Výchozí text: Lukáš 20:27-40 Spor o vzkříšení:

Žijeme v době, kdy je slovo doktrína velmi nepopulární, a to dokonce i mezi evengelikálními křesťany. Dovolte mi otázku: Když slyšíte slovo "doktrína", vzbuzuje to ve vás pozitivní, anebo negativní pocity? Obvyklá reakce zní: "Člověk, který se pevně drží doktríny, se jeví jako netolerantní osobnost vyvolávající jen rozkoly. Často jsou takoví lidé arogantní a myslí si o sobě, že jenom oni mají pravdu a všichni ostatní se mýlí. Většinou nejsou příkladem laskavých a milujících křesťanů."

Populární výrok dnešních dnů je:

"Poznají, že jsme křesťané, podle toho, že se máme rádi, a ne podle toho, že se shodujeme na doktríně." Tento postoj věřící nabádá, aby raději odložili rozporuplné doktríny a spojili se na základě společné lásky k Pánu Ježíši. "Tolerance a jednota jsou nejdůležitější svědectví. Podívejte se, kam nás dovedly doktrinální rozdíly v minulosti. Po staletí docházelo k roztržkám a zahanbujícímu rozdělování těch, kteří věří v Ježíše Krista. Příkladný život, zkušenosti a pozitivní pocity - na tom záleží. Teologie je pro praktický život víry nepraktická, suchá a mrtvá."

Hlavní problém takového přesvědčení je, že nás vede do přímého rozporu s postojem Ježíše Krista! Lukáš 20:27-40 ukazuje konflikt Ježíše s některými náboženskými vůdci Izraele. Saduceové popírali doktrínu vzkříšení a existenci andělů a duchů (Skutky 23:8). Když kladli Ježíši otázky ohledně své doktríny, On jim neodpověděl: "Bratři, chápu vás; je důležitější, abychom všichni milovali Boha a jeden druhého. My všichni jsme Židé, my všichni věříme v Písma. Vy nevěříte ve vzkříšení, zatímco někteří z nás ve vzkříšení věří, ale ani jeden z nás to nemůže vědět určitě. Shodněme se tedy na věcech, v nichž spolu souhlasíme, ostatní nechme stranou. Vzájemná láska, a ne rozdíly v učení jsou hlavní podstatou našeho obecenství. Zpívejme písně, které oslavují Pána, ať je nám spolu dobře."

Místo toho Ježíš rázně vyvrátil jejich doktrinální omyl. Marek zaznamenává, že jim Ježíš řekl hned na začátku, že se mýlí, a patřičně to zdůraznil:

  • Velmi se mýlíte (Marek 12: 24,27).

Je zjevné, že zdravá doktrína byla pro Ježíše mimořádně důležitá! Byla důležitá, protože věděl, že člověk, který se dopouští závažných chyb v doktríně, nemůže mít správný vztah k Bohu a Jeho Pravdě. Bylo to důležité, protože věděl, že je nemožné opravdově milovat bližního, který věří ve vážné doktrinální omyly, pokud ho na ně neupozorníme a nepoučíme ho o Pravdě, která je zjevena v Božím slově. Protože zdravá doktrína byla pro Ježíše velmi důležitá, měla by být neméně důležitá i pro nás.

Mělo by nám záležet na doktríně, protože na ní záleželo i Ježíšovi. Náš život zde i v budoucnu závisí na zachování víry ve zdravou doktrínu.

Naše znalosti týkající se saduceů jsou trochu sporé a neurčité. Neznáme přesně původ této skupiny anebo jejího jména. Pocházeli většinou z vyšší třídy, byli vzdělaní, racionalističtí, náboženští konzervativci, věřili ve svrchovanou autoritu tóry (prvních pět knih Mojžíšových). Odmítali ústní tradice židovských rabínů. Nejvyšší kněz a mnozí z jeho stoupenců byli z řad saduceů (Skutky 5:17). V popírání vzkříšení a existenci andělů a duchů se velmi ostře rozcházeli s farizeji (Skutky 23:6-9). Ježíšův střet s nimi odhaluje tři důvody, proč by i vám mělo záležet na doktríně.

