Verze pro tisk

Maria Anne Hirschmann, autorka knihy Hansi (Hansi, Infinity Art 2008, pokračování knihy: Nemusíš zestárnout, Infinity Art 2011) vypráví, jak se ze zapálené nacistky stala oddanou následovnicí Ježíše Krista:

Ráda bych poděkovala Bohu za to, že mohu být mezi vámi, abych vyprávěla příběh, jaký můžete číst jen v knihách. Chci vám přiblížit dobu, kterou jste nezažili. Věřím, že mě Bůh zachoval při životě, abych se stala svědkem doby, která nebyla pro nikoho lehká. Je mi 84 let, ale vraťme se nejdříve do doby po 1. světové válce. Narodila jsem se v Sudetech, nedaleko Dobrušky. Pro většinu z vás je 1. i 2. světová válka historií, tedy dávnou minulostí. Pravděpodobně toho o té době moc nevíte, ale tehdy se Češi a Němci navzájem příliš nemísili. Můj mateřský jazyk byla rakouská němčina. Bydleli jsme v německé vesnici nedaleko hranic, měli jsme tam německou jednotřídku a od samého začátku jsem měla v životě mnoho nevýhod.

Když jsem se narodila, byla moje věřící maminka těžce nemocná a tatínek byl velmi zahořklý ateista. Maminka porodila již dvě dcery, ale v německé kultuře té doby bylo důležité mít syna. Otec řekl mamince, že žádné další děti už nechce. Když otěhotněla potřetí, měla sen a v tom snu jí někdo řekl, že nesmí nechat ublížit nenarozenému dítěti. Řekla o tom snu manželovi a dodala, že to bude jistě chlapec. Když jsem se narodila já, třetí holka, otec s odporem konstatoval: Další holka. Maminka věděla, že když zemře, zůstanou po ní tři osiřelá děvčátka. Sotva se po porodu mohla postavit na nohy, vzala mě do náručí a jela vlakem a zbytek cesty šla pěšky – putovala do malé vesničky za kamarádkou, žijící v malé chaloupce, kterou poprosila, aby se postarala o dítě, dokud se ona neuzdraví. V té době byl problém uživit vlastní děti a přijmout další dítě do rodiny nebylo snadné. Maminčina kamarádka byla nesmělá, ale zbožná žena. Podívala se na miminko a slíbila, že se postará, ačkoliv věděla, že její manžel s něčím takovým nebude souhlasit a ani její vlastní čtyři děti přírůstek do rodiny nijak neuvítají.

Všichni očekávali, že se maminka uzdraví, ale ona zemřela a můj otec neměl zájem ani o jednu z dcer. Zůstala jsem v náhradní rodině a moje nová maminka se rozhodla, že malého sirotka vychová pro Pána Ježíše Krista. Nebyla jsem ten typ holčičky, která se snadno vychovává. Byla jsem problematické dítě. V německé kultuře byly děti vychovávány tak, aby byly vidět, ale ne slyšet. A já jsem pořád mluvila, a to mi vydrželo až dodnes. Proto jsem měla vždy problémy. Nevlastní matka říkávala, že jí dostanu do hrobu. To byla velmi nepříjemná představa, protože jsem věděla, že moje vlastní matka zemřela a teď by kvůli mně mohla zemřít také ona. Bála jsem se, že teď dostanu do hrobu další maminku.

Maminka mi vysvětlovala, že musím být hodná holčička. Věřila, že kdo někomu poví evangelium a někoho přivede k víře v Pána Ježíše Krista, dostane do koruny hvězdu. Říkávala mi: „Ty jsi jediná hvězda, která bude na mé koruně,“ ale se mnou to vypadalo dost beznadějně. S vírou v Boha jsem měla velké problémy, i když mě maminka učila, čemu sama věřila. Vysvětlovala mi, že když jsme hodní, Bůh nás má rád, a když zlobíme, musí nás potrestat. Byla jsem divoška, měla jsem věčně rozbitá kolena, každou chvíli jsem se zranila a pak jsem se vždy podívala vzhůru a ptala se: „Za co mě Bože trestáš teď?“ A vždycky jsem věděla o sto důvodech, proč mám být potrestána.

