Ukázka z knihy autora J. Bentona, komentář k biblické knize (Mal 1:7-14)

Příznaky neúcty

Poté, co Malachiáš obvinil kněze, že nemají bázeň a neprokazují Bohu dostatečnou úctu tak, jak by si zasloužil, předchází jakémukoliv tvrzení o nevinnosti. Parafrázujeme-li konec verše 1:6 a začátek verše 1:7, říká: „Chcete se zeptat, jak jste zneuctili Boha? Chcete se zeptat, co je špatného na vaší bohoslužbě? Pak vám to tedy povím!" Ve verších 8-14 prorok pokračuje, aby pořídil záznam jejich neúcty při bohoslužbě.

Byla to bezbolestná bohoslužba (1:7,8)

Hospodinův stůl byl ve Starém zákoně stůl u vchodu na vnitřním nádvoří chrámu, na kterém kněží poráželi oběti. V raných starozákonních dobách by každý, kdo přišel Boha uctívat, sám porážel svou vlastní oběť (3. Mojžíšova 4:29,30), později však tuto práci převzali kněží. To, co se dělo u Hospodinova stolu ve dnech Malachiášových, bylo nejhorší znehodnocení bohoslužby. Izrael předkládal oběti, které nebylo možné obětovat! Obětovali jako oběti Bohu věci, které sami nechtěli. Slepá zvířata, nemocná zvířata, kulhavá zvířata, zvířata, kterých se vlastník rád zbavil - to byli tvorové, které obětovali Bohu. Obětujeme, jestliže se vzdáme něčeho, čeho si opravdu vážíme, abychom vyjádřili naši oddanost Bohu. Ale „obětování" nemocných zvířat bylo, jako kdybychom někomu dali jako dárek k narozeninám obsah naší popelnice! Byl to postoj, který předkládal Bohu „dary" odpadků našich životů. Byl to postoj, který říkal: „Pro Boha je dost dobré cokoli. Měl by se považovat za šťastného, dal-li jsem mu to." Byl to postoj typu: „Má kariéra je na prvním místě, na druhém můj volný čas a Bůh může mít, co zbylo." V praxi je náš postoj k Bohu stejný jako náš postoj k místnímu sboru, který je přes všechny své neduhy a chyby tělem Kristovým.

Důležité je, že kněží, kterým bylo svěřeno přinášení obětí Bohu, měli takové oběti, když je lidé přinesli, odmítnout. Obětování slepých, chromých a nemocných zvířat bylo v Mojžíšově zákoně jasně zapovězeno (3. Mojžíšova 22:18-25; 5. Mojžíšova 15:21). Místo toho se kněží účastnili bezbolestných „obětí, které nelze obětovat". Buďto měli tak špatný náhled na Boha, že nemohli vidět, jak urážlivé a provokativní byly takové věci pro Hospodina, nebo zaujali postoj nerozčilování obětujících. „Jenom nezpůsobit nějaké potíže ve shromáždění, jenom nekymácet lodí - nakonec jsou to oni, kdo platí mou mzdu." Bůh není potěšen, když kazatelé a starší vidí ve shromáždění hřích a jsou jednoduše připraveni nechat to být.

Byla to bezmyšlenkovitá bohoslužba (1:8,9)

Při obětování nemocných zvířat nepoužili dokonce ani zdravý rozum, aby si uvědomili, co vlastně dělají. Byl to bezmyšlenkovitý rituál. Bůh je tomu nutí čelit. Představte si luxusní jídelnu v paláci perského vládce Jeruzaléma. Vládce má za sebou dlouhý únavný den. Nyní se umyl, oblékl na večeři a čeká na své večerní jídlo. Vrchní sluha vstupuje do pompézní jídelny a se slovy: „Pozornost od kuchaře," snímá víko ze stříbrného tácu a předkládá vládci páchnoucí a hnijící kýtu z berana, která se hemží červy. Jak si myslíte, že by vládce reagoval? „Ne," říká Bůh, „příliš byste se báli na to, abyste takové věci předložili vládci, tak proč je přinášíte mně?" Podobnost se současností je zjevná. Boží lidé, kteří by se nikdy neodvážili přijít pozdě do práce, kdyby tomu mohli zabránit, nemají žádný zájem být dochvilní na setkání Boží církve. Křesťané, kteří by se nikdy neodvážili šidit své daňové přiznání, dělají se svým svědomím mnoho kompromisů, co se týče jejich dávání Bohu. Jak jenom můžeme mít menší respekt před Králem králů, než máme před jím ustanovenými politickými silami?