1. Ježíšovi záleželo na doktríně a mělo by na ní záležet i nám.

To samo by jako důvod mělo stačit. Všimněme si dvou věcí:

a) Ježíš učil, že existuje něco jako doktrinální pravda a doktrinální omyl, a že na pravdě záleží.

Neřekl: "Víte co, nechme spory stranou, přestaňme se dohadovat, bratři, opravdu nezáleží na tom, čemu věříte, stačí když jste upřímní." Neřekl: "Mám vás rád! Jste moji bratři, i když se neshodneme na takové maličkosti, jako je otázka vzkříšení!" Neřekl: "Respektuji váš postoj. Každý je oprávněn mít svůj vlastní názor." Autoritativně je napomenul a řekl, že se velmi mýlí, a ukázal jim také proč.

Před několika lety Allan Bloom zdůraznil ve svém bestselleru The closing of the American Mind (Uzavírání americké mysli) následující: "... intelektuální společnost degradovala náboženství do oblasti názorů jako protiklad vědění a znalostí. Je to jednoduše otázka subjektivního a nejistého názoru oproti jinému názoru. To potvrzuje názor, že veškerá pravda je relativní a že tolerance je hlavní ctnost." Dále říká: "Účelem není napravovat omyly a mít skutečně pravdu; spíše to znamená uvědomit si, že nemáte pravdu vůbec. ... Výsledkem takového postoje je, že můžeme mít dvě osoby, které mají v duchovní oblasti protichůdné názory, obě mohou mít pravdu, protože náboženská "pravda" je jednoduše něčí subjektivní myšlenka nebo její prožitek."

Podobné myšlení prostupovalo tento sbor před osmi lety, když jsem zde nastoupil jako kazatel. Jeden starší (už není mezi námi) mi řekl, že název brožurky, kterou jsem napsal na téma "Co říká Bible o potratu", byl arogantní. Zeptal jsem se ho proč a on mi odpověděl: "Protože nemůžeme s jistotou nic říct o tom, co Bible říká dnešku o čemkoli." Byl jsem trochu ohromen, ale oponoval jsem: "Opravdu? Nemohu říci, že Bible říká, že smilstvo je špatnost?" Odpověděl: "Ne, můžete jenom říci: Myslím si, že to není správné." Pokoušel jsem se celé nedorozumění objasnit a poukázal jsem na skutečnost, že křesťan musí vyjadřovat biblickou Pravdu v lásce, ukázat soucit ženě, která má problém s těhotenstvím, anebo osobě, která upadla do smilstva, ale naše poslední slovo musí být rozhodné: Potrat a smilstvo jsou nesprávné. "Ne," trval na svém, "musíme mít své názory otevřené a nesmíme být v takových otázkách dogmatičtí."

Od té doby jsem se setkal s podobnými postoji i u ostatních. Někteří z nich opouštějí sbor, protože se jim nelíbí, když poukazuji na doktrinální omyly, které vnikají do církve. Říkají: "Proč nemůžete být pozitivní?" Mojí odpovědí je, že Pavel ustanovil, že odpovědností starších je nejen bezúhonný život, ale i pevnost ve slovech pravé nauky. Starší mají za úkol povzbuzovat zdravé učení (doktríny), a usvědčovat odpůrce (Titus 1:9). Neříkám, že kazatelé a starší mají být ostří, bezcitní a "odstřelovat" ty, kteří s námi nesouhlasí. Pavel říká, že:

  • služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý, když někdo chybuje, má vlídně poučovat odpůrce (2. Tim. 2:24-25).

Také potřebujeme být opatrní v rozlišování důležitosti ústřední doktríny od těch, které jsou okrajové. Samozřejmě, věřit v Božství Ježíše je mnohem důležitější než to, zda někdo věří ve vytržení církve před nebo po velkém soužení.

Některé doktríny jsou tak důležité, že kdybychom je popírali, popírali bychom samotnou podstatu křesťanství. Mezi ně patří: inspirace a autorita Písem, Boží trojjedinost, Božství Ježíše - Jeho panenské početí, Jeho zastupující odpykání našeho trestu, Jeho tělesné vzkříšení ze smrti, Jeho druhý návrat v těle, ospravedlnění z milosti vírou ne ze skutků, budoucí soud ...

