Úpadek sebekontroly ve společnosti

Člověk se může přiznat k lehkomyslnosti, neukázněnosti nebo povrchnosti, může se dokonce chlubit svou nestoudností, ale nesmí připustit zbabělost či nepoctivost, neboť je-li při takovém jednání přistižen, vynese mu to přinejmenším ostudu. Jeho hanba se zmírní pouze tehdy, chová-li se nadále dostatečně poctivě a zjevně se poctivým jedincem i cítí. V zásadě můžeme poctivost rozdělit na tři způsoby poctivosti:

  • poctivost vůči sobě samému,
  • poctivost vůči druhým a
  • poctivost vůči světu.

Poctivost představuje zcela zásadní prvek pro účinné vytváření blahobytu. Podvod a krádež pouze přesouvají bohatství jedněch k druhým. Pokud k nim připočteme prvek křivdy, představují spíše celkovou ztrátu užitku než prostou konstantní sumu. Jakékoli minimum poctivě nabytého majetku může být ve skutečnosti občanskou povinností, protože zabraňuje jedinci a lidem na něm závislým, být břemenem společnosti. Jakékoli další nabývání majetku můžeme připsat pouze vlastnímu zájmu. Je-li tento předpoklad správný, vyplývá z něj, že poctivost je důležitá, má-li být celkový užitek maximalizován, má-li být vytvářeno bohatství individuálně nebo pro společnost.

Význam důvěry v podnikání

Moderní společnosti nemohou vzkvétat, pokud nepracují na principech důvěry, na základě předpokladu, že strany uzavírající obchod se k sobě vzájemně chovají poctivě. Jako extrémní příklad důvěry můžeme uvést země, kde denně dochází k uzavření řady obchodů v miliardových hodnotách, které jsou uzavírány pouze na základě ústních závazků. Při nich není ani nutné uplatňovat obchodní zákoník. Dohodu stvrzuje fakt, že v případě jejího porušení následuje "ztráta tváře", spolu s účin- nými sankcemi (neoficiální cestou), jež vyloučí neseriózní partnery z trhu. Poctivost je cenná i tam, kde je "neužitečná".

Takové vysvětlení ovšem neobjasňuje zcela, proč je poctivost cenná sama o sobě. Ti, kteří ve snaze zachránit si život nebo živobytí a nedostáli poctivosti, lhali nebo žili ve lži, zradili dobro či důvěru, jsou často pronásledováni pocity viny. Výčitky svědomí jsou někdy natolik silné, že je mohou nakonec dohnat až do mezní situace, kdy si vezmou život, který chtěli chránit.

Základní "neužitečnost" poctivosti ilustrují nejlépe případy disidentů v totalitních společnostech. Ti měli odvahu odmítat panující říši lží - v umění, lidských vztazích, v politice a v odborném a vědeckém úsilí - vždy na úkor vlastní i na úkor hmotného blahobytu svých rodin, někdy i za cenu ohrožení vlastního života. Co vede muže a ženy k tomu, aby hlásali pravdu? Poctivost a čest jsou na sobě vzájemně závislé

Naše sebeúcta a sebenaplnění závisí na naší cti, tedy na našem uplatňování svobody chovat se jinak, než jak nám diktuje naše sobectví. Sobectví, tj. "úzký" osobní zájem, můžeme vnímat jako druh otroctví, jako podřízenost té části našeho já, kterou chceme zavrhnout jako nečestnou, třebaže ji považujeme za součást nás samých a tudíž jako důvod k hanbě (podvědomý pocit získaný z pojmu prvotního hříchu).Jedinec může mít pochopitelně často sobecký důvod dostát svým konvenčním povinnostem. Potom se může stát, že vydáváme za poctivost nebo hlásání pravdy jistý druh sobectví. Rovněž je pravda, že svědomí, ačkoli existuje v každém z nás a je obdivuhodné, bývá často formou domýšlivosti a exhibicionismu.

Takové úvahy celý pohled jen komplikují. Vyžadují pouze, abychom, dříve než uznáme nějaký daný komplex morálních požadavků, zkoumali typ společnosti, která jej vytvořila. I když se poctivost v některé ze svých modifikací stále vyskytuje i mezi liberálními hodnotami, čest ve starém slova smyslu přestala existovat. Lze tudíž pochybovat, zda bez poctivosti může kterákoli jiná ctnost přežít. Bez důvěry nepřežije.