Vyrůstala jsem s pocitem odmítnutí, že mě Bůh nemá rád, dospělí mě nemají rádi, ani můj otec o mě nestojí; jen školu jsem měla ráda. Byla to malá školička, jednotřídka. Ve škole jsme měli knihovnu, ale když jste dali všechny knihy dohromady, bylo jich maličko. Strašně ráda jsem četla a na konci školního roku jsem četla plynně. Brzy jsem četla všechny knížky dokola. Věřím, že dnes píši jen díky tomu, že jsem měla od dětství ráda knihy. Můj učitel mě měl velmi rád a já jsem milovala jeho. Škola byla jediné místo, kde jsem chtěla být stále. Když jsem přemýšlela o tom, co se mnou bude po 8. třídě, nebyla to představa plná naděje, protože jsem byla nejchudší dítě z vesnice a bylo mi jasné, že nebudu moci studovat. Spala jsem na půdě, v létě jsem chodila bosa, často jsem měla hlad a věděla jsem, že nemám šanci studovat a tím pádem nemám žádnou jinou budoucnost, než že se stanu děvečkou na statku.

Když mi bylo 12 let, stalo se u nás něco zvláštního. Přes horský průsmyk přišla skupina vojáků. Nesli velký červený prapor s bílým kruhem a černým křížem s háky. Vojáci vlajkou mávali a přitom zpívali. Maminka se dívala okénkem naší chaloupky a řekla: „Pane Bože, jen ať není další válka.“

Německé jednotky tlampačem ohlašovaly, že přišly Němce osvobodit, že Adolf Hitler má s obyvatelstvem pokojné úmysly, že jim zajistí dostatek jídla a práci. Maminka byla velmi nesmělá žena, dívala se z okna a říkala si, snad nám Pán Bůh posílá tyto jednotky a Hitlera, aby se nám konečně ulevilo.

Žili jsme opravdu v těžké době a krátce po příchodu vojáků se situace rychle zlepšila. Měli jsme jídlo a mnozí dostali práci. S českým obyvatelstvem jsme nebyli v kontaktu, a tak jsme netušili, co prožívají oni. Ale pro sudetské Němce znělo Hitlerovo jméno jako něco úžasného. Přišel ve velmi těžké době a historické okolnosti pro něj připravily úrodnou půdu. Všichni jsme se těšili, že nedostatek skončí. Vše vypadalo velice slibně.

Jednou přišli vojáci do naší malé školy a zkoušeli nás. Já jsem znala odpověď na všechny otázky. Byla jsem vyzáblá blonďatá holka s dlouhými copy. Nacistický pedagog, který nás zkoušel, se zeptal, jak je možné, že to všechno znám? Nepoznala jsem nic z velkého světa, neviděla jsem letadlo, vlak; neznala jsem nic než malou vesnici, seník a kozy, ale věděla jsem, že existuje velký svět, protože jsem četla knihy. Když dnes hovořím k mladým lidem, zdůrazňuji, jak důležitá je četba a proč by ji neměli zanedbávat. Knihy nám otevírají okno do světa.

Na nacisty jsem udělala velký dojem a rozhodli se, že mě pošlou na jeden tábor, kde jsem měla být testována, co umím z tělocviku, hudby a řečnictví. Uměla jsem všechno. Velmi jsem se divila, když mě vyzvali, abych promluvila. Doposud jsem byla trestána, kdykoliv jsem chtěla řečnit.

Po všech zkouškách mi řekli, že mě pošlou do Prahy. V životě jsem neviděla velké město. Nemohla jsem uvěřit, že mě někdo chce poslat do Prahy a ptala jsem se: „Když půjdu do školy, kdo to zaplatí?“ Dostala jsem odpověď: „Adolf Hitler.“ Tak jsem si řekla, že to musí být velmi dobrý člověk. Ptala jsem se, co ze mě bude, až budu vzdělaná? „Staneš se nacistickou vedoucí mládeže.“ To mi připadalo báječné.