Jsou i jiné důležité doktríny, které mají silný vliv na to, jak žijeme a vedeme svůj křesťanský život, ale nejsou na úrovni bludařství. Do této kategorie bych zařadil spory, které se týkají učení kalvinismu a arminianismu. Přidržování se kalvinistického pohledu na Boží svrchovanost v otázkách našeho spasení dramaticky ovlivňuje pohled člověka na Boha a na lidskou přirozenost. To ovlivňuje, jak se díváme na utrpení, jak evangelizujeme ty, kdo hynou, jak se modlíme a mnoho dalších praktických postojů.

Ti, kdo se přidržují arminianistického učení, jsou většinou věřící sourozenci v Kristu, kteří byli znovuzrozeni Boží svrchovanou milostí, i když jsou přesvědčeni, že se rozhodli pro víru na základě své svobodné vůle. V žádném případě se na ně nemůžeme dívat jako na bludaře, ale jako na bratry v Kristu.

Některé doktrinální rozdíly vůbec nestojí za hádky. Všichni jsme již potkali křesťany, kteří chtěli debatovat o podružných věcech, které nemají praktický význam. Jen chtějí dokázat, že mají pravdu a všichni ostatní se mýlí. Nechci říci, že jsou zbytečné debaty, je to v pořádku mluvit o všech věcech v duchu lásky, ale hněvat se nebo se oddělovat od ostatních věřících kvůli nepodstatným doktrinálním rozdílům zbytečné je, a navíc je to hřích.

Ježíš se díval na doktrínu o vzkříšení jako na jádro sporu. Popírat, že Bůh vzkřísí mrtvé, znamená popírat doktrínu o budoucí odměně pro spravedlivé a trestu pro bezbožné, což odstraňuje hlavní smysl posvěceného života. To by popíralo platnost Boží smlouvy, Jeho zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, protože se za jejich života nenaplnily. Takové popírání činí z Boha lháře. Je to popírání naděje pro ty, kdo ztratili své milované, anebo pro ty, kteří v tomto životě velmi trpí. Jak Pavel dokazuje v 1. Korintským 15, jestliže popíráme vzkříšení mrtvých, pak nebyl vzkříšen ani Ježíš a naše víra je naprosto marná; zůstáváme dál ve svých hříších. Proto Ježíš učil, že je důležité rozlišovat doktrinální pravdy a omyly.

b) Ježíš ukazuje, že zdrojem zdravé doktríny není lidský rozum, ale správný výklad Písma.

Všichni - tedy saduceové i Ježíš - věřili v autoritu Písem. Začali tím, že citovali Mojžíše, a Ježíš jim odpověděl tím, že citoval Mojžíše. Tito lidé kladli nepatřičný důraz na lidský rozum, který je vedl k tomu, aby nesouhlasili s obsahem Písma a podcenili moc Boha vzkřísit člověka z mrtvých a dát mu úplně odlišnou existenci v nebi. Marek 12:24 cituje Ježíše:

  • Zdaliž ne proto bloudíte, že neznáte písem ani moci Boží? (kral.)

Ve 20. kapitole Lukáše Ježíš jedná s jejich nepochopením Boží moci ve verších 34-36 a s jejich nepochopením Písem ve verších 37-38.

Omyl saduceů byl založen na mylných předpokladech. Chybně se domnívali, že život po smrti musí být stejný jako ten nynější. Dohadovali se o tom, komu bude patřit žena, která byla postupně manželkou sedmi bratrů. Chybně aplikovali pozemský život na stav života po vzkříšení. Chybně se domnívali, že se v nebi budou lidé vdávat a ženit (každý muž jednu ženu), tak jak to dělají teď. Na základě této domněnky byla myšlenka na ženu, která bude mít v nebi sedm mužů, logicky absurdní.

Jejich předpoklad byl mylný. Podcenili moc Boha, který nás může vzkřísit z mrtvých a dát nám nová těla, která už nebudou poddána hříchu a smrti. Ježíš říká, že po vzkříšení budeme jako andělé ve dvou aspektech: že se nebudeme ženit ani vdávat, a nebudeme umírat. Tak jako svatí andělé budeme mít schopnost nehřešit. Tak se v plném významu naplní slova:

  • Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení. (Lukáš 20:36)

Znovuzrozením jsme se stali dětmi Božími, ale nemůžeme plně chápat důsledky, dokud neobdržíme vzkříšená těla v nebi.