Degradace cti

Převažující cynický postoj k poctivosti a následná móda čest degradovat, jako by pramenila z vyjádření spojující čest převážně se šlechtickým nebo vojenským prostředím. To je v rozporu s demokratickými hodnotami, spočívajícími v liberalismu, individualismu, rovnostářství, hedonismu a racionalismu.

Čest bývá tradičně spojována s oddaností k rodině, škole, státnímu zřízení a vlasti. To vede k závěru, že jedinec není vším, ale jeho identita závisí na institucích mimo něj, jež jsou hanobeny současně s ním, pokud se v chování odchýlí od dané normy. A co horšího, čest je tradičně přisuzována jistým lidem pouze z funkce jejich úřadu nebo hodnosti, které zastávají, a které podle našeho předpokladu automaticky vyžadují čestné chování. Tam, kde chybí jeden z motivů poctivého jednání, může jít o chování diktované do značné míry opatrností.

Zásahy státu - chabá náhražka mizející důvěry

Hlavním a jakýmsi paradoxním charakteristickým rysem současného liberalismu je jeho posedlost úřední kontrolou. Místo, abychom si položili otázku, proč se poctivost vytrácí, raději instinktivně hledáme další možnost jak kontrolu posílit. Avšak ctnost, i když si ji lze osvojit, nemůže být vnucena, stejně jako nemůže být nikomu vnucena víra. Vynucenou kontrolou dosáhneme toho, že se jedinec navenek podrobí, ale ve skutečnosti platíme za zdánlivou poslušnost trojnásobnou cenu:

  1. hradíme náklady za kontrolu oné poslušnosti,
  2. omezujeme osobní svobodu,
  3. přispíváme k erozi samotné ctnosti.

Přílišné zásahy do osobních svobod ctnost ničí. Nátlak ničí důvěru, tedy schopnost věřit v poctivost druhých. Čím četnější jsou možnosti vzdoru a čím nebezpečnější jsou jeho následky, tím větší je potřeba informovat o "ne- správném" jednání nebo o podezření. Vlivem toho je většina vedena k nedů- věře a nakonec ke klamání bližních.

Pokud bychom mohli postavit všechny formy nepoctivosti mimo zákon a vytvořili proti nim skutečně účinné sankce, pak bychom dosáhli pravého opaku.

Politická "korektnost" (political correctness) ničí důvěru, spravedlnost i poctivost 

Novějším příkladem je americký pokus zavádět pseudomorálku politicky "správného jednání". Tam, kde se tento nový "bonton" uplatňuje, žije občan v neustálém strachu z udání ze strany reprezentantů údajně znevýhodňovaných "menšin". (Mezi tyto menšiny patří černoši, hispánci, homosexuálové, na jejichž ochranu existují kvóty ve formě státních zaměstnání, přijetí na vysokoškolská studia, zvýhodněné podnikatelské půjčky, dvojjazyčné vyučování, atd.). Je zajímavé, že mezi tyto menšiny patří především ženy, ač jsou ve skutečnosti většinou nejen v lidské populaci, ale i v mnoha oborech. Prapodivné pseudoobory jako např. "ženská studia" jsou vesměs etablovány na základě principů politické "korektnosti".

Není těžké si představit, jak asi přispívá politicky "správné jednání" k prohlubování "přátelských" vztahů mezi "menšinou" a "většinou" nebo ke zmírňování skutečných nevýhod, jimiž tyto skupiny trpí.

Zásahy státu se stávají nezbytné všude tam, kde chybí poctivost a čest. Pochopitelně, že určitý stupeň kontroly je nezbytný v každé společnosti, ale myšlenka, že je státní kontrola nutná jako taková (a pokud selže, nepotřebujeme nic víc než kontrolu další), je typickou ukázkou přístupu "sociálního inženýrství", podle něhož musí mít každý "problém" své vnější "vysvětlení" a tudíž i odpovídající vnější "řešení".

Není tomu tak dávno, co naši společnost poznamenal všeobecný zvyk chovat se poctivě v maličkostech a očekávat totéž od druhých. Obě tyto tendence vyústily společně v jednu velkou věc - v jakousi všeobecnou sebeúctu, spojenou na jednom konci s obyčejnou občanskou ctností a nedogmatickým vlastenectvím. Existovaly zde zločiny pochopitelně, z nichž některé byly odpuzující (neboť naše schopnost pociťovat šok a pohoršení byla dosud živá). Avšak zločinnost nebyla chápána jako "problém", ani jako všeobecné ohrožení, nýbrž jako to, čím skutečně je, tedy v podstatě morální fenomén.