Když jsem jako čtrnáctiletá přišla do Prahy, byla jsem přemožena její nádherou. Nacistická škola měla přísná pravidla, a to se mi líbilo. Měli jsme spoustu knih, které jsem milovala. Ale nacisté se mnou udělali něco, co jsem v té době nechápala; dnes tomu říkáme vymývání mozku. To nastane tehdy, když vám někdo opakuje jen jednu část informací a opakuje je tak dlouho, až jim uvěříte. Hitler nás učil, že Němci jsou nadřazená rasa. Bůh povolal Hitlera, aby se stal novým spasitelem a vedl německý národ, aby si podmanil svět. Hitler povede německou rasu tak, aby vládla světu. Jen tak budou mít všichni dost jídla, práci a naději. Byla jsem příliš nevinná nebo hloupá, přišla jsem z malé vsi, ale to, co nám říkali, znělo úžasně. Velkým neštěstím mého vzdělávání byla skutečnost, že jsem všemu věřila a o ničem jsem nepochybovala. Trvalo jen jeden rok a byla jsem Hitlerovi a nacistické budoucnosti zcela oddaná. Stala jsem vedoucí nacistické mládeže a do posledního dne války jsem věřila, že Hitler zvítězí.

Když skončila 2. světová válka, stála jsem před naprosto otřesnou skutečností, kterou jsem nechápala. Tolik jsem Hitlerovi důvěřovala. Byla jsem mladá a velice zmatená. Hitler byl mrtev, válka prohraná. Když má člověk vymytý mozek, je to něco podobného, jako kdyby vám někdo zabetonoval hlavu. Nemůžete ze dne na den změnit způsob myšlení. Stále jsem byla nacistka, jenom jsem ztratila směr.

Nacisté mě naučili nenávidět lidi. Když skončila válka, připochodovali Rusové a skončila jsem v pracovním táboře v Čechách. Češi, a obzvláště komunisté, se k nám chovali opravdu krutě. Na dobu, kterou jsem prožila, nerada vzpomínám. Vše jsem popsala ve své autobiografické knize, můžete si o tom přečíst více, ale mluvit o tom nechci. Vím, že už tehdy byl Bůh se mnou, ale tou dobou jsem v Boha nevěřila a nemodlila jsem se.

Po válce byli Němci označeni bílou páskou a hlídky chytaly na ulicích německá děvčata a odvážely je na práci. Na českém území jsme pracovaly na velkém statku, který komunisté zabavili velkostatkáři a udělali z něj komunistické družstvo. Neustále jsme měly nedostatek jídla a dozorci se k nám chovali strašně. Když Rusové zjistili, že jsou na statku mladé Němky, v noci je přepadali a znásilňovali. Po čase se mě děvčata ptala, jak to, že mně se nikdy nic nestalo: „Máš nějaký talisman nebo kouzlo?“

Byla jsem vzdělaná nacistka a vysvětlovala jsem jim, že na takové věci nevěřím, že je to nesmysl. Tyhle dívky mi jistým způsobem důvěřovaly a řídily se tím, co jsem jim řekla. Viděly, že mě Rusové nechali na pokoji a dokonce se se mnou bavil i dozorce. To bylo proto, že jsem v té době uměla trochu česky a mohla jsem jeho rozkazy překládat děvčatům. Když jsme věděly, že v noci přijdou Rusové, skrývaly jsme se v různých budovách statku. Našly jsme velký seník, kde jsme se mohly zahrabat, trochu se zahřát a zůstat v úkrytu. Jednou večer, když odešel český dozorce a my jsme se plížily ke stodole, ve chvíli, kdy jsem se snažila otevřít branku, jako bych za sebou uslyšela hlas – „Dnes tam nechoďte!“ Nevěřila jsem takovým hlasům, ale nějak jsem věděla, že musím poslechnout. Řekla jsem dívkám, že dnes na seník nejdu. „Kam tedy půjdeš?“ Odpověděla jsem, že se musíme dostat za zeď statku do polí. Dívky měly strach, protože věděly, že Rusové, kteří hlídkovali v noci na poli, každého zastřelí. Odpověděla jsem děvčatům, že půjdu i tak. Dostaly jsme se za zeď a schovaly jsme se na poli pod stohy slámy.

Za úsvitu, dříve než se dozorce probudil, jsme se vrátily zpět za zeď a zařadily jsme se do fronty na příděl vodnaté polévky a kousku chleba. V táboře jsem se spřátelila s jednou Češkou, která mi už dříve ukázala, jak otevřít branku ve zdi, a ta mi toho rána pošeptala: „V noci přišli Rusové a hledali vás.“ Odpověděla jsem: „Já jsem věděla, že přijdou.“ Pak mi ještě řekla, že někdo vyzradil, kde se schováváme. Rusové šli najisto. Přišli namol opilí a prohledávali stodolu a seník bajonety a rozzuřeně řvali, že ty německé svině budou kvičet, až je nabodnou. Ale my jsme tam nebyly. Dnes vím, že Bůh byl se mnou a s námi, ale tehdy jsem to nevěděla.