Musím být upřímný a říci, že představa celibátu v nebi, jako je tomu u andělů, ve mně nikdy nevzbuzovala nadšení. Často říkám své manželce: "Jak může být nebe nebem, když tam nebudu s tebou?" To, že jsem si jí vzal, je nejlepší věc, která se mi, kromě spasení, stala. Přemýšlel jsem o slovech Pavla na téma manželství. Přirovnání jednoho těla nemá na mysli vztah muže a ženy v manželství, ale vztah Krista a církve (Ef. 5:32). Svitlo mi, že popis intimního spojení, obzvláště přirovnání jednoho těla v manželství, je nejbližší pozemský obraz našeho spojení s Kristem, které se dovrší v nebi. Nechci být hrubý, spíše uctivě poukazuji na manželství, zejména na to, že sexuální intimita v manželství je nádherný Boží dar, ale je to jen pozemské podobenství, oč krásnější bude dokonale intimní spojení s naším nebeským Ženichem, Ježíšem Kristem. Zaslíbení zatím přijímáme vírou, ale Boží slovo zaručuje jeho naplnění!

Saduceové chybovali, protože byli racionalisté. Když něco přesahovalo chápání lidského rozumu, například Boží moc vzkřísit někoho z mrtvých a dát mu úplně novou existenci, neakceptovali to. Racionalismus omezuje poznání člověka a sílu rozumu. Víra v Boha a v Jeho nadpřirozenou moc však není proti rozumu, stojí nad rozumem. Není iracionální, je supra-racionální. Víra je to, co přesahuje lidský rozum. Na to, abychom poznávali Pravdu Písem, musíme být nejdřív zrozeni shůry mocí Boha. Teprve pak Jej poznáváme a postupně podřizujeme náš rozum a naší vůli Božímu zjevení v Písmu. Musíme věřit všemu, co Boží slovo zjevuje, i když se to neshoduje s naším omezeným poznáním. Jinak upadneme do doktrinálních omylů. Racionalismus podkopává Boží moc; víra v Jeho slovo ji potvrzuje.

Ve verších 37-38 Ježíš ukazuje, jak saduceové nerozuměli Písmům. Za příklad si bere příhodu Mojžíše u hořícího keře, kde Bůh zjevuje sebe jako Boha Abrahama, Izáka a Jákoba. Když Bůh promluvil k Mojžíšovi, byli tito mužové již po staletí mrtví. Bylo by nesmyslné, kdyby Bůh tvrdil, že je Bohem těch, kteří smrtí přestali existovat! Jestliže patriarchové zemřeli a přestali existovat, potom zaslíbení, která jim Bůh dal, by byla neplatná a prázdná. Ale, jak Ježíš vysvětluje, Bůh "není Bohem mrtvých, je Bohem živých". Ti, kteří zemřeli ve víře, jsou ve skutečnosti živí v Bohu a očekávají den, kdy obdrží svá vzkříšená těla, ... neboť před ním jsou všichni živí. (Lukáš 20:38) To znamená, že "věřící, potom co zemřeli na tomto světě, žijí nebeský život s Bohem."

Ještě jednou: Důkazem víry není odložit rozum stranou, ale raději podřídit své myšlení Božímu zjevení v Písmech. Musíme znát Bibli tak, jak ji znal Ježíš. To znamená, že musíme pozorně přemýšlet o Písmu, tak jak to činil Ježíš, když vysvětloval doktrínu o vzkříšení z veršů Písma. Nesmíme povyšovat náš rozum nad Písmo, ani se pokoušet vtěsnat Písmo do naší logiky. Mělo by vám záležet na zdravé doktríně, protože na ní záleželo i Ježíšovi.

2. Mělo by vám záležet na doktríně, protože váš život je podmíněn vírou ve zdravé učení.

Dotkněme se jen několika aspektů této oblasti:

a) Nemůžeme být podřízeni Ježíši Kristu, a přitom se vědomě držet v základních otázkách falešné doktríny.