Verš 9 je ironický. Představte si, že pozvete svého šéfa, po kterém chcete povýšení, na slavnostní večeři. Nabídli byste mu kus zkaženého masa? Kdybyste to udělali, jak si myslíte, že by reagoval? Přestože Bohu dáváte přesně stejný druh věcí, říkáte: „Tak tedy proste Boha o shovívavost, aby se nad námi smiloval". Dokonce i jednoduchý zdravý rozum by jim měl říci, že jejich bohoslužba, která byla vrcholem neúcty a lhostejnosti, byla pro Boha zcela nepřijatelná. Ale ne, oni při bohoslužbě jednali tak bezmyšlenkovitě, že to ani neviděli. „Dokud budeme procházet nedělním rituálem, bude všechno v pořádku." Zpěv bez srdce, modlitby beze smyslu, naše mysli a city zaměřeny na cokoliv jiného než na Boha! Má se to takto i s námi?

Byla to pohrdlivá bohoslužba (1:12,13)

Jejich bohoslužba byla nečistá, rouhavá a poskvrněná. Není bez zajímavosti, že toto poskvrnění pochází pouze druhotně z nevyhovující kvality tvorů přinášených jako oběti. Tyto oběti jsou prvotně poskvrněny stavem mysli obětujících kněží. Kněží jsou obviněni z pohrdlivého jednání s Bohem a s Božími věcmi. Znesvěcovali Boží jméno. Máme zde kněze pohrdající prací, kterou jim Bůh uložil dělat. Shledali svou práci mizerným poutem. Je zde kazatel, který se svým teologickým vzděláním cítí, že tento malý sbor v centru města je pod jeho úroveň. „Se svými dary jsem byl stvořen pro větší věci než je tato!" Je zde starší, který už dále nechce sloužit (1. Petrova 5:2). „Být starším je žrout času!" Je zde diakon, který tajně říká: „Jak únavné je být diákonem!" Je zde křesťanský rodič, který se nechce obtěžovat modlit se něžně s dětmi. Je zde křesťan, který, i když by to nikdy nevyslovil nahlas, si říká: „Jak hloupé a únavné je dávat neděle Bohu, brzy vstávat a shromažďovat se s Božím lidem." Jsou zde vedoucí, kteří nejsou pouze unaveni prací (na což mohou mít právo), ale kteří jí už mají dost. Takový znuděný a pohrdlivý přístup poskvrňuje uctívání. Celou věc to mění v zápach pro Boží nos. Bohu se z toho dělá špatně.

Byla to pokrytecká bohoslužba (1:14)

Lidé, když jsou v úzkých, často volají v modlitbě k Bohu. Jako jeden člověk, který v čase nesnází a zoufalství nevěděl, jak by se zachránil, a tak volal k Bohu a řekl: „Ó Bože, když mi teď pomůžeš a dostaneš mě ven z potíží, obětuji ti toho nejlepšího berana ze svého stáda." Bůh mu pomohl, potíže přešly a najednou ten člověk říká: „Ó ano, jsem si jistý, že by se to vyřešilo v každém případě! Já vlastně opravdu nemusím dát to nejlepší kvůli nějakému hloupému slibu, který jsem Bohu dal v čase nesnází. Ty potíže nebyly vážně tak zlé, nicméně dám Bohu tuto starou věc, abych si udržel svoji tvář." To je nefalšované pokrytectví. To je bohoslužba jednoduše za účelem udržet si svoji tvář. Je to podvádění Boha.

Dejme si dohromady obrázek toho, co Bůh viděl za bohoslužbou Izraele. Chrámové oběti pocházely od lidí, kteří vlastně Bohu nechtěli dát nic. Zvířata přinášená jako oběti byla poskvrněná. Byla obětována kněžími, kteří opovrhovali svou prací, a celá věc byla bezmyšlenkovitým rituálem. Není divu, že Boha napadlo zavřít chrám! (1:10) To jsou příznaky prázdného, bezcitného, pokryteckého náboženství. To vše se započítává k nedostatku úcty před Bohem.

Když Bůh vykoupil národ z otroctví v Egyptě, přijal Izrael jako svého „prvorozeného syna" (2. Mojžíšova 4:22). Židé se vždycky pyšnili tímto vztahem otce a syna, který měli s Bohem. Takže není divu, že Bůh nyní říká: „Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně?"

J. Benton, komentář k biblické knize Malachiáš 1:7-14 . Viz str. 41, Nakladatelství Poutníkova četba