Ten den, když jsme byly na poli, dozorce vydal rozkazy a protože bylo horko, odešel. Řekla jsem děvčatům, že na statku nemohu zůstat a uteču. Děvčata řekla: „Když půjdeš ty, půjdeme také.“ Celá skupinka utíkala směrem k lesu a pak jsme šly na sever k německému území. Věděla jsem, že nás Češi nebo Rusové budou pronásledovat, ale dnes si myslím, že Češi spoléhali na to, že to udělají Rusové a Rusové spoléhali na Čechy, a tak se nám podařilo uprchnout.

Cesta byla dlouhá a byly jsme vyčerpané. Nakonec jsem se dostala ke své sestře. Neznaly jsme se, protože jsme spolu nevyrůstaly. Zastavila jsem se u ní doma, ale věděla jsem, že musím co nejrychleji zmizet, protože kdyby mě tam našli, musela bych zpět do pracovního tábora. Než jsem odešla, zašila jsem si do podšívky kabátu několik drobných cenností.

S kamarádkou ze školy jsme pokračovaly dál a přešly jsme hory do východního Německa. Myslela jsem si, že když tam žijí Němci, že nám pomohou, ale po válce byla situace pro všechny velmi těžká a každý se snažil jen přežít. Jakoby každý ztratil svoji duši a lidskost. Strašně mě to zranilo a začala jsem nenávidět všechny. Už předtím jsem nenáviděla Rusy, Čechy, a teď, když nám nikdo nepomohl, nenáviděla jsem i Němce. Mezi lidmi se říkalo, že když se nám podaří dostat se na západ do americké zóny, tak tam se dá žít lépe. Moc jsem tomu nevěřila, protože jsem Američany také nenáviděla. V nacistické škole nás učili, že jsou stejní jako Rusové; budou nás mučit, znásilňovat a pak nás zabijí. Doufala jsem, že se nějak dostanu do západního Německa a americkým vojákům se vyhnu.

V létě 1945 se tisíce uprchlíků snažily přejít z východu na západ, do americké nebo britské zóny a doufali, že budou v bezpečí. Už jim na ničem nezáleželo. Nikdo se o nikoho nestaral a tomu, že cestou umíraly děti, nikdo nevěnoval pozornost. Nebyl tam žádný Červený kříž ani jiná pomoc pro běžence. Přežila jsem jen díky tomu, že jsem mívala v dětství takový hlad, že jsem se naučila žít v lese. Znala jsem houby a trávu, která se dala jíst. Lesní plody byly ještě zelené, ale jedly jsme je i tak. Dlouhé týdny jsme s kamarádkou procházely lesem, stále stejným směrem – na západ, abychom se vyhnuly Rusům. Vesnice jsme obcházely, protože jsme věděly, že v sadech a kolem stavení jsou hlídací psi a nikdo nám nepomůže.

Dorazily jsme do jedné východoněmecké vesnice a tam se proud uprchlíků najednou zastavil. Vesnice byla přeplněná. Jistě si pamatujete, že v přítomnosti komunistů nebo Rusů se mluví velmi potichu, a tak jsem se šeptem ptala jednoho z uprchlíků: „Co se děje? Co tu děláme? Proč lidé nejdou dál?“ Odpověděli mi: „Nemůžeme jít dál, protože že za tou vesnicí začíná území nikoho. Rusové určili několik kilometrů široké území, kam nikdo nesměl vstoupit. Tam se střílí na vše, co se hýbe – na zvěř i na lidi.“ Ptala jsem se okolostojících, proč je „území nikoho“ právě zde? Odpověděli mi, že na druhé straně je americká zóna. A přesně tam jsem se chtěla dostat. „A my snad ne?“ odpověděli. Na to jsem řekla: „Tak pojďme,“ a oni rezignovaně konstatovali, že každého, kdo to zkusí, zastřelí. Odpověděla jsem, že půjdu stejně.

