Někdo občas, někdo často, každopádně skoro každý někdy podlehne chuti poznávat cizí země, kultury a národy. V tom případě zpravidla vycestujeme a v cizině se stáváme cizinci. Hlavy míváme plné tolerance ke všem lidem světa, plné přesvědčení, že se budeme kamarádit s každým, ať má barvu kůže jakou chce. Jsme přece lidé civilizovaní a bez předsudků. Jenomže každá mince má dvě strany a i naše donedávna uzavřená země se pomalu plní návštěvníky. Těmi, kteří jsou tu na dovolené, západními studenty, novináři, obchodníky. Chtě nechtě se stáváme hostiteli a právě v té chvíli jde veškerá naše tolerance k šípku. Magazín Koktejl hostil v červnu dvě novinářky z Tchajwanu. Když odjížděly, zdvořile kývaly hlavami, že ano, že se jim tu velmi líbilo. Jenom já teď trnu, co o nás napíší. Měla jsem totiž možnost podívat se na českou pohostinnost očima dvou inteligentních žen, které vypadaly z pohledu českých lidí trochu jako Vietnamky. První šok přišel, když jedna z nich musela zůstat přes noc v liberecké nemocnici. Událo se zhruba toto:

  

V půl jedné v noci ji s pomocí arogantního zřízence dopravujeme na pokoj. Nemocná po narkóze nemluví anglicky a tak nejprve já tlumočím její přítelkyni a pak přítelkyně překládá do čínštiny. Sestra se neobjevuje. Nemocná prosí ještě o jednu deku. Druhý zřízenec huláká do nočního ticha "co to tady máš, vole?" Sestra se neobjevuje. Ostatní nemocní dělají otrávené ksichty. Vysvětlujeme nemocné, že opravdu nevíme, co se s ní bude dít. Sestra se objevuje: "Co tady řvete, kde si myslíte, že jste!?" Sestra odchází, nemocná prosí o menstruační vložky. Plížím se do sesterny a prosím o hygienické pomůcky pro pacientku, která si pobyt hradí sama a v hotovosti. "Vy jste se snad zbláznila, kdo nám to zaplatí?" vzplane sestra a milostivě slíbí, že jí jednu (!) vložku na ráno přichystá. Ráno na nočním stolku nacházím gázu. Když odcházíme z nemocnice, zaražené Tchajwanky se mě ptají, proč byli všichni naštvaní.

Druhý den jsme šli do směnárny. Change office, stálo tam hrdě. Když si novinářka chtěla vyměnit své americké dolary, slečna za přepážkou vycenila zuby a prskla na ni: "Česky!" Provedla jsem transakci sama a upozornila jsem dámu, že ve směnárně by občas mohla očekávat nějakého zahraničního návštěvníka. Směnárnice mě se světáckým úsměvem člověka, pro nějž Asie znamená Vietnam, ujistila, že "ona paní umí určitě móc dobře česky". A tak to šlo dál, přes ty méně důležité lidičky až k těm nejdůležitějším, sedícím na Ministerstvu zahraničního obchodu. Domluvenou návštěvu u odborníka na Tchajwan považovaly obě novinářky za vrchol své práce v Čechách. Po "přivítání" anglicky mluvící "odborník" oznámil mně, že "jestli chtěj nějaký fotky tak to teda nebude". Poté zakázal nahrávání na diktafon, což se ukázalo jako nepodstatný problém, protože jim téměř nic neřekl. Nakonec je ujistil, že nemá rád novináře.

Při svém líčení jsem pominula řadu drobných xenofobních projevů a přiznávám se, že jsem záměrně vynechala všechny ty, kteří se k cizinkám zachovali krásně. Spadly mi totiž růžové brýle, kterými jsem hleděla na obyvatele naší opravdu maličké země. A proto vás prosím, milí čtenáři, až budete listovat naším magazínem a cestovat po všech těch nádherných cizokrajných zemích, uvědomte si, že do té pestrobarevné směsice patří i Česká republika. A že rozšířit si duševní obzory neznamená jenom vycestovat, ale také otevřít své srdce těm, kteří přijeli poznat nás.

S úctou a přáním jenom hezkých zážitků na vašich cestách

- Jana Patková, KOKTEJL, září 1997 -

Nemohu jinak, než dodat pár poznámek z vlastních turistických zkušeností z Tchajwanu. První, co si našinec uvědomí, většinou poprvé v životě, jak se odlišujeme od domácích obyvatel. Bílou tvář zahlédnete jen v halách mezinárodních hotelů.

Obyčejně první zkušenosti v nové zemi patří mezi kritické a nejdražší minuty pobytu. Dostane-li se například turista do rukou taxikářů u nás, je obvykle postaráno o kapesné i o zážitky. Na Tchajwanu je zcela jiná situace.

Přestože jsme se neuměli orientovat mezi čínskými znaky a čínsky neumíme říci kromě děkuji nic víc, nikdy jsme nepotkali neochotného člověka. Místo kam jsme se chtěli dostat jsme měli napsáno nějakým laskavým Tchajwancem na kartičce. Taxikáři nás nikdy nevozili horem dolem jen proto, že jsme bílé tváře a nevíme kde jsme.

