Když ho rodiče spatřili, zhrozili se a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ A on jim řekl: „Jak to, že jste mne hledali?
Proto je třeba, abychom již uznali, že naše spasení se zakládá na pouhém milosrdenství Božím, nikoli však na nějaké naší důstojnosti ani na ničem, co z nás vychází. Proto se sluší, abychom celou naději postavili v tom, že se neohlížíme na žádné skutky, ani v nich nehledáme nějaké pomoci. A tak povaha víry záleží v tom: uší otevříti, oči zavříti, to znamená pozorně patřiti na zaslíbení, odvracet myšlení ode vší lidské důstojnosti nebo zásluhy. Nikdy totiž nebudeme dosti důvěřovat Bohu, jestliže jsme úplně neztratili důvěru v sebe, nikdy v něm neposilníme dost svých srdcí, nebyla-li v nás dříve pokořena.
– Jan Kalvín –
Instituce křesťanského náboženství, kap. 1, O zákoně s výkladem Desatera, cit. v: Tony Lane, Dějiny křesťanského myšlení, s. 160.