Když se podívám zpět, znovu vidím Boží ruku. Někdo mi pošeptal, že u řeky najdu někoho, kdo je ochoten převést běžence, když mu dají vše, co mají. Byl to místní převozník. Našla jsem ho. Daly jsme mu vše, co jsme měly, a po určitém váhání souhlasil, že nás převede. Domluvili jsme se, že se sejdeme před půlnocí u lesa. Když jsme přišly, bylo tam již mnoho lidí.

Je důležité vědět, že v Německu nebyli po po válce muži – byli mrtví nebo v zajetí. Všude byly pouze ženy, děti a staří lidé. Když jsem viděla velkou skupinu žen a dětí a několik starých lidí, neuměla jsem si představit, jak může tolik lidí nepozorovaně přejít. Matky dětem převázaly ústa plenkou, aby nebyl slyšet jejich pláč. Průvodce nám řekl, abychom šli v jedné řadě a drželi se za ramena těch, kdo byli před námi. Šli jsme dlouho a pomalu temným lesem. Dívala jsem se na východ a dělala si starosti, že se rozednívá a Rusové nás uvidí. Pak jsme dostali signál, že musíme utíkat do údolí, kterým vedla silnice, a tu hlídali Rusové. Před námi byl velký, otevřený a prázdný prostor porostlý jen trávou a nebylo se kde schovat. Za silnicí byla řeka a až za vrcholem kopce mělo být americké území. Když jsme se rozběhly, uslyšely jsme křik, kterého jsme se od začátku bály: „Stoj, stoj!“ a samopaly začaly střílet. S kamarádkou jsme se vrhly na zem, sklouzly do bláta a zůstaly ležet schované za keřem. Střílení ustalo a Rusové věděli, že budeme muset vylézt. Ať půjdeme tam či onam, dostanou nás. Rusové se samopaly byli před námi a nad námi vycházelo slunce. Ležela jsem nehnutě a najednou mi bylo jasné, že zemřu. To je konec, je mi 19, a ptala jsem se sama sebe, proč jsem žila? Pomyslela jsem, jestliže tady zemřu, co bude dál, kam půjdu?

Nacisté mi vymyli mozek natolik, že jsem nebyla schopna myslet na smrt, ale strašně jsem se jí bála. Říkala jsem si, že ještě nemohu umřít a měla jsem strach. Řekla jsem kamarádce: „Nevzdám se, musíme utéct, i když nás mohou zastřelit.“ Chtěla jsem se zvednout a rozběhnout se, že se pokusím proběhnout mezi palbou, ale v tom jsem uslyšela pláč malého dítěte. Bylo tak blízko a křičelo tak nahlas, že jsem věděla, že když Rusové půjdou pro dítě, najdou i nás. Připlížila jsem se k děcku, byla to asi tříletá holčička, a říkala jsem jí: „Buď potichu“, a rukou jsem jí zakrývala ústa. Holčička plakala a naříkala: „Já chci maminku.“ Zeptala jsem se jí „Kde máš maminku?“ Odpověděla: „Maminka nesla malého bratříčka, ale když se začalo střílet, ztratila se.“ Podívala jsem se na ni a uvědomila jsem si, že když jí vezmeme s sebou, nemůžeme utíkat, ale nemohla jsem ji tam nechat samotnou.

Když jsem už žila v Americe a vrátila se do školy studovat psychologii (tenkrát už vyšla moje kniha), zpochybnil můj profesor mé chování. Řekl: „Tehdy, když ses rozhodla vzít to dítě s sebou, porušila jsi všechna pravidla pudu sebezáchovy.“ Dnes vím, proč jsem tu holčičku vzala.

