 1:1,14), uchvátilo životy těch, kdo jej následují.13

Podobný sloh nacházíme v Pavlově dopise Efezským:

  • Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Efezským 5:25-27)

Podobně Pavel napsal i Titovi:

  • Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. (Titovi 3:4-7)

V obou předcházejících textech se očištění a obmytí vztahuje ke spasení, které Kristus dává svému lidu, když jej očišťuje od jeho hříchů. To je to očišťování, o kterém se zmiňuje Jan 15:3, jež se týká spásy. Některé větve uvěří, jiné ne. Ty, které neuvěří, jsou odřezány a spáleny - to je předobraz soudu.

Jidáš Iškariotský: Vyťatá větev

Varování z Jana 15 se také zřetelně projevuje v Janovi 13. V Janovi 13 učedníci na vlastní oči viděli přesně to, co učí Kristovo podobenství v Janovi 15. Byli očitými svědky toho, jak ratolest, která nenesla ovoce v osobě Jidáše, byla odříznuta od pravého kmene vinné révy. Na Jidášovi sami poznali mnohostrannou falešnou víru vlastního souvěrce. Podobenství Jana 15 je vlastně popis událostí, které sami prožili. Ještě když byl Jidáš s Ježíšem a jedenácti, Ježíš jim všem řekl:

  • „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: „Ne všichni jste čistí." (Jan 13:10-11)

Jidáš slouží učedníkům jako živá ilustrace všech pravd, jež toto podobenství učí. V Janovi 13 je Jidáš popsán jako „nečistý" v porovnání s jedenácti, kteří jsou „již očištěni". Jidáš nepatří do pravého Božího lidu, ale jako žid staré smlouvy patří do Izraele, jenž byl předobrazem pravého Božího lidu, a dál se držel falešného učení, což je prokázáno jeho zlými činy. Jak vyplývá z podobenství Jana 15, vypadá jako pravý věřící (jako ratolest nesoucí ovoce), ale podobenství postupně odhaluje, že bude odříznut a spálen jako planá ratolest. Zastavme se ještě na okamžik u druhého verše, než budeme pokračovat dále:

  • Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. (Jan 15:2)

Pokud se nemýlíme, že třetí verš hovoří o spáse, potom druhý verš je o křesťanově vytrvalosti a posvěcování. Hendriksen souhlasí:

Ty, které nesou dobré ovoce, čistí více a více, [aby nesli hojnější ovoce] … Tuto milost již obdrželi. Proces pročišťování (posvěcování) je pozvolný a stále pokračuje.14

Část Otcovy neutuchající role v tomto podobenství je nepřetržité „pročišťování" plodných ratolestí. Tato ilustrace může být vyjádřena ještě jinak:

  • Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. (Jan 13:10)

Tato slova nám připomínají Boží věrnost nejen ve spáse lidí, ale i v záruce Jeho posvěcování:

  • Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Židům 10:14)

Obdobné podobenství

Než půjdeme dále, podívejme se na další obdobný oddíl Písma, jenž odpovídá Janovi 15:1-8. Podobenství o hospodáři a vinařích v Matoušovi 21 nám pomůže pochopit Jana 15:1-8 ještě lépe:

  • (33) Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. (34) Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. (35) Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. (36) Znovu poslal další služebníky, a to více než před tím, ale naložili s nimi právě tak. (37) Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: „Na mého syna budou mít přece ohled!" (38) Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: „To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a dědictví připadne nám!" (39) Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. (40) Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?" (41) Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas." (42) Ježíš jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích'? (43) Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. (44) Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí." (45) Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. (Matouš 21:33-45)

V tomto podobenství jsou použity mnohé totožné obrazy. Vinice představuje Izrael staré smlouvy a vinaři jsou jednotliví židé staré smlouvy. Služebníci jsou nepochybně proroci Starého zákona a syn není nikdo jiný než Ježíš Kristus, který byl odmítnut zlými vinaři. Výsledkem bylo, že království Boží bylo odňato zlým nájemcům a bylo dáno jinému lidu, národu, který ponese ovoce - obraz Nové smlouvy. Obdobnost s Janem 15 je víc než pozoruhodná, přestože souvislosti a sloh se liší. V obou podobenstvích židé staré smlouvy selhávají a přicházejí o to, co jim bylo svěřeno. V obou ilustracích jen ti jednotlivci, kteří nesou ovoce nebo se vykazují změněným životem, jsou právoplatnými dědici království. Obě podobenství, přestože jsou různá, mají stejný důsledek jak vyplývá z textu (Matouš 21:43-45 a Jan 15).