Požadavek "tvrdších trestů" pro většinu delikventů se zaměřuje spíše pouze na následky morální zanedbanosti než na problém samotný. Zastánci "tvrdších trestů", takřka bez výjimek ve formě rozsudků (delšího uvěznění), mají většinou na mysli buď zločince zastrašit nebo ho izolovat od potenciální oběti, zatímco to, co by mělo být - přinejmenším a ve zřetelných a morálně smysluplných podobách - vyžadováno, je trest jako takový.

Zločinnost nevyřeší samotná kontrola, ale společně sdílená sebeúcta.

Ve svobodné společnosti nezávisí úroveň kriminality zdaleka tolik na existujících způsobech represe nebo dozoru, či absolutní přísnosti uložených trestů (i když by někdy mohly být přísnější), jako na celkovém mravním ethosu společnosti a její pojetí trestu. Jestliže jsou mravní základy společnosti zdravé, morálně srozumitelné tresty přispívají k jejich stabilitě a slouží stejně tak zločincům, jako zákona dbalým občanům, za příklad co je to spravedlnost a jak má vypadat.

Trest jako mravní idea

Nezabývám se zde penologií, je však nutné srozumitelně a jednoduše definovat úlohu trestu. V ideálním případě by měl být okamžitý, pravděpodobný, levný, krátkodobý, odpovídající spáchanému zločinu a také s ním symbolicky související (takže delikvent musí prožít a tak pokud možno pochopit utrpení své oběti), vzbuzující respekt (a tudíž - při dodržení jistých mezí slušnosti - veřejný). Ačkoli má být trest maximálně nepříjemný v okamžiku uložení, musí být odhadnut tak, aby zločince co nejméně fyzicky poškodil a psychicky mu co nejvíce prospěl, a to zároveň tak, aby byla naplněna potřeba společnosti ukázat, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Zločincovou potřebou (alespoň morální, o níž bude muset být pravděpodobně přesvědčen) je zjistit, že veškerý jeho niterný vzdor se láme pod zdrcujícím tlakem oprávněného veřejného pobouření. Tento tlak by se měl zmírnit jen tehdy, projeví-li zločinec opravdovou lítost. Pokud ji nedá najevo, měl by dostat trest přísný natolik, aby v něm lítost probudil. Uvěznit člověka, ať už spáchal cokoli, do "školy" zatvrzelého zla a vychloubačnosti na dlouhá léta za cenu vysokých veřejných nákladů, neprospívá zločinci, společnosti, ani jeho minulým a budoucím obětem.

Morální výchova

Nehledě na reformu trestního řádu nemůže být zlepšení morálky ve společnosti, na rozdíl od jejího úpadku, "řízeno". Zjevně potřebujeme systematickou morální výchovu, ovšem to je komplikovaná záležitost; dokonce více než výchova samotná. Ve skutečnosti morální výchova předchází vzdělání v užším slova smyslu. Hodnotné vzdělání nemůže nikdo získat, pokud nemá základy ctností nezbytných k učení: představivost, soustředění, vytrvalost, zdvořilost, poctivost a úctu, a to jak ke svým učitelům, tak ke svému oboru.

Je jisté, že poctivost a čest, která na morálce závisí, nemá být vštěpována formálně. Nejlépe si je děti osvojí doma, kde se vyvíjejí přirozeně, jako součást každodenního procesu výchovy a růstu. O etice lze hovořit ve třídách nebo posluchárnách; mravní zásady si však osvojíme při práci, při skutečných úkolech či činnostech podporujících fantazii, vedeni příkladem a vlivem rodičů, učitelů a kamarádů. Tyto vlastnosti mohou být posilovány i ve společnosti, ale budou chřadnout, pokud nebude mravní klima v rodině a ve škole přátelské. Všemožné mravokárné výklady nebo morální "katechismus", neustále omílaná přikázání s pochybným obsahem, "racionální" apel na "vlastní zájem", je pro mládež, která není hloupá, buď nesrozumitelný nebo směšný.

Morálka - význam rodiny

Morálka je účinná nejen především na "kapilární" úrovni, ale i tam, kde zapustí kořeny a vzklíčí. Výchova k morálce by samozřejmě měla být ve školách posílena, což se stane, pokud budou mít slušnou úroveň. Celý proces výchovy začíná doma. Jediná naděje na obnovení morálních hodnot spočívá v posílení role rodiny a rozvíjení dosud existujícího morálního cítění rodičů. To znamená mimo jiné osvobodit je (či chcete-li chránit je) za prvé od "osvícených" oficiálních zásahů a za druhé od vlivu sdělovacích prostředků a tak zvané "pop" kultury.