Byla jsem tvrdá nacistka plná nenávisti, ale prvních šest let života mě matka – křesťanka vyučovala základním principům lásky. Nazpaměť jsem se naučila biblický text, že máme milovat bližního jako sami sebe. Dnes vím, že to, co vložíte do srdce dítěte v prvních letech života, bude formovat celý jeho život a nikdo mu to nevezme. Proto vás chci povzbudit, abyste se věrně starali o děti a učili je, že láska zvítězí. Ačkoliv jsem na biblické texty nemyslela, nebyla jsem schopná starat se jen sama o sebe a dítě tam nechat. A tak jsme s kamarádkou dítě popadly za ruce, vláčely je za sebou a ze všech sil jsme utíkaly. Věřím, že nám to dítě zachránilo život. Už bylo ráno, byly jsme vidět, Rusové hlídali silnici, a museli jsme proběhnout velkým, ničím nechráněným územím, přebrodit řeku a pak utíkat do kopce. Rusové na nás s dítětem nestříleli. Dodnes si pamatuji okamžik, kdy mi na druhé straně kopce došlo, že jsme na americké straně. Tam jsem se zastavila a uvědomila, že už nikdo nestřílí, nekřičí – všude bylo absolutní ticho. Vše, co jsem si uvědomovala, bylo, že jsme přebrodily studenou řeku, holčička byla celá mokrá a my od pasu dolů také. Byla nám strašná zima. Věděla jsem, že holčička musí do tepla, jinak dostane zápal plic a zemře. Musíme najít pomoc. Ale byly jsme uprostřed lesů, nebyla tam vesnice, jen v dálce jsem zahlédla světlo. Pomyslela jsem si, možná to bude německý statek, ale neočekávala jsem, že nám někdo pomůže. Rozhodla jsem se, že budu bušit na dveře tak dlouho, až nám někdo otevře. Chtěla jsem těm lidem říci, nic od vás nechceme, jen prosím vezměte dítě, pomozte, aby nezemřelo. Vzaly jsme ji do náruče a šly za světlem. Byly jsme vyčerpané, hladové a už jsem nemohla o ničem přemýšlet.

Když jsme se k tomu místu přiblížily, nevypadalo to jako německý statek, ale spíše jako kasárny. Začala jsem bušit na dveře. Když se otevřely, stál tam americký voják. Ztuhla jsem strachem. Nemohla jsem ani promluvit, prostě jsem zdřevěněla. Byla jsem sama na sebe rozzlobená. Sotva jsem unikla Rusům, vletím do náruče dalšímu nepříteli, Američanům.

Právě toto ráno změnilo můj život. Američtí vojáci byli první lidské bytosti, které se k nám zachovaly laskavě. Vzali nás dovnitř, postarali se o holčičku, uložili ji do čisté postele a dostaly jsme najíst. Pak jsme se mohly na ošetřovně konečně vyspat. Když jsme sesbíraly síly, mohly jsme odejít. I když jsme byly Němky, vojáci nám nic neudělali. Mohly jsme odejít, aniž by se nás dotkli. Nemohla jsem tomu uvěřit, stále jsem očekávala, že se něco musí stát. Naprosto jsem to nechápala, jak by se mohli naši nepřátelé takto zachovat. Byla jsem přesvědčená, že to bude nějaká past. Tolik jsem je nenáviděla. Jak jsem odcházela směrem k západu, říkala jsem si, že nás přepadnou zezadu, až to nebudeme čekat. Ale když jsem se vystrašeně ohlédla, viděla jsem jen rozesmáté tváře, které nám z oken mávaly. Něco volali, ale nerozuměla jsem jim ani slovo. Dokázala jsem jen v duchu říci Díky. Uvědomila jsem si, že sice nevím, kdo to je , a nevím, proč jsou takoví, ale ať je to cokoliv, chci to, co mají oni. Tehdy jsem si řekla, že jednoho dne odjedu do Ameriky. Po této zkušenosti jsem věděla a poprvé v životě mi došlo, že Hitler byl lhář. Do té chvíle jsem byla přesvědčená nacistka. Tehdy mi došlo, že Hitler nemluvil pravdu a Američané nejsou střílející gangsteři, protože nám neublížili. Když tedy byl Hitler lhář, musí existovat pravda. Rozhodla jsem se, že tu pravdu najdu.

Pokračovala jsem dál na západ do americké zóny a přihlásila jsem se jako uprchlík. Zaregistrovali nás, dostali jsme ubytování a potravinové lístky. To nejtěžší a nejhorší bylo za námi. Život se začal vracet do normálních kolejí.

Můj snoubenec byl důstojník a vrátil se domů ze zajetí. Po čase jsme se vzali a pokusili se o nový život v západním Německu. Vždy jsem ale věděla, že půjdu do Ameriky a najdu tam pravdu.