Vytrvalost a panování Ježíše Krista

  • (4) Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. (5) Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (6) Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. (7) Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. (8) Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. (Jan 15:4-8)

Podobenství končí varováním a příkazem vytrvat až do konce. Věřící je označen a definován tím, že vytrvává až do konce a nikdy nepřestává nést ovoce:

  • Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce.

Neexistuje žádná biblická kategorie planých věřících, kteří by nenesli ovoce nebo jak již bylo řečeno, kteří by nezůstávali v Ježíši Kristu. „Zůstávat v Kristu" je synonymem „nesení ovoce". Každý věřící nese ovoce a proměna jeho srdce je v jeho životě očividná:

  • Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému. (Galatským 5:22-26)

Jan používá stejný jazyk na konci 1. století:

  • Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce. Ať ve vás tedy zůstává to, co jste slyšeli od počátku. Zůstane-li ve vás, co jste slyšeli od počátku, zůstanete i vy v Synu i Otci. A to je zaslíbení, které on nám dal: život věčný. (1. Janův 2:22-25)

Je zřejmé, že „zůstávat v Kristu" a „nést ovoce" není pro křesťana jednou z možností, naopak, je to jediný důkaz, že ten, kdo prohlašuje, že zná Krista, mluví pravdu. Tato skutečnost je proto tak důležitá, protože se vztahuje ke dvěma bodům našeho spasení, které Ježíš zajistil všem, za které zemřel.

Za prvé, vykoupil naše ospravedlnění - naše hříchy (minulé, současné a budoucí) jsou v nebi dokonale odpuštěny.

Za druhé, vykoupil naše posvěcení - Boží Duch způsobuje, že milujeme Boha více než náš hřích, a zajišťuje, že porosteme na cestě s Bohem v tomto životě.

  • Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Židům 10:14)

A co říká 11. kapitola Římanům?

Další důkaz, že náš výklad Jana 15 je přiměřený, spočívá v Pavlově dopise Římanům 11:17-24:

  • (17) Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, (18) nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! (19) Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován. (20) Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! (21) Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! (22) Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat, (23) oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu. (24) Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří! (Ř 11:17)

V dopise Římanům 11 Pavel používá „větve" podobným způsobem jako Jan „ratolesti". Větve představují etnické židy, kteří byli součástí tělesného národa Izraele. Jestliže použijeme slova z dopisu Římanům 11, potom jsou židé „přirozené větve". Obdobu k Janovi 15 vidíme i v tom, že Pavel popisuje tyto větve jako „nevěřící" a jako takové byly vylomeny a odděleny od pravého Božího lidu. Na rozdíl od Jana 15 nám v dopise Římanům Pavel připomíná, že tito nevěřící židé mohou být „znovu naroubováni", jestliže se obrátí a nesetrvají v nevěře. Vyvolení židé budou „naroubováni do své vlastní olivy" pokáním a vírou, naprosto stejně jako vyvolení pohané. Další rozdíl mezi evangeliem Jana a dopisem Pavla Římanům vidíme v tom, že Pavel představuje ještě jiné větve, jež byly od „přirozenosti plané", ale nyní jsou „naroubovány" na ušlechtilou olivu Božího lidu. Tyto „naroubované" větve nyní také „sají duchovní výživu z kořene ušlechtilé olivy" (Ježíše) a staly se tak součástí pravého Božího národa - církve, jež zahrnuje jak židy, tak pohany, jak „přirozené", tak „původně plané" větve. Zahrnutí pohanů by nás nemělo překvapit, protože Pavlova slova nám odhalují plnější pochopení církve než Janova slova, která byla zaznamenána z pohledu staré smlouvy. Nezapomínejme, že události evangelií proběhly v historických souvislostech vázaných ke staré smlouvě. Byl to právě Pavel, jenž vynesl na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu (viz Ef 3:1-12). Stručně řečeno, Pavlovo tvrzení v dopise Římanům 11 se zásadně podobá tomu, které je zaznamenáno v Janovi 15 a potvrzuje výklad, který jsem předložil v tomto pojednání. V obou textech vidíme větve a ratolesti, které jsou vylomeny a odřezány - jednotlivé nevěřící židy, kteří nejsou zahrnuti do Boží rodiny, protože nepřijali plnost Božího zjevení v Ježíši Kristu (Ř 16:25-27).