Několik poznámek k tomuto problému snad postačí, abychom dospěli k nějakému závěru.

Krutost k dětem představuje velké zlo. Nepotlačíme je však tím, že zakážeme rodičům děti trestat (jak se o tom nyní diskutuje v Německu). Je totiž neméně kruté jak pro děti, tak i pro ty, s nimiž budou muset později žít, zbavit je povědomí o spravedlnosti a odpovídajícímu chování. Kromě příkladů můžeme dětem vštěpovat základy správného chování pomocí těch nejmírnějších a minimálně používaných kárných prostředků, pokud zahrnují péči rodičů o jejich bezpečný a morální rozvoj, čili jsou chápány jako odpovídající tresty a ne pouze jako svévolné vyjádření subjektivní nelibosti či nesnází rodičů nebo jejich frustrace z nechtěné existence jejich potomka.

Jeden z rodičů je doma nutný

Dětské zájmové kroužky jsou skvělá věc. Pokud vyplňují jen určitou dobu v týdnu a v jejich vedení se střídají rodiče (většinou matky), kteří sami mají zájem o činnost svých dětí. Jednoduše dávají jakousi formu spontánním dohodám o přechodném hlídání dětí, které vždy mezi sousedy existovaly. Avšak jen máloco přesvědčí předškolní dítě, že je žádoucí, jako když ho na celý den umístíme do jeslí nebo do školky.

Přesně to podporují státy, když nutí oba rodiče pracovat. Dělají to prostřednictvím kombinace skoupých daňových úlev, prostřednictvím reklamy materialismu, feminismu a profesionální kariéry, útočící na rodinu ze všech stran. Je už samo o sobě nevhodné, je-li dítě svěřeno do péče soukromým institucím, byť i do péče výkonných, kvalifikovaných a svědomitých odborníků, neboť nemohou nahradit rodiče. Státní zařízení budou pravděpodobně ještě horší (alespoň tak se věci mají nyní).

Televize, pop kultura a morálka

Každý aspekt této systematické destrukce rodiny a tím i morálky vykořeněné z rodinných tradic, jen umocňuje další negativa. Ve chvílích, kdy mohou být vyčerpaní rodiče spolu se svými potomky, svěří je do péče toho nejspolehlivějšího sedativa - televize. Většina programů, které děti sledují, není vysloveně zhoubná. Co je na nich špatného je jejich mysl otupující prázdnota a obrovská ztráta času, která vytlačuje z dětského života nejen hru, pohyb, ale i kontakt s rodiči.
Nikdy nebyl na umrtvení dětské při- rozené zvídavosti, tvořivosti a živé schopnosti rozlišovat dobro a zlo vynalezen účinnější přístroj než televize. Pop kultura přicházející ve večerních hodinách, ovlivňuje rodiče podobně jako děti a přináší takřka stejnou bezduchost jen s přídavkem větších dávek sexu. Diváci sledují nepřetržitý seriál, jehož hlavní postavy jsou zpola skutečné, zpola vymyšlené. Hrdinové nejsou vzory pracovitosti, zbožnosti, odvahy, věrnosti, zručnosti, uměleckých schopností, oddanosti, lásky k bližnímu, vynalézavosti, podnikavosti ani jiných ctností. Jsou to víceméně lidské nuly, které za odměnu s tím spojené reklamy prodávají prázdnotu vlastního bytí.

Ve skutečnosti tyto negativní postavy v osobním životě vyhandlují lesk a slávu Hollywoodu za alkohol a tvrdé drogy. Smrt na následky nevázaného života a promiskuity je z neznámého důvodu znakem svobody a odvahy být sám sebou. Není snadné zjistit jak vážně máme problém televizního úpadku brát a jak vážně ho vnímají diváci. Je možné, že kdesi pod vším tím brakem a nesmyslností dřímají zbytky skutečné poctivosti, slušnosti a čekají pouze na ránu osudu, která nás dříve či později potká, abychom se probudili. Jinak nás přes veškeré zdání "osvobození" a všeobecně rozšířenou morální lhostejnost, čeká neodvratný osud úpadku a neurčitý, nevysvětlitelný pocit nespokojenosti uprostřed nebývalého pohodlí.

Robert Grand, Občanský Institut č. 40 Redakčně kráceno a upraveno