Možná jsou mezi vámi nevěřící. Těm chci říci, že jsem nevěděla, kde mám pravdu hledat, ale v Bibli je místo, kde je psáno, že ti, kdo pravdu hledají celým srdcem, pravdu najdou. Bůh viděl touhu mého srdce a dovedl mě k Pravdě. Křesťanství říká, že absolutní Pravda se netýká nějakého náboženského učení a není to ani filosofie. Pravda, to je Osoba a ta Osoba je živá. Je to Pán Ježíš Kristus. Pro mě to byla nepochopitelná Pravda, tím více, že to byl Žid a nacisté nás učili Židy nenávidět. Na jméno Ježíše Krista jsme plivali.

Když jsem dospěla k závěru, že ta Pravda je Ježíš Kristus, myslela jsem si, že mě nechce, že o mě nebude stát, jak by také mohl? Ale na něco jsem přišla. V Bibli je také psáno, že nás Pán Ježíš miluje a miloval nás, ještě když jsme byli Jeho nepřátelé. S bázní jsem se ptala, jestli mohu přijít i já a poznala jsem, že otevřel náruč a řekl: „Celý život na tebe čekám, pojď domů.” Chci vám říci, že nezáleží na tom, odkud pocházíte, co máte za sebou, jak těžký či jak hrozný je váš životní příběh, Ježíš Kristus přijme i vás. Přijal mě, stala jsem se křesťankou a hodně jsem se modlila, abych mohla odjet do Ameriky.

V roce 1955 jsme s manželem a dvěma dětmi emigrovali do USA. V Americe jsem se musela naučit mnoho nových věcí a změnit mnoho názorů. Naučit se anglicky nebylo snadné, ale američtí sousedé byli velice laskaví. Byli stejní jako vojáci, raději pomáhali, než aby ubližovali. Přijala jsem americké občanství, rostla ve víře a velký Bůh, který mě miluje, mi z milosti dopřál, abych mohla sloužit ostatním, a to považuji za veliké privilegium. Začala jsem psát knihy a můj životní příběh se stal bestselerem. Dnes je přeložen asi do 20 jazyků. Bůh mi dal privilegium přednášet vojákům na amerických základnách v Německu. I během této cesty jsem se zastavila na americké základně, kde působí můj přítel s manželkou jako kaplan. Tentokrát byl odvelen s jednotkou do Afghánistánu. Kaplan ví, že mám ráda americkou armádu a pozval mě, abych se s nimi modlila a dala jim na cestu požehnání. Těžko jsme se loučili a prosím i vás, abyste se modlili za mé přátele, kteří slouží v Afghánistánu. Jsou na velmi nebezpečném místě. Mám je moc ráda a budu za nimi stát v modlitbách a pomáhat jim, jak jen budu moci.

Je toho ještě hodně, co bych vám chtěla říci, ale chci zmínit alespoň ještě i poslední zázrak, který dodnes nechápu – proč mě Bůh přijal a udělal pro mne mnoho dobrého. Moje autobiografická kniha „Hansi” byla přeložena do mnoha jazyků, za což jsem velice vděčná. Před několik lety jsem přijela do Prahy do jednoho sboru, a když jsem vycházela, Ježíš Kristus mi položil na srdce, že by moje autobiografie měla být přeložena do češtiny. Namítala jsem: „Pane, tento sbor nemá dostatek prostředků na vydání knihy.“ Dostalo se mi odpovědi: „Použij svoje prostředky.“ V duchu jsem se Boha chtěla zeptat, proč se má tato kniha překládat právě do češtiny. Češi ji stejně nebudou číst. Sudetská otázka je stále živá. Sudetští Němci a Češi se dodnes nenávidí. Bůh mi odpověděl: „Věř mi a udělej to.“ Zaplatili jsme za překlad a nechali knihu vydat. A pak se stal zázrak. Čechům se moje kniha líbí a čtou ji. Měla jsem velkou radost a do předmluvy českého vydání jsem napsala, že si přeji, aby se kniha stala mostem mezi Čechy a Němci. Vím, že nenávist není východisko, východiskem je láska. Někdy se nemůžeme a nedokážeme smířit ani mít rádi, protože jsme si navzájem příliš ublížili. Sudetští Němci byli donuceni opustit svoje domovy, ale také vím, že nacisté Čechům strašlivě ublížili. Po válce zůstaly dva národy, kterým zbyly jen hořké vzpomínky, ale Bůh je tak veliký, že nám všem může pomoci odpustit si navzájem. Klíčem k uzdravení je odpuštění. Neuzdravíme se, dokud si neodpustíme. Bůh mi ukázal osobně, že musím mnohé odpustit. V srdci jsem odpustila dozorci, který se k nám choval hrozně. Odpustila jsem Rusovi, který přede mnou znásilnil moji kamarádku. Odpustila jsem mnoha dalším, kteří mi v životě ublížili. Vím, že dokud si neodpustíme, neuzdravíme se.