Při druhé návštěvě už byla situace jednodušší, protože jsme mohli mezi čínskými znaky vidět i latinku. Vždy jsme byli zcela "na pospas" domácím, ale ani jednou, na první ani druhé návštěvě, nás nikdo neokradl a nemáme jedinou negativní zkušenost.

Tchajwan je jedna z mála zemí, kde nikdo nenatahuje ruce, nepronásleduje turisty, kde nikdo neočekává spropitné a drobné vrací do poslední mince i taxikář. Obdivovali jsme spořádanost a čestnost na každém kroku. Dokonce, tresty za okrádání cizinců jsou prý dvojnásobné. Zdá se, že obyvatelé si váží sami sebe i svých návštěvníků.Turistické a obchodní služby jsou dobře organizované. Žádné zbytečné čekání, zdržování, papírování či přehrabávání zavazadel. Při druhé návštěvě jsme už věděli, že na autobusových zastávkách se dohodnou cestující, kterým směrem jedou a pokud mají namířeno stejným směrem alespoň část cesty, nastoupí do jednoho taxíku a o jízdné se podělí. Je to nejen levnější, ale také mnohem rychlejší.

Vlaky jsou čisté, pohodlné, s klimatizací a stálou obsluhou co se jídla a pití týká. Během tříhodinové cesty prošli uklízeči vlakem několikrát a uklidili každý kalíšek či papírek. Prošli jsme tržnice, navštívili muzea a paláce, viděli desítky chrámů, podívali se do obchodních domů a všude bylo co vidět.

Přijede-li na Tchajwan podnikatel, nemusí běhat, shánět informace obtěžováním státních úředníků. V Tchajpeii je permanentně otevřen veletrh výrobců. V mnohapatrové budově najdete kanceláře a prodejní zástupce celé řady obchodních firem a výrobců. Tam vystavují a nabízejí své poslední výrobky stovky vystavovatelů. Veškeré formality a objednávky můžete vyřídit na místě. A oči nám skutečně přecházely. Stovky výrobců, tisíce vzorků a nevýslovná úslužnost a vstřícnost.

A smysl pro podnikání? Uvedu příklad. Potřebovali jsme zásobník metrického formátu A4 pro laserovou tiskárnu NEC. Nebyla k sehnání v USA, v Mnichově, ani Londýně. V Jakartě by nám ji z Japonska objednali, ale trvalo to by to dva týdny a tolik času jsme neměli. Pak jsme zvedli telefon v Tchajpeii. "Ano, zrovna tu jeden mám". Když jsme přijeli na místo, onen obchodník jednoduše vyndal zásobník ze své tiskárny, prodal nám ho za cenu s odpovídající obchodní přirážkou a objednal si nový. On nespěchal a my jsme byli spokojeni a udiveni. Jestliže zákazník něco potřebuje, a není to na skladu, okamžitě vás usadí a podávají čaj. Do dvaceti minut potřebné zboží kdesi seženou. Mají své kontakty...

Tchajwanské srovnávání v nás zanechalo smíšené pocity. V době, kdy u nás probíhaly komunistické námluvy, usazovali se na Formóze rebelující Mandaríni, utlačovaní obchodníčci, kmenové menšiny Hakka a obyvatelé, kteří prchali před komunistickou zlovůlí. Podobně jako my, i oni sotva lapali po dechu v blízkosti velkého bratra. Na rozdíl od nás, Tchajwanci si zachovali tvář, důstojnost i nezávislost. V roce 1949 jsme měli na startovací čáře nezanedbatelný náskok. Dnes se nám ekonomicky vzdálili natolik, že i kdyby nám teď běželi naproti, budeme se stále vzdalovat.

V duchu jsme si říkali, co může celá Evropa s Asií v zádech nabídnout světovému trhu? Nevím. Nevím, co si říkaly ony dvě novinářky, ale určitě odjížděly s pevným rozhodnutím, že srdce Evropy je dýchavičné, nevraživé a nemocné.

Pokud se budeme na partnery z Asie a jiné národy dál dívat jako na rákosníky, nebude nikdy naše země obchodním partnerem, ale jen skanzenem postkomunistických domorodců.

Závěrem. Jednou se nás mezi křesťany kdosi zeptal, proč Bůh žehná asijským zemím, vždyť jsou to země, kde převládá buddhismus, taoismus, přes různá lidová náboženství? Odpověděli jsme, že v zemích Asijských tygrů, jak víme z osobní zkušenosti, existuje pevná rodina. Na Tchajwanu můžete zcela běžně vidět, jak dospělý syn vede za podpaží svého starého otce a za ruku svého malého syna. Většinu podnikání představují rodinné firmy. Staří rodiče pečují o vnuky, zatímco jejich děti se starají o finanční zabezpečení tří generací. Kdo může, podle svých schopností a možností, přiloží ruku k dílu a pomáhá. Večer jsme si chodili do ulic kupovat báječné knedlíky. Na co jsme prstem ukázali, nám do sáčku dávala a podávala mentálně retardovaná dívka. Platili jsme rodičům. Pokud národ dodržuje alespoň jedno z Božích přikázání, má nejen lepší společnost, ale i hospodářství.

- kas -