Než opustíme podobenství Římanům 11, musíme se blíže podívat na slova, která Pavel pronesl k věřícím pohanům. Ve 20. až 22. verši nás Pavel varuje:

  • … Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat,

V těchto verších Pavel používá historický příklad nevěřícího Izraele jako výstrahu věřícím pohanům, aby vytrvali ve víře až do konce. Nevěřící židé pod starou smlouvou vyznávali falešnou „víru", což sami neustále potvrzovali svojí nestálostí a nedostatkem vytrvalosti. Pavel připomíná jejich případ jako varování falešným „věřícím" z pohanů. Jestliže vyznávající „věřící" nevytrvá v milování Ježíše Krista až do konce, pak bude „vylomen" přesně tak, jak byl „vylomen" nevěřící žid. Douglas Moo to popsal takto:

Pavel nyní vysvětluje, proč by se křesťané z pohanů měli bát: „Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe!" Mnozí židé neměli vytrvalou víru, protože neměli patřičný „strach" z Boha - proto jsou odvrženi a odsouzeni. Jestliže tedy Bůh takto odsoudil mnohé židy, kteří byli přirozeně spojeni se stromem a s jeho vyživujícím kořenem, potom Bůh jistě odsoudí a odvrhne i ty, kteří byli naroubováni jako cizorodé větve.

Závěr

Podobenství pravého kmene vinné révy a ratolestí nejlépe pochopíme, když se podíváme na souvislosti, jež obklopují postupné zjevení a hlavně dění okolo přechodu od starosmluvního věku předobrazů a fyzických stínů k novosmluvnímu věku duchovní skutečnosti, t.j. jejich naplnění v Ježíši Kristu. Od typu k antitypu, od předobrazu k vyplněné skutečnosti. Použité předobrazy a stíny dokonale vyhovují všem podobenstvím během celých dějin spásy. Ty se pohybují od starosmluvní historie, v níž byl Izrael pouhým fyzickým obrazem vinné révy, ke vždy historicky platné, ale až novosmluvně zjevené duchovní skutečnosti, v níž je pravou vinnou révou a kmenem Ježíš Kristus. Boží lid staré smlouvy vyznával, že on je tou Boží vinnou révou a vinicí, že jen on je vrostlý do Boha. A ve skutečnosti byl, až na malý ostatek, jen tělesným obrazem a stínem. A náhle, v Ježíšově době, má ustoupit Božímu lidu nové smlouvy, tomu, jenž setrvává a zůstává v tom pravém vinném kmeni, v Ježíši Kristu, novému lidu, jenž je pravým nájemcem Boží vinice. Jan 15:1-8 je vlastně extrakt toho, co znamenalo pro žida těch dnů, aby patřil ke skutečnému Božímu lidu a nejenom k jeho stínu. Musel si uvědomit, že náležet opravdově k Božímu lidu není podmíněno etnickým původem, jenž byl znázorněn vinnou révou Izraele. Musel přejít od obrazu ke skutečnosti, musel přejít od sebe ke Kristu. Musel si uvědomit, že ta skutečná cílová zaslíbení daná Abrahamovi byla vlastně dána tomu jednomu jeho potomku, totiž Ježíši Kristu. A jen ti, kdo jsou do něho vrostlí se z těchto zaslíbení budou těšit. Jan 8:1-15 je největší dilema kteréhokoliv žida, který dodnes v otázkách spásy spoléhá na starou smlouvu a Mojžíšův zákon.

- Mike Adams -