V předmluvě knihy jsem napsala, jak moc mi záleží na usmíření, ale nikdy jsem netušila, že Bůh udělá ještě víc, než to, že moje knížka bude mít takový ohlas. Někteří lidé mě kontaktovali, abych přijela znovu, abych znovu promluvila. Při loňské návštěvě mi Bůh vložil do srdce, že bych měla poprosit Čechy o odpuštění. Stojím před vámi jako bývalá nacistka a pokorně vás prosím o odpuštění za vše, co se stalo vašemu národu. Když jsem konečně pochopila, co se stalo mně, uvědomila jsem si, že jste můj národ. Maminka byla Češka – jmenovala se za svobodna Máslová, tatínek byl Němec, mám tedy v sobě obojí krev. Jste můj národ, koluje ve mně krev lidu této země. Když sem přijíždím, přijíždím domů. Bůh mi vložil do srdce lásku k vám i k této zemi. Toužím po tom, aby se Češi, Moravané i Slováci navrátili k Bohu. Není jiný způsob, jak uzdravit zranění a jizvy, které nám všem zůstaly, než návrat k Bohu, který je plný lásky. Když poznáte Boží lásku, začnete se o ni dělit s ostatními. Spousta lidí Boha nezná a mají strach. I lidé v Americe mají teď strach. Pokud jako křesťané nebudeme šířit zvěst o tom, že Bůh má pro každého z nás východisko, lidé budou žít dál v beznaději a budou se bát. Proto se modlím a prosím, aby vám Duch svatý položil na srdce jako břemeno vaše bližní. Je čas modlit se za vaše sousedy, města, vesnice, je čas vyjít mezi lidi. Když jim o Boží lásce nepovíte vy, kdo jim poví?

Dodnes mám moc ráda Prahu, je to stále moje zlaté město, ale moc mě bolí, že je to bezbožné město. Nemůžeme se začít modlit, aby nastalo probuzení? Můžeme se modlit za nový začátek, aby právě tady začal Bůh jednat. Máte nádhernou historii, krásné katedrály, které byly postaveny pro Boží slávu! Nepřišel čas nového začátku české země? Zasvětila jsem zbytek svého života, abych přišla domů k vám a mluvila k vám i k těm, kteří ještě Pána Ježíše Krista neznají. Chci vidět, jak se tento národ navrátí k Bohu. Na závěr vám chci říci, že je třeba začít ve svém srdci a odpustit těm, kteří vám ublížili. Obraťte se k Bohu a řekněte „zde jsem,“ a ptejte se, co do vás očekává? Je třeba mluvit o spasení, a kdo bude mluvit, když ne vy? Věřím, že příchod Pána Ježíše Krista se blíží, musíme jít a hlásat evangelium po celém světě a modlit se. Odcházím s modlitbou a nadějí, že Bůh začne nové dílo tam, kde zbyly jen trosky. Na tomto místě je i můj domov. Jsem moc ráda, že jsem měla příležitost přijet mezi vás, že jsem k vám mohla mluvit; děkuji Bohu, že mi dopřál tu čest, abych se s vámi mohla rozdělit o Jeho lásku a odpuštění. Odcházím s modlitbou: „Kéž vám Bůh žehná a kéž požehná mé milované vlasti.“ Děkuji všem.

Milý čtenáři nebo čtenářko, doufám, že už jsi ve svém životě našel cestu k pokoji a radosti. Pokud ne, kéž ti tato kniha pomůže poznat, že od Boha a Jeho lásky tě nemůže oddělit nic, jedině tvoje vlastní volba žít bez Něho.

– Vaše Hansi –

– Redakčně upravila – kas – podle zvukového záznamu přednášky ve sboru CB Dobruška, léto 2011 –