Co je to posvěcení?

Verze pro tiskSend by email

Posvěcením nazýváme dlouhodobé pů­so­bení Ducha svatého v životě věřících lidí, jež proměňuje jejich charakter, touhy a jednání tak, aby byli svatí a podobní Kristu.

Ospravedlnění je jednorázová událost; posvěcení je neustálý proces. Ospravedlnění nás osvobozuje od viny plynoucí z hříchu, posvěcení od znečištění hříchu. Jak vidno, obojí představuje nezbytné části Božího spásného díla v nás.

Všimněte si však zásadního rozdílu mezi nimi: Při ospravedlnění se vzdáváme principu hříchu a sebevlády. V posvěcení se zříkáme praktikování konkrétních hříchů a dospíváme v Krista. Úplné podřízení se Kristovu panství neznamená, že se ve všech zásadních životních oblastech musíme rozhodnout správně, jinak nedojdeme spasení. Bůh od nás nevyžaduje, abychom se zřekli hříchu dříve, než budeme moci být ospravedlněni. Neznamená to „odevzdat všechny zbývající roky života na Zemi Bohu“. Podřízení se Kristovu panství znamená, že si už ve chvíli, kdy v Něj uvěříme, jasně uvědomujeme, komu náleží poslední slovo. Při obrácení se podřizujeme Kristu v principu, jako křesťané se Mu potom však budeme znovu a znovu podřizovat i v praxi. K procesu posvěcení dochází právě skrze praktické projevy podřízenosti Kristu jako Pánu. Součástí posvěcení je však i bezprostřední aspekt, k němuž dochází zároveň s ospravedlněním:

  • Takoví jste někteří byli. Ale dali jste se omýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a v Duchu našeho Boha. (1 K 6,11) 

Právě tento jednorázový aspekt posvěcení měl apoštol Pavel bezpochyby na mysli, když Korintské oslovuje jako ty, kdo „byli posvěceni“. Tento prvotní, bezprostřední aspekt je někdy označovaný jako „poziční posvěcení“.

Na rozdíl od ospravedlnění však posvěcení není jednorázové, právní prohlášení. Je to skutečné vnitřní oddělení od hříchu, jež začíná v momentu spasení a nadále se projevuje rostoucí svatostí v životě i jednání člověka. Posvěcení se v životě každého věřícího člověka bude navenek projevovat s různou intenzitou, přesto ale není otázkou volby a není možné je oddělit od ostatních aspektů spasení.

Asi nejstručněji vyjadřuje potřebu posvěcení pisatel knihy Židům:

  • Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána. (Žd 12,14) 

Kontext tohoto verše nám ukazuje, že se zde mluví o svatém jednání a praktické spravedlnosti, nikoliv jen o poziční či soudní svatosti (v. 11–16).

Může ospravedlnění existovat bez posvěcení? Pavel odpovídá: „Naprosto ne!“ Bible 21 zachycuje sílu Pavlova zvolání slovy: „V žádném případě!“ Samotná představa, že by hřích v životě křesťana mohl jakýmkoliv způsobem oslavit Boha, byla pro Pavla naprosto nepřípustná. „Jak bychom my, kteří jsme hříchu zemřeli, v něm ještě mohli žít?“

Křesťané zemřeli hříchu. Pavel považoval za nemyslitelné, že bychom mohli nadále žít v hříchu, z něhož nás smrt osvobodila. Pouze zkažený člověk by ve své zvrácené logice mohl tvrdit, že „setrvávání v hříchu“ oslavuje Boha. Je zcela samozřejmé, že smrt znamená konec života; právě tak smrt hříchu musí ukončit život v neustálém přestupování Božího zákona.

Slova „zemřeli hříchu“ (ř. apothnéskó) mluví o historické skutečnosti, o naší smrti ve smrti Kristově. Protože jsme „v Kristu“ (6,11; 8,1) a On zemřel na našem místě (5,6–8) jsme spolu s Ním pokládáni za mrtvé. Díky tomu jsme mrtví hříchu, a to jak jeho vládě, tak i trestu za něj. Smrt je trvalá a neslučitelná se životem. Člověk, který zemřel hříchu, proto nemůže nadále žít v nepravostech. Hříchu se sice budeme dopouštět i nadále, už však nežijeme v jeho říši a nepodléháme jeho nadvládě (viz 8,2–4). Hřích je v rozporu s naší novou přirozeností.

  • Žádný, kdo je narozen z Boha, nečiní hřích, protože v něm zůstává Boží símě; a nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. (1 J 3,9) 

Nejen, že bychom neměli nadále žít v hříchu, my ani nemůžeme. Smrt hříchu znamená rázný, nezvratný a úplný konec jeho moci nad námi. Odpadnutí od hříchu je okamžitým a nezměnitelným prvkem posvěcení, o kterém jsme mluvili již dříve a z něhož vychází veškerá osobní svatost.

Fráze „my, kteří jsme hříchu zemřeli“ nepopisuje žádnou vyšší třídu křesťanů. Pavel zde mluví o všech obrácených lidech. Každý ospravedlněný člověk musí být i posvěcený člověk. Praktická svatost je právě tak Božím dílem jako kterýkoliv jiný prvek vykoupení. Bůh nás ve chvíli našeho znovuzrození nejen prohlašuje za spravedlivé, ale také začíná budovat spravedlnost v našich životech. Spasení tedy není jen právní prohlášení; je to zázrak obrácení a proměny. Neexistuje žádný skutečně obrácený a ospravedlněný člověk, který by nebyl i posvěcován.

– John MacArthur –

Z knihy Evangelium podle apoštolů (Víra, která jedná), kterou připravuje k vydání nakladatelství Didasko.

Spolu s touto knihou připravuje také Komentář k Janovu evangeliu od stejného autora. Obě knihy by měly vyjít do konce letošního roku. Další informace najdete na stránkách nakladatelství:

www.didasko.cz.