Saduceové stáli v opozici vůči Ježíšovi, nebyli Mu podřízeni. Odmítali Jeho autoritu, pokoušeli se Jej pokořit před lidmi. Ale Ježíš jasně uplatňuje svoji autoritu a Pánovství v této konfrontaci, právě tak jako v následující části, kde navazuje na urážlivý útok a vybízí je otázkou. Saduceové byli domněle učení muži, Ježíš byl podle nich jen nevzdělaný tesař z Nazareta, avšak překonal jejich bludy způsobem, nad nímž se pozastavovali i někteří zákoníci (bez pochyb farizeové):

"Mistře, dobře jsi odpověděl." (20:39)

Ve skutečnosti - člověk, který se vědomě přidržuje doktrinálních omylů v základních otázkách víry, skrývá sám sebe za kouřovou clonu nějaké zdánlivé těžkosti v Bibli tak, aby se nemusel podřídit Kristově vládě. Zdůrazňuji "vědomě", protože je rozdíl mezi nemluvnětem v Kristu, (které se může z neznalosti mýlit anebo být zmatené nejasností nějaké komplikované doktríny, protože ještě není vyučeno), a falešným učením toho, (který se aktivně podílí na šíření chyb, i když ví, že se odchyluje od pravověrné doktríny). V takovém případě musíme být k "nemluvněti" mírní a trpěliví, ale k hlasateli falešného učení bychom měli být mnohem tvrdší, pokud dotyčného známe lépe. Je zřejmé, že falešný učitel není podřízen Kristu jako svému Pánu. Z toho vyplývá, že:

b) Setrvávání ve falešných doktrínách pochází z hříchu a nadále působí hřích.

Ježíš pokračuje ve verších (20:46-47) a konfrontuje hřích zákoníků, tedy obou skupin - jak farizejů, tak saducejů. Byli pyšní, přijímali patolízalství a pocty a vydávali se za zbožné muže, ale byli chamtiví, sobečtí pokrytci, kteří budou čelit přísnému Božímu soudu. Byla jejich falešná doktrína ohledně vzkříšení příčinou jejich hříchu, anebo jeho výsledkem? Zřejmě šlo o obojí, protože falešné učení a hřích jdou vždy ruku v ruce. Doktrína má vždy dopad na praktický život. Jen pár dnů po tomto střetu s Ježíšem se totiž saduceové shodli s farizei a odsoudili Ježíše k smrti. Jejich hřích, který začínal v tom, že se odmítli podřídit Ježíšovu učení o vzkříšení, je postupně vedl k dalšímu hříchu - zabití jejich Mesiáše.

Zdravá doktrína formuje duchovně zdravé křesťany. Falešné učení je důvodem a příčinou skrývání všech forem bezbožnosti.

c) Naše motivy, touha poznávat zdravou doktrínu, jsou důležité.

Zákoníci zajisté nepřišli k Ježíši s upřímnými doktrinálními otázkami, které si chtěli ujasnit. Chtěli, aby Ježíš vypadal před zástupem špatně, proto vymysleli tento nepravděpodobný příběh o ženě a sedmi manželích. Ani farizeové, kteří pochválili Ježíšovu dobrou odpověď, se nepodřídili Jeho Pánovství. Pochválili Ho jen proto, že se s ním náhodou shodovali. Jejich pohnutky nebyly správné.

Jedinou platnou pohnutkou k tomu, abychom chtěli poznávat a hájit zdravou doktrínu, mělo by být to, že poznáním Boží Pravdy můžeme lépe oslavovat Boha. Znalost pravdivého učení by nás měla vést k hlubší lásce k Ježíši Kristu, který obětoval na kříži sám sebe za nás. Nikdy bychom neměli chtít znát biblické Pravdy jen proto, abychom mohli pyšně triumfovat, že máme pravdu, anebo abychom mohli ukázat svoje velké znalosti. Ve skutečnosti čím víc známe zdravé učení, tím pokornější jsme, protože si uvědomujeme, jak velký je Bůh a jak my jsme nepatrní! Měli bychom vědomě dbát o správnou doktrínu, protože o ni dbal Pán Ježíš a protože zdravá doktrína má vliv na náš pozemský život.

Nakonec,

3. Mělo by nám záležet na doktríně, protože náš budoucí život závisí na zachování víry ve zdravé doktríny.

Ježíš nemá na mysli vzkříšení bezbožníků, ale vzkříšení spravedlivých. Říká, že někteří jsou považováni za hodné dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých (20:35), z čehož vyplývá, že jinde se výslovně učí, že bezbožní budou také vzkříšeni, ale k soudu a věčnému zatracení (Jan 5:29, Skutky 24:15, Zjev. 20).

V našem textu Abrahám, Izák a Jákob znali Boha osobně, z Jeho milosti. Bůh je počítal za spravedlivé na základě jejich víry, ne kvůli jejich skutkům. (Gen. 15:6, Řím. 4) Písmo nikdy neučí, že by tito muži nebo kdokoli jiný byl hoden nebe sám ze sebe. Byli hodni jenom proto, že Bůh do nich vložil svoji spravedlnost skrze víru.

Důležité je, že naše opravdová naděje věčného života závisí na zachování zdravé doktríny o spasení a o Božím zaslíbení ohledně života, který má přijít. Jestliže se mylně domníváme, tak jak mnozí vyznávají, že člověk dosáhne věčného života svými dobrými skutky a upřímnou vírou, nemůžeme mít ani naději, protože si nikdy nemůžeme být jisti, že jsme pro svoji spásu udělali dost. Ale jestliže věříme v Toho, který ospravedlňuje bezbožníka, je nám víra připočtena za spravedlnost (Římanům 4:5). A to je jediný základ pro naši pevnou naději o životě, který má přijít.

ZÁVĚREM:

Nabízím tři možnosti aplikace:

i Nenechte se ovlivnit současnými trendy, abyste obětovali biblické Pravdy na oltáři lásky a jednoty. Musíme být laskaví a vlídní, taktní ve svých způsobech, nemusíme se hádat o podružné věci. Ale jestliže děláme kompromisy v základních pravdách evangelia jen kvůli jednotě, pak druhé nemilujeme opravdově. Biblická láska dbá na to, aby varovala před falešným a zavrženíhodným učením.

i Pracujte na prohloubení osobního teologického poznání. Slovo "teologický" dnes průměrného člena církve leká, ale nemělo by. Pamatujte, Pavel nesděloval Římanům nejsložitější myšlenky novozákonní teologie pro seminární studenty. Psal jim, aby posilnil sbor obyčejných věřících. Když mohli chápat Pavlovu teologii oni, můžeš jí rozumět i ty. Samozřejmě, biblické poznávání základních doktrín vyžaduje určitou námahu mozku, ale vyplatí se to a je to praktické.

i Jestliže nerozumíte základním pravdám evangelia, nepředstírejte, že jim rozumíte. Najděte si někoho, kdo vám může pomoci. Váš věčný život je v sázce. Jestliže věříte falešnému učení o tom, jak se člověk dostane do nebe, nepomůže vám, když budete upřímní v soudný den. Mnozí patřící do falešných kultů jsou také upřímní, ale k smrti chybující. Všichni na palubě letadla, které se nedávno zřítilo do Pacifiku, věřili ve spolehlivost letadla, ale zemřeli, protože došlo k selhání. Jestliže věříte v nesprávnou cestu do nebe, nedostanete se tam.

  • Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen. (Skutky 16:31)

Mělo by vám záležet na znalosti toho, co Ježíš Kristus učil a předal učedníkům, protože váš život zde a v budoucnu závisí na pevnosti základů víry ve zdravé doktríny.

Otázky k diskusi:

1. Proč není samotná upřímnost v duchovních otázkách dostačující? Proč musíme věřit Pravdě?

2. Když existuje tolik rozdílných doktrinálních pohledů, jak můžeme vědět, kdo má pravdu?

3. Ježíš řekl, že svět pozná křesťany podle lásky. Je doktrinální pravda méně důležitá než láska a jednota? Proč? Proč ne?

4. Jak může falešné učení ovlivňovat osobní život a chování věřících?

Steven J. Cole kazatel, Flagstaff, AZ